Název obydleného objektu tradičně definovaný jako vlastní jméno sídlištního objektu, který je určen k obývání a je v krajině pevně fixován (podle ✍TSO, 1973:60 pouze místní jméno). Jedná se o skupinu ↗toponym poměrně jasně vymezenou kritériem „sídelnosti“, tedy názvy obydlených míst, měst a vesnic, hradů a zámků, včetně lokalit zaniklých. Tradičně k nim bývají řazena také vlastní jména samot (✍ÚT, 1963:7); v novější literatuře však bývají připojována k ↗anoikonymům, a to proto, že velmi často přejímají názvy míst, na nichž byly vybudovány, tedy anoikonymum se stává oikonymem (✍Pleskalová, 1992:7; ✍PJČ, 1995:44).

Základní pojmenovací motivy v.j.m. a způsoby jejich vyjádření představuje ↗modelová klasifikace vlastních jmen místních (též ✍ÚOO, 1999). Na oficiální úrovni vystupují v.j.m. ve standardizované podobě (↗jméno vlastní standardizované), v neoficiální komunikaci se používají jejich nestandardizované varianty, např. Praha – Prágl, Frenštát pod Radhoštěm – Fren, Královo Pole – Krpole. Proces standardizace v.j.m. a schvalování jejich změn je v kompetenci Ministerstva vnitra ČR a v současnosti se řídí zák. č. 128/2000 Sb.

Ve výzkumu v.j.m. se uplatňuje mezioborový přístup a charakter toponomastiky (↗onomastika). Kromě regionální vlastivědy jde zejména o tato témata (viz též ✍Schwarz, 1961:236–375; ✍Hosák, 1962; ✍ÚT, 1963:122–152): (a) dějiny osídlení (např. ✍Dobiáš, 1927:31–113; ✍Šimák, 1938; ✍Hosák, 1948; ✍OČSMJ, 1960; ✍Lutterer, 1969; ✍Boháč, 1978; ✍Musil, 2002; ✍Hejhal, 2012; ✍Žemlička, 2014); výzkum a lokalizace zaniklých osad (✍Roubík, 1959; ✍Nekuda, 1961; ✍Olivová-Nezbedová, 1986); k chronologii typů v.j.m. ve vztahu k dějinám osídlení (relativní chronologie) viz ✍Dobiáš (1927:35–113); ✍OČSMJ (1960); ✍Lutterer (1969); ✍Čornejová (2009); (b) problematika patrocinií (↗vlastní jméno sakrální; ✍Boháč, 1973; ✍Boháč, 1974:8–9; ✍ÚOO, 1999:65–66); (c) výzkum starých stezek a obchodních cest (např. ✍Vávra, 1969; ✍Vávra, 1971; ✍Květ, 2011; ✍Hejhal, 2012:24–35); (d) hospodářské a sociální dějiny (✍ÚT, 1963:146–152); (e) proměny krajiny a environmentální aspekt toponymie (✍Hosák, 1962:142–147; ✍Hájek, 2002; ✍David, 2008; ✍David & Mácha, 2012; viz též ↗mytební toponymum, ↗honorifikační toponymum).

1. Vývoj místních jmen

Ve srovnání s některými typy ↗anoikonym (↗hydronym, ↗oronym) představují v.j.m. výrazně mladší toponymickou vrstvu, ačkoliv i zde nacházíme výjimky zastupované toponymy pravděpodobně předslovanského původu, např. Košíře, Olomouc, Praha, Zásmuky, Znojmo. Pokusy hledat v teritoriálním rozvržení č. dialektů stopy kmenů, o nichž se zmiňují prameny 9.–11. stol., snad pouze s výjimkou složených toponym typu Kněževes, Nelahozeves, vyskytujících se na území obývaném Charváty, stejně jako snaha spojovat je se jmény uvedenými na mapě Klaudia Ptolemaia (2. stol.), se ukázaly jako neopodstatněné (✍Vach, 1947–1949; ✍OČSMJ, 1960).

