V č. onomastice je o.s. národního jazyka nejnověji chápán jako uspořádaný, proměnlivý a zároveň relativně stabilní celek ↗onymických polí, vymezených v rámci tohoto celku jednotným směřováním a rozsahem kombinace hlavních a specifikujících ↗onymických funkcí. Společnost užívající příslušného jaz. je schopna tyto funkce v potřebný čas, na potřebném místě a v potřebné intenzitě naplnit potřebnými konkrétními obsahy a dát jim potřebnou formu. O.s. je hlavní organizující složkou propriální sféry jaz. Má rovinu obecně propriální, vzniklou abstrakcí z pojmenovacích i komunikativních realizací ↗vlastních jmen (tj. být v jazyce a komunikaci „propriem“), a rovinu distinktivních rysů, pomocí nichž se obecná rovina příznakově specifikuje (tj. být konkrétním propriem spjatým s individualizovaným objektem n. jevem); viz ✍ÚOO (1999), ↗onymický příznak.