Pozice jen jednoho propriálního jevu (↗propria, propriálního etymonu, formálního prostředku, pojmenovacího motivu apod.) v ↗propriálním/onymickém systému daného jazyka. Každé proprium je prvkem svého vlastního o.p., které vedle něho samého zahrnuje v sobě všechny jeho možné výskyty včetně jeho podob variantních. Např. onymické pole ↗rodného jména Řehoř v č. tvoří vedle uvedeného ↗antroponyma ještě jeho cizojazyčné podoby (např. angl. Gregory), hypokoristické obměny (současné i historické – Řehůřek, Řeha) a základ Řeh‑ ve jménech sídlištních (↗oikonymum Řehořov); viz ✍Šrámek (2008:330–332). Tradičně, tj. podle ✍TSO (1973:86), je o.p. definováno jako skupina vlastních jmen na jistém území vyznačující se společnými příznaky formálními n. motivačními: ulice Hrušková, Jabloňová, Meruňková, Ořechová v Ostravě, ↗deminutivní vlastní jména osobní v České republice atd.