↗Předmět, který nemá fonologickou reprezentaci, a tudíž ani fonetickou realizaci; je tzv. povrchově nevyjádřený. Z hlediska slovesné ↗vazby lze n.o. dělit stejně jako nenulové předměty na přímé (1a) a nepřímé, a nepřímé dále na takové, které odpovídají předmětu v prostém pádě (1b) n. pádě předložkovém (1c). N.o. jsou součástí širší skupiny nulových ↗argumentů, do které patří i předložkové či adverbiální fráze, jejichž overtní forma není dána rekcí slovesa, ale které jsou sémanticky vyžadovány daným predikátem jako např. v (1d):

V č. kontextu představil první pokus o klasifikaci n.o. ✍Daneš (1971), který v rámci ↗DVS rozlišoval v ↗gramatickém větném vzorci (GVV) pozice (i) obligatorní (musí být vždy obsazené, tj. vyjádřené na povrchu, např. navštívit *(přítelkyni)), (ii) potenciální (nemusí být vždy vyjádřené, ale jsou vždy přítomné sémanticky i gramaticky, např. pít (mléko)) a (iii) fakultativní (nezávazné, nekonstitutivní, např. pracovat (v nové dílně)). Kromě toho si všímá, že ne všechny n.o. lze nahradit nějakým výrazem, a dává do kontrastu věty jako Jirka čte (knihu) × Jirka už čte n. Pekař peče (housky) × Tahle trouba dobře peče. Zatímco v prvním případě jde o předmětová slovesa s nevyjádřeným potenciálním předmětem, v druhém jde podle Daneše o bezpředmětové užití sloves s tzv. všeobecným předmětem, který je přítomný pouze jako patiens v ↗sémantickém větném vzorci, ale ne na rovině GVV (viz též ✍Daneš & Hlavsa ad., 1981). Zároveň přiznává, že rozdíl mezi potenciálními a všeobecnými předměty se někdy stírá a jde spíš o škálu než o dvě oddělené kategorie. Na Danešovu práci navázaly v teoretickém rámci ↗FGP ✍Panevová (1974), ✍Panevová (1975) a ✍Panevová & Řezníčková (2001), které ale analyzují Danešovy potenciální předměty jako sémanticky fakultativní aktanty, protože na otázku po jejich obsahu lze odpovědět „Nevím“ v tzv. dialogovém testu, srov. ↗valence. Zároveň podotýkají, že totéž neplatí pro všeobecné předměty, na které tento test prostě nelze dost dobře použít, srov. následující kontrast:

Autorky řeší tento problém tak, že analyzují nulové pozice typu (2b) jako speciální typ sémanticky obligatorních aktantů, tzv. všeobecné aktanty. Bohatou sbírku vět s n.o. založenou na excerpci vybraných děl č. literatury poskytuje ✍Štícha (1987), kde jsou n.o. klasifikovány podle různých sémanticko-pragmatických kritérií. ✍Dvořák(ová) (2014a) ukázala, že č. má minimálně čtyři různé sémantické typy n.o. Zachycuje je následující tabulka, včetně příkladových vět:

Jednou z hlavních otázek analýzy n.o. je, zda jsou syntakticky reprezentované a pokud ano, v jaké formě. V ↗teorii řízení a vázání patřily syntakticky přítomné n.o. mezi tzv. ↗prázdné kategorie, které se musí řídit principem prázdných kategorií (empty category principle (ECP)), určujícím podmínky jejich licencování ve struktuře. (ECP říká, že ↗stopy, coby podtyp prázdných kategorií, musí být striktně řízeny (properly governed), srov. ↗teorii řízení.) Výsledkem byla snaha přiřadit n.o. k jednomu ze čtyř existujících typů prázdných kategorií: (i) nulové zájmeno PRO; (ii) nulové zájmeno pro; (iii) A-stopa (A-trace), tzn. stopa po pohybu argumentu (viz ↗A-pohyb), označovaná také jako NP-trace a chovající se z hlediska ↗teorie vázání jako ↗anafora; (iv) Aʹ-stopa (Aʹ-trace), tzn. stopa po pohybu kvantifikátoru (QR-trace) n. k-výrazu (wh-trace) (viz ↗A'-pohyb), označovaná jako variable a chovající se z hlediska vázání jako referenční výraz (R-expression); viz např. ✍Huang (1984), ✍Rizzi (1986). Tento přístup byl v ↗teorii minimalismu překonán přístupem založeným na determinování syntaktických ↗rysů / ↗funkčních kategorií, které daný typ n.o. konstituují, srov. ✍Landau (2010).

