Styl jazykových projevů, jejichž funkcí je formulování přesného, jasného, soustavného, jednoznačného sdělení s dominující pojmovou složkou. Funkce textů se souhrnně označuje jako odborně sdělná, z širšího hlediska patří styl takových textů mezi styly věcně sdělné. Odborný text směřuje vždy v rámci určitého tématu k úplnosti, celistvosti a vnitřní uspořádanosti předávané informace a forma, kterou je podávána, by měla vést u vnímatele k vytvoření úplné představy o předmětu sdělení; cílem je i to, aby příjemce poznatky přijal, zaujal k nim nějaké stanovisko, zařadil je do svého obsahu vědomí a mohl je dále tvůrčím způsobem rozvíjet a aplikovat. Při stylizaci sdělení je potlačena emocionalita, neměly by však být anulovány ostatní pragmatické složky komunikace. Inovace ve vyjadřování nemají v těchto textech za primární cíl estetické ani persvazivní působení, ale slouží k dokonalejšímu vyjádření poznatků a jejich vztahů. Na realizaci funkce textu se podílejí všechny jeho složky od tématu a jeho pojetí přes kompozici až po jazykové prvky všech rovin a výrazová úplnost je dána také územ v určitém typu sdělování (liší se např. texty vědecké a populárně naučné). Jde o typický styl veřejné jazykové komunikace, obsah sdělení je tvůrcem subjektivně hodnocen jako závažný a zavazující, proto bývají i kratší odborné komunikáty pečlivě připraveny nejen po obsahové, ale i po kompoziční a stylizační stránce a směřují evidentně k spisovnosti, ve vědeckých textech až ke knižnosti. Základní forma je monologická, existují však i žánry dialogické (např. panelová diskuse). Odborné komunikáty jsou většinou psané a i eventuální mluvené projevy jsou předem připraveny písemně, a to alespoň pokud jde o dispozici. Jsou většinou situačně nezakotvené, ale odrážejí stav poznání a jazyka doby vzniku a směřují (zvláště ve vědeckém textu) k nadčasovosti. Text nemusí být beze stop osobního zaujetí autora tématem, prostředky jeho vyjádření jsou však tlumeny a bývá zvykem dokonce osobnost tvůrce anonymizovat autorským plurálem n. pomocí neosobních konstrukcí. Kvalitní odborný text je stylizován i s ohledem na míru znalostí a zkušeností očekávaného vnímatele (znalostí nejen věcných, ale i jazykových, včetně jisté znalosti obvyklých způsobů, jimiž se odborné téma ztvárňuje). Jde o styl, který má v jednotlivých žánrech poměrně stabilní normy, jež jsou dokonce mezinárodní. V nich se odráží i celková kulturní orientace obce autorské i přijemců. Dříve byl dominantní ve strukturaci textů, zvláště vědeckých, typ teutonský (německý) s anonymizací tvůrce, velmi propracovanou argumentací a silnou věcností, s bohatým ↗vertikálním členěním textu, knižností výrazu a minimálním ohledem na osobnost příjemce. Dnes se stále více uplatní typ anglosaský, kde se při zachování přísné vědeckosti podání informace výrazněji projevuje autorský subjekt a celá forma je živější, směřující k posílení kontaktu s příjemcem, a to včetně střídmých aktualizací výrazu. Ve srovnání se starším typem se jeví takové texty jako bližší vyjadřování esejistickému, ale mají na rozdíl od eseje složité ↗horizontální i ↗vertikální členění typické pro texty odborné.

Vymezení o.s. je v odborné literatuře jednotné, ale jeho vnitřní členění může být v pracích o stylistice představeno různě. Základem zůstává Havránkovo členění funkcí spisovného jazyka (✍Havránek, 1932:67), v němž jsou v rámci sdělovací funkce vyčleněny (vedle komunikativní) také funkce teoreticky odborná a prakticky odborná, ale posléze se ve stylistické teorii spojil styl prakticky a teoreticky odborných textů do jedné kategorie odborného funkčního stylu (✍Trávníček, 1953; ✍Jedlička & Formánková ad., 1970; ✍Jedlička, 1974; ✍Jelínek, 1996 aj.). Naopak se z jeho rámce jako samostatný funkční styl vyděluje v polovině 50. let ↗publicistický styl a nověji i ↗administrativní styl. Vyčleňování dalších samostatných stylů v jeho rámci předpokládá ✍Jelínek (1996:727), ostatní souborné práce akcentují spíše vnitřní diferenciaci stylu a vazby jednotlivých typů a žánrů odborných komunikátů k repertoáru tradičních ↗stylů funkčních.

