Obecná teorie ↗pojmenování. Sleduje problematiku pojmenovacího aktu, zkoumá, na základě jakých motivací, jakými postupy a za využití jakých prostředků jsou v daném jaz. vyjadřovány určité obsahy. Metodologicky postupuje od obsahu k formě (opačně než komplementární ↗sémaziologie). Tradičně se o. zaměřuje pouze n. přednostně na ↗autosémantika (z nich pak zejména na jednotky slovotvorně motivované). Z jistého hlediska je však možné i vymezení širší, zahrnující též vztažení jaz. formy k obsahu nemajícímu pojmový charakter, nýbrž pouze funkci deiktickou, relační, modifikační apod. Je také vhodné neomezovat zkoumání o. jen na pojmenovací jednotky slovníku, může se týkat i nižších a vyšších jaz. forem schopných vyjadřovat význam/funkci, a tudíž použitelných v aktuálním pojmenovacím (resp. šíře pojímaném označovacím) aktu. Jádrem o. však zůstává o. lexikální.

Tradici č. o. založil V. Mathesius, který charakterizoval pojmenovací akt jako jeden ze dvou základních pilířů promluvy (vedle aktu usouvztažňovacího, větotvorného), podal jeho inspirativní popis (k novějším rozpracováním tohoto konceptu viz ↗pojmenování) a zároveň z různých aspektů klasifikoval pojmenovací jednotky. Komplexní onomaziologickou teorii v relaci ke slovotvorbě vypracoval M. Dokulil (✍TSČ, 1962); viz také ↗onomaziologická kategorie, ↗motivace.