I. Rozdělení na definitní a indefinitní nulové komplementy pochází od ✍Fillmora (1986), který vidí zárodek této distinkce už u ✍Katze & Postala (1964), když navrhovali transformační pravidlo smazání slov something a it, aplikovatelné v hloubkové struktuře; paralelně také ✍Chomsky (1964) analyzoval větu John ate jako vzniklou z John ate something transformačním pravidlem nazvaným Unspecified Object Deletion. Na ně navázali ✍Fraser & Ross (1970) a ✍Mittwoch(ová) (1971), která předpokládá i možnost smazání určitého objektu (Definite Object Deletion). Před Fillmorem se totéž rozdělení objevuje např. u ✍Shopena (1973), ✍Thomase (1979)n. u ✍Allertona (1975), kde jsou definitní n.o. nazývány jako kontextově specifikované a mohou být určené buď jazykově (zprav. anaforicky) n. situačně. Např. tranzitivní sloveso odmítnout se může objevit s nulovým definitním objektem v následujícím jaz. kontextu: Karlovi nabídli místo ředitele, ale on odmítl. Může se tak ale objevit i bez předchozí jaz. promluvy, např. v situaci, kde všichni na pracovišti už nějakou dobu vědí, že Karel se má rozhodnout ohledně nabídky na místo ředitele, a napjatě očekávají jeho rozhodnutí. V takovém kontextu může Karlův kolega vstoupit do místnosti a oznámit: Karel odmítl. Naopak bez předchozího diskurzu n. znalosti situace je taková věta negramatická. Závislost interpretace definitního n.o. na kontextu potvrzuje také příklad (4), který zachycuje několik možných diskurzů, v nichž se může objevit táž věta s n.o.; každý z nich by vedl k jiné interpretaci daného n.o.:

V podobném duchu se nese také vymezení ✍Cote(ové) (1996), podle které definitní n.o. vyžadují salientní antecedent v diskurzu. Tím je buď ústřední entita, o které je předcházející promluva, n. jiná srovnatelně salientní entita, zejm. pak mluvčí. Tak např. věta Karel zavolal může mít vždy interpretaci Karel mi zavolal – vedle dalších interpretací možných v dané situaci.

Definitní n.o. byly tradičně analyzovány jako nulové proformy, které jsou koreferenční s jiným výrazem v diskurzu, např. nulový objekt v (5a) odkazuje k výrazu maminka; z toho důvodu se pro definitní n.o. často používá alternativní název „anaforické“. Jejich anaforická interpretace však není jediná možná, a jak již bylo ukázáno, mohou referovat i k jiné entitě v dané situaci n. referovat kataforicky, srov. rozdíl mezi overtním zájmenem a n.o.:

V současnosti převládají analýzy, podle nichž nejsou definitní n.o. strukturně přítomny jako nulová zájmena, ale jsou determinovány v lexikální specifikaci konkrétních sloves a interpretovány podobně jako definitní výrazy; viz ✍Condoravdi(ová) & Gawron (1995), ✍Cote(ová) (1996), ✍Pedersen (2011) pro různé varianty takové analýzy. Specificky pro č. se sémantickou analýzou definitních n.o. zatím nikdo nezabýval.

II. V případě indefinitních n.o. se lingvisté více méně shodují, že v syntaxi jako samostatné argumenty přítomné nejsou. Předmětem debaty je zejména to, zda je analyzovat jako výsledek lexikálního procesu detranzitivizace operujícího na jednotlivých ↗tranzitivních slovesech (✍Bresnan(ová), 1978; ✍Dowty, 1978; ✍Hale & Keyser, 1986), n. jako výsledek aplikace existenčního operátoru v syntaxi (např. ✍Babko-Malaya(ová), 1999; pro č. ✍Dvořák(ová), 2016), a n. se daná slovesa vyskytují v lexikonu ve dvou variantách, tranzitivní a intranzitivní (✍Fodor & Fodor(ová), 1980). Alternativní analýzu nabízí ✍Martí(ová) (2011), podle níž jsou implicitní indefinitní objekty sloves jako eat, bake, smoke, drink, read, write, hunt, cook, sing, carve, knit, weed, file či write nulová holá jména bez kategorie čísla, která inkorporují do slovesa podobně jako při inkorporaci overtních jmen. Na lexikonu založenou analýzu n.o. těchto sloves kritizuje také ✍Rice(ová) (1988).