1.1 Období do 12. století

Nejstarší doklady v.j.m. na území dnešní ČR (10.–12. stol.) jsou doloženy především v latinsky psaných listinách a kronikách: např. v Kosmově kronice toponyma Chinov, Levigradec, Netolici, Podiuin, Postoloprith [Chýnov, Levý Hradec, Netolice, Podivín, Postoloprty] (✍Bretholz, 1923). V nejstarších pramenech taktéž nalézáme podoby v.j.m., které dokládají genezi části oikonymie: odstraňování homonymie pojmenování obyvatel a místního jména (ztráta životnosti vyjádřená akuzativem ve funkci nominativu): např. in villa Preztawlici, Bresani, Pzari, Zabehlici, Bratronici [okolo r. 1227; ve vsi Přestavlky, Břežany, Psáry, Záběhlice, Bratronice] (✍Friedrich, 1904–1907:421). Pro období do konce 10. stol. jsou příznačné typy toponym nacházející se na nejstarším sídelním území (střední Čechy, Poohří, Polabí, moravské úvaly, Znojemsko, Brněnsko, Olomoucko a Opavsko, do 300 metrů nad mořem). Kromě toponym se specifickými základy, např. vetl-, tj. vrba: Vetla, Vtelno, vrut-, tj. pramen: Vroutek, Vrutice, jde o deantroponyma ze složených osobních jmen, např. Boleslav, Břeclav, Čáslav, Jaroměř, Vladislav, tvořená posesivní příponou ⁺-jь (✍Matúšová, 2008). Další pro nejstarší sídelní území charakteristický typ představují složená oikonyma, např. Hracholusky, Poděbrady, Tatobity, Žabovřesky. Ve starší literatuře jsou hodnocena jako posměšná v.j.m. motivovaná kolektivní přezdívkou charakterizující nápadnou vlastnost obyvatel daného místa. V novější toponomastické literatuře byla přehodnocena: kromě toponym pravděpodobně přezdívkového charakteru, např. Kotopeky, Mořižaby, se z dané skupiny vyčleňují deantroponyma utvořená z osobního jména majitele či zakladatele, např. Všeliby, ↗vlastní jména místní služebná, např. Voděrady, tj. ves lidí zabývajících se vodními pracemi, metaforická v.j.m., např. Sovolusky, tj. ves lidí žijících na samotě, a jména topická neosobní, např. Kostomlaty, tj. ves, kde jsou mlaty na kosti (✍Lutterer, 1964).

1.2 Období domácí kolonizace (11.–12. století)

V souvislosti s rozšiřováním osídlení a řízenou kolonizační činností (kláštery, zejména cisterciácké, panovník, šlechtické rody) postupující zejména proti či podél toku řek vzniká tzv. staré sídelní území (do 500 metrů nad mořem). Jsou pro ně charakteristická jména Újezd (Čechy) a Ochoz (Morava), tj. místo, kam bylo soustředěno obyvatelstvo z objetého n. obejitého území (✍Boháč, 1974:4–9), dále obyvatelská jména (↗vlastní jméno místní obyvatelské) typu Břežany, Dolany, Vysočany a soustava služebných jmen vyskytujících se v obvodech hradských center, např. Dehtáře, Hrnčíře, Kobylníky, Kravaře, Psáry, Štítary, Vinary, Zlatníky (↗vlastní jméno místní služebné). Typy, které se začínají významně prosazovat v tomto období a následně budou dominantní v celočeské oikonymii, jsou patronymická jména (↗vlastní jméno patronymické), ve starší terminologii jména čelední, zakončená formantem -(ov)ice, např. Bítovčice, Janovice, Michalovice, Petrovice, Tasice, a posesivní v.j.m. zakončená formanty -ov (Bítov, Janov, Petrov, Tasov) a -ín (od a-kmenových a ja-kmenových mask. typu Bohuňa, Kojata), Bohumín, Hodonín, Kojetín, Zlín.

