1. V některých pojetích závislostní gramatiky výraz, jehož dominujícím členem (regentem) je substantivum n. (samostatné) zájmeno:

Jádro NS není lexikálně vyjádřeno při (podle analýz tradiční mluvnice) ↗elipse:

Takto chápané NS plní ve větě různé syntaktické funkce, a to jak větných členů, zvl. subjektu ([Ten žebrák] tam stojí už dlouho), objektu (Všimni si [toho žebráka]), doplňku (Starý Kovadlina zemřel [(jako) žebrák]), posponové části přísudku (On [byl [žebrák]]) aj., tak atributu ([Postava [toho žebráka]] byla známá v dalekém okolí). NS tvořící součást předložkové skupiny se v tradiční gramatice za samostatný větný člen nepokládají, jsou větným členem spolu s předložkou, tj. např. předmětem (Přemýšlel [o [tom žebrákovi]]), příslovečným určením (Měl špatnou náladu [kvůli [tomu žebrákovi]]) aj. K syntaktické struktuře NS viz ↗přívlastek, ↗slovosled nominální skupiny, k referenčním vlastnostem NS viz ↗reference.

V složkových gramatikách od modelu ↗G&B (od ✍Abneye, 1987) přibližně odpovídají termínu NS dvě syntaktické struktury: „menší“, tj. ↗nominální fráze (NP), tj. fráze, jejíž lexikální hlavou je jméno: Petr je _NS = NP[(dobrý) učitel], a „větší“ ↗determinační fráze (DP), tj. fráze, jejíž lexikální hlavou je jméno a jejíž funkční hlavou je determinátor: _NS = DP[(Ten dobrý) učitel] odchází do penze. Podobně jako v dependenčních modelech analyzuje NP ↗HPSG (✍Pollard & Sag, 1994).

2. V generativní gramatice se struktury, které se v dependenčních gramatikách označují termínem nominální skupina, analyzují jako fráze a mluví se o nominální frázi

2.1 Premodifikace

Premodifikace substantiv je několikastupňová. Na levé periferii obsahuje tzv. determinační pole, v němž se vyskytují elementy s významem kvantifikace (obecné kvantifikátory a numeralia), zájmena (ukazovací, tázací, neurčitá a záporná) a posesiva. Toto pole je v č. neobligatorní a většina jeho částí může být několikanásobná. Pořadí jednotek v determinačním poli je relativně pevné (zejména pro demonstrativa a posesiva) a při změně pozice kvantifikátoru dochází ke změně skopusu; viz (4). Statistická data o slovosledu v tomto poli viz ✍Veselovská (2014):

Statut konstituentů v determinačním poli je kontroverzní (viz níže v 2.3). Jsou to zpravidla vysoce gramatikalizované lexikální jednotky, z nichž některé splňují kritéria pro funkční hlavu (např. číslovky následované partitivním genitivem jako pět bratrů), jiné jsou zřejmě frázové povahy (např. [pouze tvůj] dojem). Č. posesivum je hybridním tvarem na pomezí adjektiva a substantiva a jeho unikátní pozice je nejvyšší tematickou pozicí v NP. K jeho interpretaci viz ✍Piťha, 1984; ✍Kolářová, 2005; ✍Karlík (2006); viz také ↗přivlastňovací adjektivum.

Za determinačním polem následuje neobligatorní pole adjektivních premodifikátorů. Autonomie obou těchto polí je prokazatelná, přestože přechod může být v reálném jaz. nezřejmý a řada numeralií a posesiv může figurovat mezi adjektivy. Pokud k tomu však dojde, mění se jejich skopus, interpretace na popisnou, generickou a někdy dojde i ke změně morfologické; viz (5):

Distribuce adjektivních frází je v č. stejná jako v řadě jiných jaz. Premodifikující adj. konstituenty jsou nejčastěji jednoslovná adj., ale mohou být také premodifikována. Pokud adjektivní komplex obsahuje postmodifikaci, je celá adjektivní fráze umístěna postnominálně n. dojde k jejímu rozdělení:

V č. jsou adjektivní atributy charakterizovány shodou, která kopíruje tzv. ↗phi rysy (rod, číslo, pád) nominální hlavy. Přítomnost shody umožňuje elipsu nominální hlavy. Kromě shodných adjektivních premodifikátorů se v pozici před substantivem vyskytují také neshodné výrazy: substantiva (chudák ženská), výrazy přejaté (jazz klub, fit centrum), nesklonné zkratky (IBM diskety) aj.