Indefinitní n.o. v češtině (a pravděpodobně i dalších slovanských jaz.) jsou specifické kontrastem, kterého si povšiml už Kopečný v ✍ZČSk (1962), a to že nejsou kompatibilní s perfektivními slovesy. Kopečný navíc tvrdí, že tendenci pojit se s n.o. mají zejm. imperfektiva s neaktuálním významem, tedy slovesa vyjadřující ↗habituálnost, ale toto tvrzení vyvrací ✍Daneš (1971), který ukazuje, že (indefinitní) n.o. jsou běžné i pro imperfektivní slovesa s aktuálním, tedy průběhovým významem, jak dokládají i následující příklady:

Na angl. datech není tento kontrast tolik zřetelný, protože (im)perfektivita není v angl. gramatickou kategorií a ↗vidové rozdíly jsou kódovány primárně lexikálně jako rozdíl mezi ↗telickými a atelickými predikáty (který je determinovaný na rovině celé VP, ne pouze samotného slovesa); výjimku tvoří progresivní tvary na –ing. Např. kontrast v (6a) však lze dobře reprodukovat i v angl., srov. John was carving / John likes to carve × *John carved out. Na nekompatibilitu indefinitiních n.o. s telickými predikáty poukázala ✍Mittwoch(ová) (1982), když kritizovala analýzu bezpředmětového eat jako sémanticky ekvivalentního k eat something z toho důvodu, že predikát eat popisuje aktivitu, zatímco eat something je accomplishment, srov. ↗teličnost. Tento poznatek rozpracovala ✍Tenny(ová) (1987), která analyzuje přímé interní argumenty jako „odměřující děj“ (measuring out an event). Zatímco slovesa, jejichž přímý objekt je „ohraničený“ (delimited), vedou k ohraničenému ději, slovesa, jejichž přímým předmětem jsou prostá jména v plurálu, látková jména n. slovesa s indefinitním n.o., popisují neohraničený děj, srov. Mary drank a glass of apple juice × Mary drank glasses of juice, Mary drank juice, Mary drank. I když takový vhled dává intuitivně smysl, uspokojivá formalizace toho, co znamená „ohraničenost objektu“, a jak se tato ohraničenost přenáší na děj, zatím neexistuje (srov. např. ✍Krifka, 1989; ✍Krifka, 1992; ✍Rothstein(ová), 2004; ✍Borer(ová), 2005 pro různé přístupy a vzájemný kriticismus). Pro č. se kontrastem zachyceným v (6) detailně zabývá ✍Dvořák(ová) (2016). Ukazuje, že indefinitní n.o. v č. jsou výsledkem ↗existenční kvantifikace s tzv. nízkým dosahem (low-scope existential quantification), která vede k detranzitivizaci daného tranzitivního predikátu, srov.:

Tuto jejich vlastnost, determinovanou na úrovni lexikální verbální fráze (vP), dává do souvislosti s nemožností uspokojit syntakticko-sémantické požadavky příznakové, perfektivní aspektové hlavy Asp_Q, která v případě perfektivních sloves selektuje vP.

Vzhledem k tomu, že imperfektivní aspekt může mít v č. kromě habituálního či průběhového významu různé modální významy, není překvapující, že také imperfektivní slovesa s indefinitními n.o. mohou tyto významy nést. Jde zejm. o modalitu schopnosti, srov.:

Velmi produktivní skupinu reprezentují také kontexty, kde je nedokonavé sloveso v habituálním významu užito k popisu profese, ať už s n.o., nebo bez něj, srov.:

Tento typ n.o. je v č. odborné literatuře často zmiňován; např. ✍Němec (1989) je ve svém článku o lexikografickém zpracování n.o. považuje za lexikalizované n.o.

III. Generickými n.o. se jako první zabýval ✍Rizzi (1986) v it. a ✍Authier (1989), ✍Authier (1992) ve fr. Tito autoři navrhli několik testů syntaktičnosti generických n.o., z nichž většina je s pozitivním výsledkem aplikovatelná na č., jak ukázala ✍Dvořák(ová) (2015). Jde zejm. o to, že generické n.o. mohou – stejně jako jejich slyšitelný protějšek, genericky užité substantivum člověk – kontrolovat subjekt infinitivních vět (11a), vázat reflexivní zájmena (11b) a v omezené míře i stát se subjektem argumentové ↗small clause, tzn. objektově orientované obligatorní ↗sekundární predikace (11c):

