Nově se (od konce 20. stol.) utvářející subdisciplína onomastiky; podle ✍Šrámka (1999c:126–127) jsouc odrazem funkčního pohledu na propria; jejím předmětem jsou všechny jazykové a propriálně relevantní mimojazykové jevy a kategorie, které slouží ke vzniku, uspořádání a fungování propriální sféry jazyka. O.g. se tedy zabývá studiem (popisem, analýzou, typologií, kategorizací) konečné množiny jazykových a nejazykových elementů, které jsou strukturovány jako svébytný systém a prosazují se jak v propriálně pojmenovacím aktu, tak v komunikačním užití proprií podle určitých schémat majících noremní charakter. K předmětu o.g. se vyjadřuje řada autorů, jejich názory se však různí výchozími stanovisky, viz např. ✍Eichler & Hilty ad. (1995), ✍Šrámek (1999c), ✍Šrámek (2007). V 90. letech 20. stol. sice ve světě vzniklo několik o.g., ty se však navzájem podstatně liší po stránce teoretické, metodologické i obsahové, a tak odrážejí dosud nestabilizované a podrobněji nepropracované názory na cíle o.g. a jsou spíše odrazem různého chápání onomastiky vůbec, viz ✍Gary-Prieur (1994) pro francouzštinu, ✍Aljokšina (1997) pro norštinu a ✍Tomescu(ová) (1998) pro rumunštinu. Z uvedených děl je třeba vyzvednout o.g. rumunštiny, která jako první podává ucelený a systematický pohled na ty vlastnosti proprií, které mají gramatický příznak, přičemž vychází důsledně z formy vlastních jmen. Autorka se inspiruje románskou gramatickou tradicí a spojuje ji s díly obecné lingvistiky. V Česku se teoretickým základům o.g. dosud věnovali zejména ✍Šrámek (1999a), ✍Šrámek (1999b), ✍Šrámek (1999c), ✍Šrámek (2007), který vymezuje pojem a obsah o.g., a ✍Harvalík (2006a), ✍Harvalík (2006b).

Odhlédneme‑li od specifik jednotlivých evropských jaz. promítajících se do gramatické stránky proprií, lze říci, že popis gramatických vlastností proprií byl dosud: (a) tradičně redukován na pouhý slovotvorný mechanismus. Ten je však v našem pojetí onomastiky integrální složkou názvotvorného procesu, neboť se týká způsobů jazykového zpracování proprií, zvláště na úrovni motivační; (b) chápán jen jako soubor diferencí od apelativ, tzn. gramatické vlastnosti proprií se popisovaly v kontextu gramatických vlastností apelativ. Kontrastivní analýza apelativ a proprií by měla být jedním z kroků popisu, ne však jeho konečným cílem, neboť hodnotící kritéria bývají obvykle přenesena z formálních vlastností apelativ; (c) méně často vymezován speciálními morfologickými (paradigmatickými), řidčeji syntaktickými vlastnostmi proprií; (d) k problematice gramatiky vlastních jmen bývají někdy přiřazovány také informace o jejich grafické či ortografické stránce (zvl. v onomastice německé). S ohledem na specifické funkce vlastních jmen (individualizační, diferenciační a lokalizační) a na jejich postavení v jazyce (propria tvoří tzv. druhou vrstvu jazyka) je východiskem č. o.g. funkční a systémové pojetí proprií, tedy nikoli redukce propriálně názvotvorného aktu jen na slovotvorné jevy (✍Šrámek, 1999c). Při formulování o.g. by mělo být klíčovým faktem to, že na úrovni propriálních vlastností musí být zachován individualizační vztah propria k onymickému objektu. Avšak v okamžiku zařazení propria do komunikace vzniká tlak, pod jehož vlivem je vlastní jméno nuceno přizpůsobovat se gramatickým zákonitostem apelativní sféry jazyka. Míra tohoto přizpůsobení může být u jednotlivých tříd proprií odlišná, např. ↗oikonyma mají tendenci udržovat si pro ně typické tvary Chrudimi/Chrudimě, zatímco pro ↗chrématonyma vzniklá ↗transonymizací je příznačné přizpůsobení se apelativní deklinaci: Ani hokejisté Chrudimi nedokázali zastavit rozjetý Pelhřimov. Tlak propriální vrstvy na apelativní existuje, ale jeví se jako sekundární. Při nominaci se tedy určitý konkrétní neopakovatelný prvek nějakého souboru pojmenovává s poukazem na jeho singulativnost a při tomto procesu získávají propria vždy podobu substantiva (Uhříněves, Nejezchleb, Tenkrát, Veselý). Ta potom při komunikaci podléhá morfologickým a syntaktickým zákonitostem daného jazyka. Z tohoto hlediska je o.g. sice zakotvena v apelativní sféře a v pravidlech tvoření výpovědi, ale vznik propria, tj. akt nominace, je vlastností propriální sféry jazyka (✍Tušková, 2011). Podle ✍Šrámka (1999c) by se o.g. měla věnovat primárně na obecné úrovni popisu principů propriální nominace, tj. propojení studia a popisu vztahu mezi kategoriemi propriálně pojmenovací motiv a jeho jazykové ztvárnění ve vlastní jméno (popis názvotvorně‑morfémové a případně etymologicko‑lexikální složky proprií), dále pak charakteristice těch gramatických (morfologických, paradigmatických aj.) a stylistických jevů, které vyplývají ze začlenění proprií do komunikačních aktů a textů.