1.3 Období vnější kolonizace (13. století)

V období tzv. vnější (německé) kolonizace byly č. země zasaženy dvěma silnými kolonizačními proudy: severní část území kolonizací vycházející ze Saska, Durynska a Frank, jižní část kolonizací z Bavorska a Rakous (✍Šimák, 1938:537–538; ✍Schwarz, 1961; ✍Matúšová, 2015:121–183), např. mytební oikonyma (↗mytební toponymum) zakončená topoformantem -schlag, tj. mýtina, charakteristická především pro oblast mezi Prachaticemi a Novou Bystřicí: Pfaffenschlag, Schlag (dnes zaniklé osady); oikonyma zakončená -dorf, tj. ves, n. -seifen, tj. haldy hlušiny po těžbě či rýžování zlata, typická pro severní část č. zemí: Dietrichsdorf (dnes Dětřichovice), Nickelsdorf (dnes Mikulášovice), Studený Zejf. Kromě zakládání měst a vesnic, např. na severní Moravě za podpory olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburka (✍Bakala, 1983): Friedeberg (dnes Místek), Brušperk, Fryčovice, Bruneswerde (dnes Stará Ves nad Ondřejnicí), byla nejnápadnějším rysem německého osidlování především hornická kolonizace, která zanechala stopy nejen v místních jménech: ↗oikonyma -berg, tj. hora, místo, kde se těží: Bergreichenstein (dnes Kašperské Hory) n. Altenberg (dnes Staré Hory), Buchberg, Herliwinberg, Mittelberg (dnes zaniklé osady) na Jihlavsku a Havlíčkobrodsku; -seifen: Pustý Zejf (dnes Pustá Rudná), Suchý Zejf (dnes Suchá Rudná), Zejpy (dnes zaniklá osada) na Šumpersku a Bruntálsku (✍Schwarz, 1961:117–128; ✍Matúšová, 2010), ale také v ↗anoikonymech: Peperek (pův. Bergwerk), Šacberk (pův. Schatzberg), V Berghajzlu (z něm. Berghäusel, tj. hornický domek), Groub (pův. Grabe, tj. jáma, příkop), Wolfsgruben, tj. vlčí jámy, na Jihlavsku, Žďársku a Havlíčkobrodsku n. jméno návrší Kaňk (pův. Gang, tj. důlní chodba) poblíž Kutné Hory. S postupem kolonizace do výšky nad 500 metrů nad mořem jsou spojena také ↗mytební toponymač. původu, vyskytující se již v předchozím období, např. na okraji starého sídelního území (typ Kladruby, Klučov, Kluky). Jednotlivé typy mytebních jmen vytvářejí areály, např. Žďár, Žďárec, Ždírec (Českomoravská vrchovina), Proseč, Seč (západ českomoravského pomezí), Rozseč, Rozsíčka (východní část českomoravského pomezí), Lazy, Lazce (Slezsko), dále např. Polom, Světlá, Třebová. Specifickou skupinu německých toponym přenesených do č. zemí představují hradní jména, která byla ovlivněna dobovou módou rytířské kultury, např. Rožmberk, Šternberk, Landek, Valdek, často dochází k poněmčování již existujícího hradního názvu, např. Světlík > Lichtenburg > Lichnice, Zvíkov > Klingenburg, n. jeho nahrazování novým pojmenováním, např. Krasíkov > Švamberk (↗vlastní jméno heraldické). Jsou pro ně charakteristické formanty -berg, -burg, -eck, -stein, využívané rovněž v pozdějších obdobích. Výrazný typ představuje v.j.m. Lhota, které se vyskytuje na celém území č. jazyka, dále v Horním Slezsku (Lgota, Ligota) a na Slovensku (Lehota). Jedná se o toponymum spojené s dosidlováním všech typů sídelního území, zejména nekvalitních půd, popř. pustých oblastí; typ Lhota je mladší než typ oikonym zakončených -(ov)ice (✍Boháč, 1974:12). Z důvodu nestability osídlení je pro ně charakteristická relativně častá změna jejich názvů, např. Lhota > Karpíškova Lhota > Olešná Lhota > Lhotka > Hurtova Lhota. Na počátku 14. stol. byl vývoj č. oikonymie v základních obrysech uzavřen.

1.4 Období 14.–16. století

Po dotvoření č. oikonymické soustavy domácí a vnější kolonizací nepřineslo následující období žádné nové typy n. způsoby tvoření. Samozřejmě i nadále probíhá dosidlování území a kolonizace vyvolaná např. těžbou rud (Jáchymovsko, Jesenicko, Českobudějovicko): Joachimsthal (Jáchymov), Kupferberg (Měděnec), Gottesgab (Boží Dar), Bergstadt (Horní Město), Rudolfov. Motivačně zajímavý oikonymický typ představují jména hradů a sídel, jejichž zakladatelem byl Karel IV. a jež měla reprezentativní funkci, např. Karlskrone (dnes Radyně), Karlštejn (pův. Karlstein), Kašperk (Karlsberg), a pojmenování hradů husitských hejtmanů, např. Kalich, Oltářík, Sion, inspirovaná Biblí a výrazy spjatými s liturgií a vírou. Období 15.–1. pol. 17. stol. je však významné z hlediska zanikání venkovských sídel, a to především z důvodů česko-uherských válek ve 2. pol. 15. stol., popř. válek husitských, a později války třicetileté. Pustnutí a zánik osad vedly k tomu, že mnohá oikonyma přešla do ↗anoikonym, zejména do jmen rybníků, především na přelomu 15. a 16. stol., popř. jmen hospodářských dvorů a ovčínů zakládaných v 16. a 17. stol., např. rybník Medlov a rybník a pole Vetla u Žďáru n. Sázavou, les a potok Ohrozima u Opavy, dvůr Chvalkovice u Humpolce (✍Roubík, 1959; ✍Nekuda, 1961). Na konci 15. stol. začíná na východ Moravy a Slezska zasahovat valašská kolonizační vlna, která však pro svůj pastevecký a salašnický charakter nezanechala stopy v oikonymii, ale pouze v ↗anoikonymii; přívlastky Valašský ve v.j.m. Valašská Bystřice, Valašské Klobouky, Valašské Meziříčí pocházejí z 18.–20. stol. a vznikly z potřeby administrativního rozlišení sídel stejného n. podobného jména.