V rámci odborného stylu se dnes běžně odlišuje vědecký styl // teoretický styl, prakticky odborný styl, tj. styl odborný v užším smyslu, jenž má modifikace (stylové typy) např. ve stylu hospodářském, právním, vojenském, dále populárně naučný styl. Jako ↗sekundární funkční styly se v jeho rámci uvádí učební styl (✍Hausenblas, 1972), a zejm. styl esejistický (✍Jedlička, 1973). Množina takovýchto sekundárních stylů je otevřená, nové typy např. mohou vzniknout dík již připomenuté interaktivnosti moderní prezentace vědy n. dík možnostem, jež dávají nová média. Jinou diferenciaci odborného vyjadřování ukazuje dělení na jednotlivé žánry. I tu je množina žánrů otevřená a spíše než o jejich vyhraňování musíme dnes mluvit o žánrové pestrosti a jejich vzájemném ovlivňování, a to nejen v rámci odborné komunikace. Význam pro tento vývoj má nejen proměna v rámci č. vědeckého diskursu, ale i mezinárodní vazby, které jsou zejména pro vědeckou komunitu nutné.

Základním ↗slohovým postupem odborného textu je postup výkladový a úvahový, dále se uplatňuje odborný popis jako modifikace postupu popisného. Vyprávěcí slohový postup najdeme v pracích popularizujících, kde je jedním z prostředků beletrizace textu. Text, zvláště vědecký, má propracované ↗horizontální a ↗vertikální členění odpovídající stylizačním normám daného oboru a je v něm běžné (až nutné) propojení s prostředky neverbálními (schémata, tabulky, dnes i prostředky multimediální). Je samozřejmé, že autor při tvorbě textu nemůže začínat vždy „ab‑ovo“, tj. od úplného počátku, ale navazuje na starší poznatky. Jednotlivé texty vykazují dík odkazům na literaturu předmětu a citacím výrazné rysy intertextovosti. Ta se projevuje jak v citaci a uvádění sekundární literatury, tak ve využívání vyjadřovacích modelů. Nejvýraznější je to ve vědeckém textu, v textech populárněji zaměřených se model vyjádření uvolňuje a citace a odkazy nejsou obvyklé.

Propracovanost textu se odráží i ve větné stavbě, kde najdeme složité souvětné konstrukce odpovídající složitosti sdělované skutečnosti, v nichž jsou vztahy jednoznačně vyjádřeny. V náročnějších textech je obvyklá kondenzace pomocí slovesných adjektiv a substantiv n. infinitivních konstrukcí. S tím souvisí i vyšší podíl jmen v textech. Nejcharakterističtější rysy odborného vyjadřování se nacházejí ve slovní zásobě; stylovou vrstvu odborného vyjadřování tvoří ↗termíny, tj. odborné názvy, které jsou nocionální, neexpresivní, mající funkci nominativní a kognitivní. Termín je v rámci oboru ustálený, vyvíjí se spolu s vývojem oboru. Ve vědeckých textech jde většinou o termíny mezinárodní, z nichž jen část má české ekvivalenty, dnes obvykle méně užívané, v jiných typech odborné komunikace se uplatní také české ↗profesionalismy, výrazy fungující jako neoficiální termíny jednotlivých oborů, které vznikají v rámci profesních ↗slangů odvozeně od terminologie (gynekologie – gynda, filozofická fakulta – filda) n. u nově vznikajících oborů, kde se terminologie teprve stabilizuje (zalogovat se, ajťák).

Ze stylistického hlediska je důležité zapojení termínu do textu a jeho působení na stylovou charakteristiku. Termíny patří k výrazům se stálou stylovou hodnotou, to znamená, že příznak „příslušnost k odbornému vyjadřování“ je u nich patrný i mimo vlastní text. Užití termínu spoluvytváří odborný styl, ovšem až v kontaktu s jinými složkami sdělení. V textech, které mají být přístupny i méně zkušenému čtenáři, se některé termíny vysvětlují příkladem n. je vysvětlení zahrnuto do výkladu. Způsob, jakým autor s termínem pracuje, je jedním z měřítek jeho kultury vyjadřování. V zásadě je užitá terminologie tím náročnější, čím je text blíže vyjadřování vědeckému. Užívání terminologie není jediným rysem lexika odborné komunikační sféry, je jím i zvýšený podíl slov přejatých. Slovní zásoba odborné sféry vykazuje jistou stereotypnost, což souvisí se zúžením pozornosti při sdělování na vybraný okruh jevů a s tím, že u pojmenování je omezena synonymie a není možnost volby pojmenování přímého a nepřímého jako např. v krásné literatuře.