Podle ✍Rizziho (1986) jsou generické n.o. nulová arbitrární zájmena pro_arb, která jsou objektovou paralelou k subjektovému PRO_arb, mají kategorii čísla a nesou nejen ↗theta roli, ale i pád. Jako zájmena je označuje i ✍Authier (1992), i když pád podle něj nenesou a sémanticky odpovídají proměnným vázáným neselektivním kvantifikačním adverbiem, srov. ✍Authier (1989:57):

Analýzu generických n.o. vyvinutou v souladu s ↗teorií vázání přeformuloval v duchu minimalismu ✍Landau (2010), když je řadí mezi tzv. silné implicitní argumenty, které mají jednak rys D (determinátor), jednak soubor ↗phi-rysů, tedy rod, číslo, osobu. Proti tomu se však vymezuje ✍Dvořák(ová) (2015) a ✍Dvořák(ová) (2016), která na datech z č. ukazuje, že (syntakticky přítomné) generické n.o. nemají ani rys/kategorii determinátoru (a tudíž ani rys osoby), ani rys/kategorii čísla (a tudíž jim nemůže být ani udělen pád). Generické n.o. analyzuje jako prostá jména, tvořená pouze lexikálně-kategorizačním uzlem malé n s interpretovatelným rysem rodu (jehož nepříznakovou hodnotou je mask.), která ale nemají kořen, a tedy ani vlastní lexikální sémantiku. Taková holá jména denotují vlastnost „person“, která figuruje jako jeden z restriktorů generického operátoru GEN, jež je v generických větách (i bez n.o.) přítomný, srov. ✍Krifka & Pelletier ad. (1995). GEN tak váže proměnnou uvedenou do struktury tímto holým jménem, jak je zachyceno v následujícím zjednodušeném sémantickém zápisu věty s generickým n.o.:

IV. Poslední skupinu reprezentují n.o. mající ve spojení se slovesem nějaký ustálený, idiomatizovaný význam n. ustálenou množinu významů, která je užší než množina významů, jež může mít dané sloveso ve spojení s nenulovými objekty. Např. Karel nezavřel může znamenat, že ‘Karel nezavřel dveře’, popř. že ‘Karel nezavřel nějaký obchod či firmu, kterou provozoval’. Nemůže to ale znamenat, že ‘Karel nezavřel kufr’, ‘Karel nezavřel slepice’ n. ‘Karel nezavřel ústa’. Podobně Karel zavěsil může znamenat pouze to, že ‘Karel zavěsil telefon’, tj. ‘Karel ukončil telefonní hovor’. Už samotné spojení zavěsit telefon je navíc idiomatizované vzhledem k běžnému významu slovesa zavěsit, které má ve své valenci kromě přímého interního argumentu ještě (na povrchu vypustitelný) směrový argument, srov. zavěsit síť ke stropu, zavěsit obraz na zeď. Právě z paradigmatického zavěsit sluchátko do telefonu se dvěma interními argumenty vzniklo dnes monotranzitivní zavěsit telefon a z něj pak bezpředmětové zavěsit. Vedle toho se bezpředmětové zavěsit používá ve významu ‘dát gól’ ve sportovním slangu, srov. Vallex 2.7 (✍Lopatková & Žabokrtský ad.). Ustálený význam má bez vyjádřeného předmětu např. i sloveso zabít, a to ‘spáchat vraždu’, tzn. ‘zabít nějakého člověka n. lidi’, i když konceptuálně mohou objekty slovesa zabít pokrývat mnohem širší spektrum, srov.:

O lexikalizovanosti takového slovesa svědčí také to, že blízké synonymum (tzv. near synonym) bezobjektovost nedovoluje, srov. *Karel zavraždil. (Imperfektivní Karel vraždil však dovoluje indefinitní n.o., diskutované v sekci II.) Vedle toho se imperfektivní bezobjektové zabíjet užívá v č. v ustáleném významu ‘dělat zabíjačku’:

Výše uvedené příklady ukazují, že jedno lexikální tranzitivní sloveso se může pojit s několika různými idiomatizovanými nulovými objekty, přesněji řečeno, může mít několik ustálených významů ve své bezobjektové variantě. Z hlediska lexikální sémantiky predikátů představují asi největší skupinu sloves s lexikalizovaným n.o. slovesa popisující domácí práce, srov.:

Taková slovesa ve své bezpředmětové variantě znamenají, že daný proces zasáhl všechny objekty v domácnosti n. jiné ohraničené lokalitě, které prototypicky zasahuje. Např. i když lze ‘vysát’ různé předměty, od těch nejdrobnějších, bezpředmětové vysát lze použít pouze tehdy, pokud děj zasáhne všechny plochy v daném místě, které se typicky vysávají, srov.:

