1. V modální logice vlastnost ↗výroků (reprezentovatelná ↗logickou spojkou „je nutné, že…“). Výrok je nutný (nutně pravdivý), když je pravdivý „za všech okolností“, tj. v každém možném světě. Např. výrok „každá matka je žena“ je nutný). N. výroku p se symbolicky zapisuje □p. Též ↗možnost, tam i vztah mezi nutností a možností; viz také ↗modalita.

2. V č. tradiční jazykovědě kategorie ↗voluntativní modality vyjadřující (podle Grepla v ✍SČ, 1998, s východiskem v funkčnějazykovědné interpretaci vztahu mezi nutností a možností), že je vyloučeno alternativní řešení toho, co je obsahem věty: Pavel musí (musel, bude muset) odpovědět vylučuje možnost, že by Pavel neodpověděl, nepřipouští volbu jiného Pavlova postupu. O negaci viz nutnosti viz ↗možnost. Kategorie n. se vyjadřuje především lexikálními prostředky: (a) ↗modálními slovesy muset, nemoci a odpovídajícími neosobními výrazy je nutno(é), je nezbytné, není možno(é), nelze, nedá se, hov. nejde; (b) modálními predikátory typu být nucen, být povinen, nemít jinou možnost /než/ apod. a neosobními zbývá (mi) /jen/, nezbývá (mi) /než/: Při manipulaci s vypínačem musíme / je nutné dbát na dodržení bezpečnostních předpisů. Gramatickým prostředkem k vyjádření n. je kniž. až arch. konstrukce „je(st) + inf. skupina“: Při manipulaci s vypínačem jest přísně dbáti na dodržení bezpečnostních předpisů.

V mezích kategorie n. můžeme rozeznávat (minimálně) dvojí význam (jemnější klasifikace viz ↗modalita), záležející v rozdílné míře zainteresovanosti mluvčího na realizaci obsahu výpovědi: (a) mluvčí jen popisuje vztah n., jehož původcem (↗původce modality) je někdo jiný, cizí (osoba n. okolnost), např. Eva musí být v devět hodin doma (např. protože její rodiče to nařídili / je v časové tísni apod.); (b) mluvčí je původcem modálního vztahu, n. uskutečnit děj připisuje své vlastní vůli, zainteresovanosti: Eva musí být v devět hodin doma (nařizuje to mluvčí); jde tu vlastně o formu získávající interpretaci rozkazu. Toto dvojí stanovisko mluvčího se projevuje jednak různou intonací, jednak rozdílnou možností modifikovat větu z hlediska ↗jistotní modality: v (a) lze říci Eva možná (pravděpodobně, prý, snad, …) musí být v devět hodin doma; v (b) je taková modifikace vyloučena.

V rámci kategorie n. rozlišuje Grepl (v ✍SČ, 1998) tři základní významy, a to (a) nezbytnost: Řidič musel prudce zabrzdit, (b) očekávanost (povinnost, náležitost): Schůze má začít v pět hodin, (c) záhodnost (žádoucnost): O takovém postupu je vhodné se poradit. Charakteristice n. jako vyloučení alternativního jednání vyhovuje však v plné míře jen hodnota (a), kdežto hodnoty (b) a (c) alternativní jednání výslovně nevylučují; z věty Pavel se musel omluvit vyplývá, že se uvedený děj skutečně realizoval, kdežto větu Pavel se měl omluvit můžeme interpretovat i tak, že k realizaci děje vlastně nedošlo. Podobně věta Slušelo se, aby hosta přijal premiér dává k dispozici i interpretaci, že premiér hosta ve skutečnosti nepřijal. Zdá se proto patrně výstižnější interpretovat hodnotu „očekávanost“ s variantami „náležitost“, „záhodnost“ jako součást modální kategorie ↗možnost.

✍Adamec (1974) rozeznává n. objektivní (konstatovanou), při níž je realizace děje vynucena objektivními příčinami, např. Nemohl přijít, protože musí ležet, a n. postulativní (proklamovanou), při níž je realizace děje posuzována jako potřebná, náležitá, např. Definice musí být stručná a jasná. Je to členění blízké diferenciaci modality na ↗alétickou modalitu a ↗deontickou modalitu. Tyto významy mají mj. souvislost i s kategorií času u modálního slovesa a vidu slovesa významového. Výrazově se však oba odstíny n. od sebe příliš neliší. V řadě případů mohou být věty izolované od kontextu víceznačné, např. Vladimír musí být přísný: 1. ‘je nucen být přísný’, 2. ‘je potřebné, aby byl přísný’; nadto i 3. ‘je asi přísný’ (= ↗jistotní modalita). Viz také ↗možnost, ↗modalita, ↗voluntativní modalita, ↗modální sloveso.