Obecné stylizační normy odborných textů mají konkretizaci ve stylizaci textů společenskovědních, kde je základní verbální složka, a exaktních, v nichž hraje velkou roli užívání grafů, symbolů, schémat, často mezinárodních prostředků „jazyka vědy“. Posiluje se tím obecnost a exaktnost vyjádření. V popularizujících pracích bývají tyto složky zjednodušeny, vysvětleny n. nahrazeny opisem.

Další diferenciace je ve stylizaci odborných ↗projevů mluvených a ↗projevů psaných. Je zdánlivě založena pouze na volbě kódu (mluvenost a psanost), ve skutečnosti se však dotýká podstatně i jazykové stavby. Kompozičně jsou oba typy připravené, v mluvených projevech však je vzhledem k možnostem vnímatele limitována délka a je prostší ↗horizontální a ↗vertikální členění textu. Syntaktická stavba mluvených projevů je charakterizována větším podílem souvětí, v psaných je informace častěji soustředěna do věty jednoduché, ta je také kondenzovanější (viz ↗kondenzace) a delší než v mluveném projevu. Mluvený projev jeví ve stavbě větší rysy redundance. Tvaroslovná složka psaných projevů je přísně spisovná, v mluvených projevech se uplatňují také prvky hovorové. V lexiku jsou psané projevy terminologicky nasycenější, v mluvených projevech se vedle termínů vyskytují i výrazy profesní, jsou omezeny faktografické údaje. Informace se člení do kratších úseků, což usnadní percepci, a plně využívá možností prozodických.

Důležitou diferenciací odborných projevů je rozdíl mezi projevy se zaměřením na teoretické, n. spíše praktické otázky oboru. Toto zaměření podstatnou měrou ovlivňuje jazykový styl výsledného textu. Za základní lze pokládat toto rozčlenění:

(a) vědecký styl // teoretický styl

Styl vědeckých (teoretických) textů, podávajících nové n. zcela nově pojaté myšlenky a poznatky, se obrací k poučenému vnímateli, odborníku v dané oblasti. Nejde jen o výčet faktů, ale (a to především) o jejich interpretaci. Kompozičně i jazykově jsou tyto texty nejvíce propracovány. Volba jaz. prostředků směřuje od neutrálnosti ke knižnosti, v lexiku se dává přednost mezinárodní terminologii, roste podíl abstrakt a přejatých slov, text bývá výrazně jmenný. Vědecké texty se v mnoha oborech řídí nadnárodními normami vyjadřování, týká se to zejména kompozice: Název vyjadřující téma, standardní rámcové složky jako cizojazyčný abstrakt (na začátku, dnes obvyklé) n. resumé (na konci), úvod formulující dosavadní stav poznání a vymezení vlastního cíle, jádro práce členěné na výklad metod, na představení výsledků včetně jejich shrnutí a na zhodnocení výsledků vzhledem k dosavadním poznatkům a možnostem jejich generalizace, ale také vytčení přínosu práce, závěr naznačující směr dalšího zkoumání. Podstatnou roli má i způsob citace, tvorba poznámkového aparátu, forma bibliografických odkazů. Normy vyjadřování oboru naznačují autorovi také vhodnou míru a typ neverbální složky sdělení. Tvorba tohoto typu textů je tedy náročná nejen po obsahové, ale i formální stránce. Podle typu oboru jsou tyto texty mnohdy cizojazyčné, dnes hlavně anglické, obecné rysy normy jsou však i v nich přítomny.

