Z hlediska textové lingvistiky svou funkcí ve výstavbě ↗dialogu vytváří komplementární dvojici s ↗otázkou; v kontextu rozhovoru se však může různě utvářet její vztah k otázce i způsob vyjádření. Z hlediska ↗konverzační analýzy (srov. např. ✍Ten Have, 1999; ✍Schegloff, 2007; ✍Sidnell, 2010 aj.) jsou základními jednotkami výstavby ↗dialogu ↗repliky. N-tice (dvojice, trojice) replik, které jsou těsně propojeny funkčně, sémanticky i syntakticky, vytvářejí vyšší jednotky – ↗sekvence. Nejčastějším případem těsně propojené dvojice, v níž jedna replika strukturně i funkčně vyžaduje druhou (adjacency pair) a podmiňuje její výstavbu (conditional relevance), je sekvence otázka – odpověď. Z hlediska komunikačně-pragmatického lze různě posuzovat, co je vhodnou, přesnou, postačující o. na určitou otázku; lze při tom uplatnit i Griceovy ↗konverzační maximy, zejména maximu kvantity a maximu relace. Každé otázce lze teoreticky přiřadit množinu možných o., ale jejich relevance ve vztahu k otázce je rozdílná, také ve vztahu k očekávání tazatele.

Pro mluvené projevy platí obecně, že se v nich ve specifické symbióze a při vzájemném vyvažování uplatňují dva protichůdné principy: princip ekonomie (výrazové úspornosti) a princip redundance (výrazové nadbytečnosti). Zvláště v případě, že se komunikační partneři dobře znají, mohou se vyjadřovat velmi implicitně a úsporně, a to se týká i o. na otázky. Z pohledu textové syntaxe je třeba sledovat ↗koherenci a ↗kohezi, způsob, jak reaktivní replika (o.) navazuje na repliku iniciační (otázku). Při dominanci principu ekonomie se podle ✍Hallidaye & Hasan(ové) (1976) stává hlavním prostředkem propojení o. s otázkou ↗elipsa (viz také ↗eliptická odpověď), při dominanci principu redundance vystupuje do popředí lexikální koheze, tj. lexikální prostředky z otázky se opakují v o., resp. jsou nahrazovány synonymy, hyperonymy, hyponymy, antonymy atd. Kombinací uvedených úhlů pohledu (sémantického, pragmatického, textově syntaktického) dospěla např. Müllerová v ✍MČ 3 (1987:645–659) k rozlišení (a) o. z hlediska očekávání tazatele a míry poskytované informace plně informativních, superinformativních, subinformativních a takových, jež jsou zároveň subinformativní (neposkytují některé požadované či očekávané informace) a superinformativní (poskytují některé neočekávané informace navíc). Z hlediska způsobu vyjádření pak rozlišuje o. neredukované, částečně redukované a maximálně redukované (ve vztahu k otázce), a dále o. obsahující větné členy neobsažené v otázce. Časté a pragmaticky dostačující jsou i o. prostřednictvím ↗větných ekvivalentů / ↗odpověďových částic  ano/ne. Redukovanost o. je v dialogu jevem zcela náležitým a systémovým; z tohoto hlediska je problematický klasický školský požadavek „odpovídej celou větou“, který ovšem na druhé straně může být zdůvodněn snahou rozvíjet vyjadřovací schopnosti žáků.

Kromě toho se však v dialogu (např. v různých typech mediálních interview, srov. o tom ✍Hoffmannová, 2004; ✍Hoffmannová, 2005) můžeme setkat i s „odpověďmi“, které jsou vůči otázce značně samostatné, jsou na ní nezávislé svým obsahem, odpoutávají se od ní, nepřebírají z ní syntaktické schéma ani lexikální obsazení. Zde je na místě uplatnit rozdíl mezi angl. termíny answer a response. Responze jsou reaktivní repliky, které ale nelze považovat za o. ve výše charakterizovaném smyslu „answer“. Jsou to reakce typu „nevím“; reakce vyhýbavé; reakce, v nichž odpovídající odmítá otázku; reakce, v nichž zpochybňuje některý z výrazů užitých tazatelem, „chytá ho za slovo“; reakce, v níž kritizuje samotného tazatele a jeho kompetence. A do okruhu responzí patří i případy, kdy se reakcí na otázku stává jiná otázka, n. reakce, v nichž „odpovídající“ zavádí do rozhovoru jiné téma a posunuje rozhovor někam jinam; v těchto případech se v prostoru responze spojuje replika reaktivní s replikou iniciační (ve vztahu k další výstavbě rozhovoru).

Při vysoké míře redukce o.n. v případech, kdy místo odpovědi tazatel obdrží jinou (responzní) reakci, nastupují u tazatele procesy ↗inference, snaha dobrat se implikovaného významu. Maximálně redukované mohou být o. na ↗doplňovací otázky (V kolik hodin tě mám zítra večer čekat? – V deset.), ale i o. na ↗zjišťovací otázky; tyto o. obvykle vyjadřují souhlas/nesouhlas, schválení/zamítnutí něčeho, potvrzení/popření, přijetí/odmítnutí něčeho. Doplňovací otázky pomocí tázacích výrazů (kdo?, co?) poměrně úzce vymezují, resp. omezují, formulaci o., jsou to otázky zavřené; zatímco otevřené otázky způsob reagování tolik neomezují, v o. se lze více odpoutat od otázky a samostatněji se rozhovořit. Viz také ↗otázka, ↗eliptická odpověď.