Při popisu gramatických jevů má důležité postavení oblast morfologických vlastností proprií, kde je třeba popsat otázku specifického užití kategorií rodu, životnosti, čísla, pádu a morfologických paradigmat (s ohledem na existenci jednoslovných i víceslovných podob vlastních jmen). Tato paradigmata se typologicky nevymykají ze zákonitostí platných pro apelativní sféru jazyka, jež plní úlohu fundujícího východiska, mají parasystémový charakter, a proto se vyznačují řadou tvarů (morfémů, grafémů) typických právě pro propria, např. u oikonym paradigmata typu Mělník (gen. Mělníka/Mělníku, dat. Mělníce/Mělníku); Příbram (gen. Příbrami/Příbramě); Koloděje (gen. Kolodějí/Kolodějů/Koloděj, dat. Kolodějím/Kolodějům). Nositeli těchto jevů jsou především tzv. komunikační varianty proprií, viz níže.

V rámci gramatického popisu by neměla zůstat stranou ani syntaktická stránka proprií; viz např. ✍Majtán (1988). Syntaktické okolnosti plynoucí z pozice (funkce) propria ve výpovědi zůstávají však dosud stranou systematických výzkumů.

Ke komplexnímu popisu jazykové povahy proprií se řadí také charakteristika jejich zvukové a grafické stránky, viz např. ✍Sabol (1980), ✍Blanár (1996). Zvuková podoba proprií se sice ve značné části překrývá se zvukovou podobou apelativ, zároveň však obsahuje periferní prvky fonologického systému, které ji přibližují cizím a převzatým slovům, částečně citoslovcím. Jedná se například u antroponym o příznačnou frekvenci periferních fonémů é, ó, ö, ü, f, g, dž (Rédl, Tóth, Schön, Grün, Feřtek, Džurbala), značný výskyt souhláskových skupin, které se v centrálním systému nevyskytují vůbec, nebo jen okrajově (Erz, Frdlík, Mojdl, Škrdlant), n. výskyt hiátu (Eliáš, Hausknecht). Mezi příznačné rysy grafické stránky patří např. grafické variace příjmení (Švarc, Schvarc, Schwarz; Syrovátka, Sirovátka; Zhýbal, Schýbal), n. (nově) povolení nekonformity vůči pravopisu (hudební skupiny: Wanastowi Vjecy, Holki). Velmi komplikovaná je také současná situace s přepisem proprií psaným jiným písmem než latinkou – mezinárodně vyžadovaný standardizovaný přepis se dostává do rozporu s českou tradicí a s psaním českých exonym, např. ukr. toponymum Черновцы jako Chernovtsi místo tradičního Černovcy.

V souvislosti s fungováním proprií v komunikaci je třeba věnovat pozornost vzniku a fungování propriálně komunikačních variant n. funkci proprií v různých typech textů. Jako komunikační varianty proprií jsou chápány takové formy proprií, jež vycházejí ze stejného základu jako základní (oficiální) podoba jména, jsou ale obměněny hláskově, slovotvorně, paradigmaticky, gramatickým rodem n. číslem (✍Harvalík, 2006a). Užití těchto variant je typické především pro mluvenou komunikaci realizovanou v hovorové formě spis.č., častěji v rámci projevů nespis. Setkáváme se s nimi v různé míře u všech druhů proprií, např. v oblasti rodných jmen (Anče, Hadámek, Liba), u nářečních přechýlených podob ženských příjmení (Novákula, Tomanka, Vráblena), u ↗oikonym (rodové varianty mask./fem. u jmen typu Olomouc (např. instr. Olomoucem/Olomoucí), zkracování víceslovných podob jmen Žďár místo Žďár nad Sázavou, Hradiště místo Uherské Hradiště, Valmez místo Valašské Meziříčín. univerbizace náměstí Svobody – Svoboďák, Václavské náměstí – Václavák, Jungmannova ulice – Jungmannka), časté jsou komunikační varianty u ↗anoikonym (týž objekt bývá pojmenován dvěma, zřídka třemi paralelně fungujícími jmény Pod duby – Poddubí, Pode hrází – Podehrází – Na Podehrázi).

Všechny uvedené jevy je třeba zpracovat na rozsáhlém komplexu jednotlivých hlavních tříd proprií (↗bionymum, ↗geonymum, ↗chrématonymum), které jsou dále vnitřně členěny a liší se výběrem jazykových prostředků (např. ↗toponyma a ↗chrématonyma mají všechny tři gramatické rody, zatímco ↗antroponyma jen rod mužský a ženský vycházející z přirozeného rodu). V nářečních hypokoristických podobách jmen se však objevuje i forma rodu středního, např. Hadamče, tj. Adamcovo dítě, Eviště). Je tedy nutné zabývat se tím, co mají tyto hlavní třídy společné a co rozdílné, a věnovat pozornost také tzv. ↗transonymizaci, k níž mezi nimi dochází (↗hydronymum Opava → ↗oikonymum Opava → ↗chrématonymum, např. hotel Opava, sportovní klub Opava: Vstup na konkurz je přes recepci hotelu Opava. Opava hraje o postup do první ligy.) a která rovněž ovlivňuje volbu jazykových prostředků.