(b) prakticky odborný styl

Styl prakticky odborných textů počítá s poučeným čtenářem, znalým základní problematiky daného oboru. Poznatky, které text přináší, nemusejí být nové z hlediska oboru, obracejí se však k praktické činnosti. Tomu odpovídá i stylizace – vyjadřování je tu méně exaktní. Kompozice je prostší, a pokud jde o texty v opakujících se situacích, vznikají pro ně textové modely. Vyjádření je sice spisovné, ale v jeho rámci se užívají i hovorové prvky, v lexiku se vedle termínů objevují ↗profesionalismy. Oblast prakticky odborné komunikace se může dále dělit podle oborů lidské činnosti; tak nacházíme specifika ve stylu projevů vojenských, právnických, hospodářských atd. Obec jejich vnímatelů je pak často omezena jen na okruh příslušníků jediné profese, dokonce i jediného podniku, a proto jsou v projevech obvyklá i výrazová zjednodušení (podnikové zkratky, neterminologické výrazy). Do tohoto okruhu lze zařadit také pracovní návody apod., kde je předpokládaným příjemcem naprostý laik. Slohovým postupem v nich je popis (pracovního postupu) a vyjádření bývá většinou nekontinuální.

(c) učební styl

Styl učebních textů má nejen zprostředkovat předání určitých nutných informací, ale také aktivizovat zájem o ně, kontrolovat postup osvojení informací atd. Záměrné působení na adresáta je (vedle funkce odborně informativní) důležitým faktorem formujícím jejich styl. Je ovlivněn i tím, že učebnice, především školní, tvoří systém, jenž musí obsahem i formou splňovat nejen požadavky odborné, ale i didaktické. Tradičně byly tyto texty tvořeny tak, že předpokládaly zprostředkující roli učitele, který vnímání vedl, doplňoval informace podle aktuální situace, řídil osvojování při procvičování atd. Vazbu mezi žákem a učebním textem zprostředkovanou učitelem dnes z části rozvolňují různé e‑learningové kurzy, které využívají pro potřebné interakce učitel – žák/student prostředí internetu, resp. speciálních počítačových programů. Zřejmě zde dojde i k modifikaci jazykové složky, zatím však nejsme s to vývoj odhadnout, a tím méně stávající poznatky zobecnit.

(d) populárně naučný styl

V posledních desetiletích se značně rozvíjí styl populárně naučný. Komunikáty se obracejí k zájemci, který má jen nevelké poznatky z oboru, a tomu se podřizuje jak výběr faktů, tak i forma zpracování: to se beletrizuje. Jednotlivé projevy mají pak blíže k publicistice n. ke krásné literatuře. Charakteristické je pro jazykovou výstavbu těchto textů omezení terminologie na nezbytnou míru, větší šíře vyjádření a doplňování vedlejšími informacemi (např. zapojením vyprávění do textu). I vyjadřování může být hovorovější. Tyto texty bývají často zaměřeny na určitý okruh předpokládaných příjemců, zejména knížky určené dětem jsou jejich možnostem vnímání přizpůsobeny délkou vět, jednodušší slovní zásobou n. větší názorností nejen v obrazovém doprovodu, ale i ve výkladu. Popularizace odborných poznatků hraje důležitou roli také v žurnalistice, nejen psané, ale i v rozhlase a televizi, kde nastává rozdělení informace mezi vyjádření přirozeným jazykem a informace ve formě neverbální. Typická je zvýšená míra kontaktovosti; důsledkem je deanonymizace autora a uvolnění přísné spisovnosti textu.

(e) esejistický styl

Specifické stylové vlastnosti najdeme v eseji, žánru odborné komunikace, který se formoval na základě vědecké úvahy zesílením subjektivity, zvýrazněním estetické složky informace a posílením zřetele k vnímateli textu. Pro esejistický styl je proto charakteristické sepětí prvků o.s. a ↗uměleckého stylu; současně je bližší ↗stylu publicistiky, přesněji její beletrizované části. V eseji vzrůstá podíl příznakových slov, častěji se objeví obrazné vyjádření, uplatní se variabilnější stavba věty a souvětí, v jednoduché větě najdeme častěji několikanásobné větné členy n. přívlastkové konstrukce, užívají se i modálně příznakové druhy vět apod. Kompozice je uvolněnější než v jiných odborných textech, je potlačeno formální členění a není zde poznámkový aparát n. bibliografické údaje. Velmi vzrůstá význam osobnosti autora, který ručí za pravdivost východisek a samozřejmě i závěrů svou autoritou.