Počet shodných adj. premodifikátorů je syntakticky neomezený a slovosled hierarchických (tj. postupně se rozvíjejících) přívlastků se zdá být řízen kombinací formálních a sémantických pravidel. ✍Sproat & Shih(ová) (1991) uvádějí univerzální pořadí konstituentů na determinačním a premodifikačním poli jako v (7a). ✍Cinque (1994) a ✍Julien(ová) (2002) používají škálu v (7b). Pro č. uvádí Šmilauer v ✍NS (1969:311) pořadí v (7c) a ✍MČ 3 (1987:160–166) uvádí jako relevantní lexikálněsémantické vlastnosti tradičně označované pomocí charakteristik „rozlišující“, „hodnotící“ a „relační“ a pořadí stanovuje jako v (7d), ✍ESČ (2002:426) odkazuje na vliv větného dynamismu a sémantiku a pořadí shrnuje jako (7e). ✍Veselovská (v tisku) na č. datech ze SYN2010 a několika vybraných beletristických titulech s pravděpodobností vyšší než 95 % potvrzuje velmi podrobnou a konkrétní hierarchii ✍Scottovu (2002:102) uvedenou v (7f):

Existují dvě základní teorie, které objasňují existenci bezpříznakového slovosledu. Jedna odkazuje na hierarchii projekcí, tj. hierarchicky seřazenou sekvenci funkčních projekcí, z nichž každá je specifikována pro určitý sémantický rys a hostí ve svém specifikátoru adj. konstituent s adekvátní interpretací (viz ✍Cinque, 1994). Druhá, jednodušší struktura, považuje všechny adj. premodifikátory za adjunkty a objasnění pravidel řazení ponechává na nezávislém sémantickém rozhraní (viz ✍Adger, 2003). Schéma nominální struktury sestavené podle výše zmíněných teorií viz (8):

Ani jedna z analýz neobjasňuje příčinu formálního omezení komplexnosti premodifikující AP, která v mnoha jazycích nesmí mít vlastní komplement.

2.2 Postmodifikace

V soudobé č. se adj. modifikátory NP vyskytují v postpozici, pokud jsou syntakticky komplexní, tj. obsahují vlastní postmodifikaci. Jednoduchá postnominální adjektiva jsou interpretována jako (a) stylisticky příznaková (odborná terminologie), viz (9a); (b) pokud jsou modifikátory subjektivně zdůrazněné n. kontrastní, viz (9b); (c) je‑li substantivum obecné, viz (9c); (d) ve výčtech, zejména u pojmů historických, viz (9d); (e) v příznakovém jazyce: expresivech, poetismech, archaismech, viz (9e):

S výjimkou adjektiv a větných struktur je postnominální modifikace v č. neshodná. Vztah k substantivu je u frázových konstituentů vyjádřen pádem, předložkou n. pozicí. Z pádů je bezpříznakový (tj. interpretačně nejméně predikovatelný) gen., který je unikátní, a jeho pozice za substantivem je pevná. V případě několikanásobného gen. jde buďto o strukturu hierarchicky komplexnější, n. o gen. postmodifikující složený tvar; viz (10a). Další postnominální pády jsou shodné s valencí odpovídajícího slovesného tvaru, stejně jako případné předložkové vazby, adverbiále a infinitivní slovesné vazby; viz (10b):

Větné postmodifikace mohou být také vztažné věty, u kterých je vztah k substantivní hlavě vyjádřen shodou v rodě a čísle (nikoliv v pádě) spojovacího výrazu n. klitiky; viz (11a). Substantiva označující řečové akty mohou být modifikována také větami objektovými ve stejné formě, jako by bylo doplnění odpovídajícího slovesa; viz (11b):

Pokud jde o pořadí postmodifikátorů, obecně závazná se zdá adjacentní pozice postnominálního gen. U dalších postmodifikátorů určuje pořadí nejasně definovatelná komplexnost konstituentů ‒ nominální fráze předchází předložkovým vazbám a ty větným strukturám; viz (12):