1.5 Období 17.–18. století

Po třicetileté válce, ve 2. pol. 17. a zejména v 18. stol., jsou v souvislosti s podnikáním šlechty zakládány dvory, ale také hutě, hamry, sklárny a další protoindustriální provozy, jež často stály u vzniku nových sídel. Pro tvoření oikonym tohoto období je charakteristické, že se uplatňují produktivní formanty předchozího období (✍Čornejová, 2009), ale do popředí se i vzhledem ke změně motivace dostávají typy -ov, -ín, a to i při překladech původních německých forem, např. Adamsthal – Adamov. Produktivitu ztrácí typ -ice (-ovice), neuplatňují se ani složená, služebná n. obyvatelská oikonyma. Základy v.j.m. se vyznačují osobními jmény dosud se objevujícími jen vzácně, v období baroka však oblíbenými v souvislosti s kultem daného světce, popř. panovníka. Jedná se o názvy tvořené obvykle ze jména majitele panství, jeho manželky či dětí, popř. patrona, např. Annín, Františky, Josefovice, Karlov, Karlovice, Marieves, Terezín (✍David, 2011:23–27; ✍Pleskalová, 2011:97–103).

1.6 Období 19.–20. století

Rozvoj státní správy a administrativy si vyžádal standardizaci oikonymie, jejíž agenda (schvalování nových jmen a jejich změn) náleží do kompetence ministerstva vnitra a je upravena zákony. Pro potřeby jednoznačné orientace a identifikace dochází také k doplňování úředních podob určujícími přívlastky a bližšími místními určeními, např. Valašské Klobouky, Klobouky u Brna, Nová Ves u Nového Města na Moravě, Hněvkovice na pravém břehu Vltavy. Úřední podoby oikonym jsou evidovány ve statistických lexikonech a topografických popisech (přehled viz ✍Hosák, 1967; ✍Kubíček & Vlach, 1968; ✍Roubík, 1940). Po celé období, zejména však do roku 1945, se také setkáváme s puristickou (↗purismus) tendencí usilující o nahrazení názvů vnímaných jako nevhodné (nespisovné, pejorativní, nedostatečně reprezentativní), např. změna názvu Hloupětín > Hloubětín, Prasetín > Prosetín (↗vlastní jméno eufemické). Ve 20. stol. se projevuje silná tendence vytvořit, resp. dotvořit č. toponymii i pro oblasti s německým osídlením a standardizovat č. podoby oikonym zejména větších a významnějších lokalit. Po odsunu německého obyvatelstva po roce 1945 i přes návrhy na přejmenování řady měst motivované snahou degermanizovat č. toponymii však nedošlo k zásadním změnám v oikonymii č. zemí. Důležitou roli zde hrálo konzervativní stanovisko archivářů, historiků i úředníků ministerstva vnitra ke změnám vžitých oikonym, dále administrativní náročnost procesu přejmenování a také existence ekvivalentů, často obou německého původu, z nichž byl vždy jeden považován za č., např. Krumau – Krumlov, Reichenberg – Liberec, Rumburg – Rumburk; výjimky představují pouze změny názvů několika větších měst: Cukmantl > Zlaté Hory, Falknov > Sokolov, Frývaldov > Jeseník, Schönbach > Luby (✍David, 2011:107–116; ✍Matúšová, 2015:151–167; ✍Matúšová, 2007; ✍MJČ V, 1960:317–339; ✍MJMS II, 1980:897–929). V případě menších lokalit, více než 500 vesnic a samot, popř. městeček, které mnohdy neměly ani č. variantu pojmenování, došlo k vytvoření nového oikonyma (✍Matúšová, 2006:513), např. na Jesenicku a Bruntálsku: Brunzejf > Rýžoviště, Frýdberk > Žulová, Frankštát > Nový Malín, Sandhýbl > Písečná, Serksdorf > Uhelná, Wiedergrün > Podlesí. Ačkoliv moderní doba přinesla do č. toponymie také honorifikační motiv (↗honorifikační toponymum), jeho uplatnění v č. oikonymii bylo jen minimální, např. Baťov, Gottwaldov, Havířov, Havlíčkův Brod, Švermov, Žižkovo Pole.