Stejně se chovají i ostatní slovesa v (16), v souladu se svými specifickými selekčními požadavky, srov.:

Takovéto n.o. mají kromě lexikalizované složky významu i složku indexikální (jde vždy o určité objekty, determinované lokalitou mluvčího, posluchače n. jiného participantu), a patří tak v jistém smyslu zároveň k n.o. definitním. Za zmínku stojí také to, že imperfektivní varianty sloves v (16) dovolují často jak lexikalizovaný n.o., tak indefinitní n.o., srov.:

N.o. je třeba odlišit od případů objektové ↗elipsy, která se vyskytuje v koordinovaných strukturách s topikalizovaným antecedentem, srov.:

V č. kontextu zavedl ✍Daneš (1971) pro příklady typu (20a) termín ↗aktuální elipsa, zatímco ostatní typy n.o. řadí mezi ↗elipsu systémovou. V současné č. lingvistice se pod vlivem mezinárodního úzu termín elipsa používá převážně pro danešovskou aktuální elipsu.

Kromě ryze verbálních struktur se n.o., resp. povrchově nevyjádřené argumenty, vyskytují i ve strukturách verbo-nominálních, reprezentovaných ↗dějovými substantivy, i když systematický popis tohoto jevu zatím chybí. N.o. substantiv mohou být interpretovány definitně (Karlova výhra všechny překvapila, v pokru nikdy neexceloval) n. jako existenciálně kvantifikované (Karlova četba lidi uspává), ale ne jako genericky kvantifikované, což lze vysvětlit tím, že generický operátor se připojuje ve vyšší části funkční struktury, která už není sdílena slovesy a substantivy. Je otázka, jestli jsou vůbec nějaké argumentové pozice dějových substantiv povrchově obligatorní, tzn. takové, že nemohou být nulové. Pokud ano, očekávali bychom je hlavně u ↗verbálních substantiv, tzn. dějových jmen na ‑ní‑/‑tí‑, která sdílejí se slovesy největší část rozšířené verbální projekce včetně kategorie aspektu. Např. Daneš v ✍MČ 3 (1987:129) předpokládá, že valenční pozice dějových substantiv jsou vždy potenciální, na rozdíl od valenčních pozic sloves. ✍Procházková (2006) ale ukázala, že děj popisující verbální substantiva nemohou mít indefinitní n.o., pokud jsou odvozena z perfektivních tranzitivních kmenů, a chovají se tedy v tomto směru stejně jako slovesa, srov.:

Nicméně ✍Dvořák(ová) (2014b) poukazuje na to, že verbální substantiva jsou mnohem tolerantnější než slovesa, pokud jde o definitní n.o., odkazující k nějaké kontextově determinované entitě, srov.:

S nevyjádřeností hloubkového objektu verbálních substantiv souvisí obsazení postnominálního gen. hloubkovým subjektem. ✍Zucchi (1989) zavádí pravidlo, podle něhož postnominální gen. pozice (tzv. of-fráze) nemůže být existenciálně kvantifikována, aniž by nebyla implicitně saturována také postnominální agentová fráze (tzv. by-fráze, v č. vyjádřená instrumentálem), srov. (24b). (Jediná gramaticky možná, ale pragmaticky nereálná interpretace (24b) by byla taková, kde tatínek je nástrojem pečení.) Nevyjádřenost hloubkového objektu zároveň uvolňuje pozici postnominálního gen. pro hloubkový subjekt, srov. (24c), což však vede k dvojznačné interpretaci, kde tatínek může být jak agentem, tak patientem pečení (díky sdílené znalosti světa je taková dvojznačnost většinou odstraněna).

Zároveň lze nalézt řadu příkladů, kde je postnominální agentový instrumentál přítomný i při nevyjádřeném postnominálním gen., a to zejm. tehdy, když je hloubkový objekt implikován kontextuálně, srov. Jerry Yang z vedení Yahoo odmítl nabídku na převzetí Microsoftem; Už mám dost toho věčného vydírání vaším nejmladším synem; V médiích se právě propírá případ sexuálního zneužívání skautskými vedoucími. Motivací pro takové vyjádření agentu je právě vyhnutí se dvojznačnosti, n. dokonce chybné interpretaci, ke které by vedlo vyjádření agentu v postnominálním gen. Pro další rozdíly mezi n.o. verbálních substantiv a sloves viz ✍Dvořák(ová) (2014b).