Výše uvedené příklady dokazují hierarchickou strukturu NP, která predikuje konkrétní slovosled a interpretaci vázanou na pozici ve struktuře. Ve formální syntaxi je struktura NP odvozena z obecné frázové struktury (viz ✍Chomsky, 1986) modifikované na základě tzv. DP hypotézy. Obecná frázová projekce předpokládá, že NP sdílí společné rysy s verbální frází, a to včetně hierarchie sémantických rolí a charakteristik doplnění. Samostatně se vyskytující posesiva a postnominální gen. jsou v č. víceznačné, viz (13a), s ohledem na sémantické role: mohou vyjadřovat potenciální vlastníky, autory n. objekty. Při současném výskytu obou je však zřejmé, že pozice posesiva je vyšší než pozice gen.: posesivum je interpretováno jako vlastník n. autor, zatímco interpretace gen. je omezena na argument hierarchicky nižší; viz (13b):

Diskuse týkající se formátu konstituentu, který realizuje sémantickou roli v rámci NP, viz ✍Chomsky, 1970; ✍Babyonyshev(ová), 1997. Pro č. derivovaná substantiva velmi podrobně a s ohledem na různost slovesných doplnění viz především ✍Veselovská (1998), ✍Karlík (2006) aj.

Statut postnominálního genitivu je odvozen na základě jeho vlastností: (i) obligatorní (adjacentní) pozice, (ii) unikátnosti, (iii) interpretační variability ve srovnání s jinými postmodifikátory. Tyto vlastnosti svědčí o standardním rozdílu mezi komplementem (sestrou hlavy) a adjunktem (rekurzivním modifikátorem vyšší roviny), který zachycuje následující struktura. Ta predikuje, že pozice postnominálního genitivu je pevná (jde o unikátní pravostranný komplement) zatímco vzájemná pozice následujících (potenciálně mnohočetných) adjunktů je navzájem zaměnitelná.

(14)	N komplement a N adjunkt(y)

Analýza postnominálních modifikátorů (s výjimkou gen.) je tedy potenciálně podobná jako analýza adj. v prepozici. V obou případech jde o adjunkty, tj. rekurzivní levostranné adjunkty bez gramaticky závazného slovosledu.

2.3 DP hypotéza

Samostatnou otázkou zůstává zachycení determinačního pole v iniciální periferii NP. V generativní gramatice (v období Principů a parametrů) analyzovali ✍Szabolczi(ová) (1981) a ✍Abney (1987) jmennou frázi jako paralelu verbální a klauzální projekce a navrhli, že determinační pole představuje ekvivalent funkční projekce TP (která dominuje VP), a je tedy samostatnou funkční projekcí dominující NP. Hlavu této projekce označili jako D, její základní sémantickou charakteristiku jako poměrně vágně specifikovanou „determinaci“ a jako možné reprezentanty této projekce uvedli (některé) členy a posesiva. Tato hypotéza byla obecně přijata, pro tuto strukturu byl přijat termín determinační fráze (DP), s modifikacemi odpovídajícími množství publikovaných analýz v různých světových jaz. a na základě vývoje teoretického rámce.

✍Corver (1990) n. ✍Franks (1995) odlišili jmenné fráze ve slovanských jaz. od germánských a navrhli, že slovanské jaz., které nemají členy, nemají ani projekci DP. Ve stejné době se počet možných funkčních hlav rozšířil o hlavy Rodu, Čísla, Pádu apod. a diskuze se zaměřila na jejich sémantický obsah a morfosyntaktické realizace.

Pokud jde o č. a další slovanské jaz., shrnutí relevantní diskuze viz ✍Veselovská (2014). Důkazy pro přítomnost č. ekvivalentu hlavy D lze najít především na základě srovnání odlišných vlastností pole determinačního a premodifikujícího, které je stejné jako v jaz., které mají členy: (i) č. determinační pole obsahuje lexikální jednotky se specifickým významem vztahujícím se ke kvantifikaci a specifikaci a jeho součástí je i pozice posesiv; (ii) morfologie č. elementů vyskytujících se v determinačním poli je odlišná od morfologie adj. premodifikátorů; (iii) slovosled v determinačním poli je i v č. výrazně pevnější než v poli premodifikátorů; (iv) některé č. lexikální jednotky v determinačním poli (kvantifikátory) udělují pád a mají tedy statut hlav; (v) kontrast pozice zájmen s adj. postmodifikací a substantiv s premodifikací (někdo inteligentní × inteligentní muž) naznačuje existenci funkční projekce na periferii nominálního komplexu; (vi) interpretace celého nominálního komplexu umožňuje specifikaci s ohledem na určenost, NP v č. zaujímá stejné argumentové pozice ve větě.