Slohové útvary o.s. jsou založeny na logických postupech indukce, která je náročnější, ale i zajímavější, n. dedukce; deduktivní postup je běžný v kratších útvarech populárně vědných. Ve vědeckých textech induktivních je základním postupem analýza, neboť podává fakty v procesu odkrývání. Hranice jednotlivých útvarů nejsou pevné a některé se současně uplatňují i v textech publicistických, využívají se i některé přístupy rétorické.

Na základě výkladového slohového postupu vzniká rozsáhlejší, odborně náročná a propracovaná disertace (rigorózní, doktorská; monografie) a kratší studie. Oba útvary mají přísně monologický charakter. Článek patří svým charakterem do stylu populárně naučného, aplikuje na menší ploše vědecké poznatky ucelenou formou, ale s ohledem na možnost percepce adresátem. Modifikace článku se užívá i v publicistice. Do okruhu výkladových útvarů se může zařadit i esej. Bezprostřední vztah k vnímateli je ve stylizaci patrný v mluvených žánrech, jako je referát, koreferát, přednáška, v nichž jsou časté prostředky posilující zájem a pozornost vnímatele, slovník je obecněji srozumitelný a nevyhýbá se ani prostředkům emotivním.

Dialogický charakter mají diskuse, polemika a debata. Příspěvky jsou krátké, mají jednoduché textové členění a jejich charakter lze hodnotit jen ve vztahu ke kontextu celé diskuse. Jejich jazyk je podobný jako u přednášky, polemika je expresivnější.

Hodnotícím textem je posudek, v němž autor svá tvrzení opírá o argumentaci; jde tedy vlastně o odbornou analýzu. Publikovaný text hodnotí objektivním způsobem recenze, zatímco kritika je vyhroceným, přísným pohledem na hodnocenou věc: jazyk kritiky je emotivnější, neměl by však být zcela subjektivní.

Zvláštním typem útvaru je pracovní návod, krátký, jasný, obecně srozumitelný popis pracovního postupu se zaměřením na adresáta (aby mohl podle něho pracovat).

Tradičními speciálními útvary odborné literatury jsou encyklopedie, repetitoria n. kompendia (souhrn základních poznatků oboru), které zpracovávají fakta v podstatě slovníkovou formou. V praxi mají uplatnění tradiční „klíče“, tj. formalizované systematicky uspořádané odborné popisy určité velké skupiny objektů, např. savců, rostlin, hornin, které slouží při jejich poznávání a určování. Výběry odborných komunikátů jsou v chrestomatiích a antologiích. Jejich odborný charakter je podtržen pečlivým výběrem a většinou také doplňující studií.

Vývoj vědy a potřeby výměny vědecké informace vedou ke vzniku útvarů odborné komunikace, které mají charakter metatextu – textu odvozeného z jiných textů (anotace, resumé, abstrakt). Zachovávají obecné vlastnosti odborného vyjadřování, přesnost, jasnost, výstižnost, jsou však velmi stručné, a proto je mimořádně nutná přesná formulace. Většinou se dnes píší v cizím jazyce, nejčastěji v angličtině. Specifickým odborným žánrem jsou také výpisky n. konspekt, jež jsou soukromé, na ně navazuje rešerše. Pouhým spojením takto získaných faktů bez vlastního postoje k nim vznikne kompilace.

Nové možnosti stylizaci odborných textů dává současná informační technika, využívaná hlavně v textech kontaktových. V multimediálním textu je mimořádně důležité ↗vertikální členění, jazyková složka může být omezena. Grafické zpracování hraje podstatnou roli v posteru, pomůckou pro posluchače se zase stává handout. Specifikou formou moderní odborné komunikace je powerpointová prezentace, která je v mnoha oborech nezbytnou součástí přednášky. Možnosti odborného vyjadřování se vyvíjejí nejen dík rozvoji poznání, ale i dík tomu, jak se mění obec příjemců a nástroje, jimiž lze samy poznatky předkládat.

Odborná komunikace nabývá stále většího významu, a proto se o.s. i nadále rozvíjí a působí i na vyjadřování v jiných oblastech. Výměna informací na mezinárodní úrovni napomáhá posilování modelovosti vyjádření a využití mezinárodně ustálených symbolů celkových modelů textů, zvlášť v teoretických disciplínách. Nadnárodní charakter vědy vede k tomu, že se dnes část produkce publikuje také u nás ve světových jaz., především v angličtině. Přitom je důležitá nejen znalost cizího jazyka, ale i stylizačních norem jeho odborného vyjadřování.