V současné době se diskuze netýká přítomnosti funkčních projekcí, ta je předpokládána v každém případě, ale jen jejich označení a definice rysů, které tyto projekce obsahují. ✍Corver (1990), ✍Zlatić(ová) (1997), ✍Zlatić(ová) (1998), ✍Schoorlemmer(ová) (1998) n. ✍Bošković (2005), ✍Bošković (2009) prosazují parametrizovanou jmennou projekci, která má ve slovanských jaz. statut QP, DP anebo NP. ✍Veselovská (1995), ✍Veselovská (2014), ✍Progovac(ová) (1998), ✍Rutkowski (2002), ✍Pereltsvaig(ová) (2005), ✍Pereltsvaig(ová) (2013) n. ✍Caruzo(vá) (2012) prosazují univerzální strukturu označovanou jednotně jako DP, která se odlišuje gramatikalizací rysů, které obsahuje. Referenční jmenný komplex je tedy hierarchickou strukturou, v níž je lexikální jmenná fráze (NP) komplementem funkční hlavy hlavy D. Projekce hlavy D vytváří pole hostící demonstrativa, posesiva a přinejmenším některé druhy kvantifikátorů. Tyto gramatikalizované lexikální jednotky obsazují pozice specifikátorů hlavy D a některá z nich může být sama o sobě hlavou D. Následující schéma zachycuje to, co tradičně označujeme jako jmenný komplex anebo NP:

(15)	Determinační fráze (Determinační a nominální komplex v č.)

2.4 Distribuce a (ne)dělitelnost jmenného komplexu

NP může v č. větě zaujímat jakoukoliv větnou funkci. Bezpříznakové jsou pro NP funkce subjektu a objektu, výhradní je postavení NP ve funkci předložkového objektu a řídké ve funkci predikátu. Vzhledem k rozvolněnosti č. slovosledu je pozice NP závislá na větném dynamismu.

Jmenný komplex (tj. substantivní hlava a konstituenty na ní závislé) se ve většině případů vyskytují jako jeden komplex s relativně pevným vnitřním slovosledem. V některých případech však lze NP v č. (a dalších slovanských jaz.) rozdělit. Obligatorní je oddělení partitivní klitiky od kvantifikátoru; viz (16a). Možné je také oddělení premodifikátoru a jeho kontrastivní zdůraznění v iniciální pozici, i když v těchto případech není zcela jednoznačný statut takového adj.; viz (16b). Silně příznakové jsou kombinace obou jevů, viz (16c), a na hranici akceptovatelnosti jsou extrakce premodifikátoru spolu s předložkou; viz (16d):

Rozdělitelnost jmenného komplexu je teoreticky zajímavým jevem, jehož analýza je zpravidla zásadní pro popis NP. Jako příklad zpravidla nemožné extrakce z levé větve projekce (left branch extraction) se objevuje už ve studii ✍Rossa (1967). V období Bariér ji ✍Corver (1990) reinterpretuje jako důsledek přítomnosti overtní hlavy D a tím i důkaz nepřítomnosti DP projekce ve slovanských jaz. Alternativní analýzy pro č. a další slovanské jaz. jsou dostupné u ✍Veselovské (1995), ✍Bašić(ové) (2004) a ✍Petroviće (2011), kteří předpokládají zbytkový posun (↗remnant movement) vyvolaný složitou strukturou vyžadovanou větným dynamismem. V první fázi tohoto posunu se nezdůrazněné konstituenty (tj. hlava včetně blízkých modifikátorů) přesunou na hranici nominálního komplexu, ve druhé fázi se zbývající konstituent přesune do specifikátoru fokalizační funkční projekce, která je v č. na levé větné periferii.