1. Proces, který generuje opakování identických elementů v rámci jedné struktury. Pro první přiblížení se dá rozlišovat (a) reduplikace, tj. opakování dvou n. více identických elementů v rámci slova; (b) repetice, tj. opakování dvou n. více identických slov v rámci věty.

a) Reduplikace je morfologická operace spočívající v kopírování (doubling) elementu uvnitř slova, buď celého slova (gulgirͅi ‘pěkně namalovaný muž’ > gulgirͅi‑gulgirͅi ‘pěkně namalovaní muži’, v jaz. dyirbal) n. jeho částí (kořenu, kmene, afixů), resp. jejich částí: např. dílčí reduplikace kopírující koncovou sekvenci „konsonant vokál“ kmene v jaz. chamoro: ñálang ‘hladový’ > ñálalang ‘velmi hladový’; viz ✍Inkelas (2008). Reduplikace dovoluje derivovat sémanticky různé struktury. V č. se může dublovat jen minimum afixů. Opakování prefixů je zcela ojedinělé: objevuje se u subst. u prefixu pra‑ v kombinaci s názvy některých rodinných příslušníků (praprateta, praprarodiče) a u adv. pozítří (popozítří) a předevčírem (předpředevčírem). Opakování sufixů je rovněž velmi řídké: (i) u sloves se objevuje opakování sufixu ‑va‑ jako prostředku přidávajícího ↗iterativům rys R (specifikovaný z diskurzu); sufix ‑va‑ obsahuje krátký vokál a dlouží zdvojovaný sufix ‑va‑: psá‑va‑t/‑l > psá‑vá‑va‑t/‑l…; jen v prézentu nastává dloužení také u vokálu v sufixu ‑va‑: psá‑vá‑m > psá‑vá‑vá‑m; (ii) u adjektiv/adverbií se objevuje opakování sufixu ‑án‑, který krátí vokál sufixu zdvojovaného (velik‑án‑sk‑ý/‑y > velik‑an‑án‑sk‑ý/‑y ...), a sufix ‑li‑ (mali‑li‑n‑k‑ý/‑o > mali‑li‑li‑n‑k‑ý/‑o), oba jako prostředek přidávající rys intenzifikace vlastnosti (viz ↗deminutivum). Analýza těchto opakování jako reduplikací je sporná, protože opakování je rekurzivní, tj. (teoreticky) nekonečné: Byl to malililili∞nký brouček; jde spíš o operaci klonování. Jako reduplikaci lze v č. analyzovat asi pouze derivaci deminutiv [dom‑ek‑ek] > domeček. Opakování je dnes (napříč jazyky) typické pro fázi akvizice jazyka (mama, baba, děde; idiolektová derivace: dibdi ‘malý bagr’, ďabďa ‘medvídek’) a v citoslovcích: ťuk‑ťuk, bu‑bu, ham‑ham, ga‑ga (husa), ko‑ko‑ko‑ko‑dák (slepice). V ↗praslovanštině se zdvojovaly kořeny k vyjádření intenzity: ⁺gol‑gol‑i‑ti > hlaholit, pol‑pol‑a‑ti > plápolati, chol‑chol‑i‑ti > chlácholiti, bol‑bol‑i‑ti > bláboliti aj. (viz ✍Rejzek, 2012).

2. V rámci věty je o.v., tj. repetice slov a slovních skupin, rovněž možné. Je buď nezáměrné (nemotivované), n. záměrné (motivované).

(a) Nezáměrné o.v. je dáno zejména těmito faktory: (i) nepřipraveností (neschopností) mluvčího okamžitě a pohotově reagovat na řečové podněty (většinou otázky) partnera v spontánních mluvených konverzacích: A: Kde je Pepík? B: Pepík... Pepíka... počkejte... Pepík bude nejspíš na zahradě; (ii) afektem mluvčího: Vždyť já... vždyť přece... vždyť já jsem přece nechtěl nic špatného.

(b) Záměrné o.v. plní v podstatě tři funkce: (i) intenzifikační (zesilovací); (ii) emfatickou (zdůrazňovací); (iii) textotvornou (navazovací).

(i) Intenzifikační o.v. je jedním z mnoha různých způsobů a prostředků vyjadřujících takový stupeň vlastnosti n. takovou intenzitu konání n. stavu, nebo změn, které se považují za něco, co přesahuje obvyklý průměr (✍Mathesius, 1947; ✍Cvejnová, 1998). Nadto Mathesius rozlišuje intenzifikaci horizontální, záležející v délce trvání děje, a intenzifikaci vertikální, chápanou jako velké úsilí vynaložené na vykonání děje. Intenzifikačního o.v., zpravidla prvního typu, jsou schopna jen ta adj. a adv., v jejichž významu je už obsažen element kvanta (míry), patří sem: (α) kvantitativní adj. a adv.: po dlouhých a dlouhých tahanicích; dlouho a dlouho se s tím nemohl smířit; (β) adj. a adv. v komparativu: ta písmenka jsou menší a menší; jel stále rychleji a rychleji; (γ) subst. v pl.: dál už byly jenom hory a hory a zase hory; (δ) subst. látková a hromadná v sg.: všude k obzoru jen samý písek a písek. Na výrazové rovině je tento typ opakování charakterizován spojkou a. Asyndetické spojení po mnoho, mnoho dní se považuje za variantu knižní (Mathesius). Pomocí o.v. nelze intenzifikovat adj. relační, ani adj. a adv. kvalitativní v pozitivu; jejich opakování má funkci emfatickou (zdůrazňovací): Vždyť je už starý, starý // Vždyť je starý. Starý! Při intenzifikaci sloves (predikátů) je zřetelně signalizován rozdíl mezi intenzifikací horizontální: Lehl si a spal a spal a spal a vertikální: Mluvil, mluvil, ale nikdo ho neposlouchal. Typ první je syndetický, typ druhý je asyndetický a představuje jeden výpovědní úsek. Podle ✍Mathesia (1947) (v porovnání s angl.) asyndetické o.v. intenzifikační č. chybí; příklad výše však ukazuje, že tomu tak není.

(ii) Emfatické o.v. se vždy týká rematické složky výpovědi (viz ↗aktuální členění větné): je specifickým způsobem realizace aktuálního členění; na rozdíl od opakování intenzifikačního je zpravidla asyndetické: Pavel přijel už včera, včera // Pavel přijel už včera. Včera. Opakovaný výraz má povahu samostatné (eliptické) výpovědi: (α) je oddělen od předcházející výpovědi koncovým intonačním předělem (přeryvem), tj. kadencí n. antikadencí; (β) má proto vlastní větný přízvuk. Emfatického o.v. jsou schopna všechna plnovýznamová slova a výrazy rematické povahy. Mohou to být i výrazy stojící při tzv. subjektivním slovosledu na začátku výpovědi: Kráva... kráva nám pošla!; Nechápu dobře toho člověka... Nechápu! Opakovány mohou být různé výrazy rematické složky prvotní (základní) výpovědi s cílem je v procesech komunikace zdůraznit jako nové centrum rématu: Zatím mě ten Motyčka v ničem nepřetrumfnul. V ničem! Specifickým druhem emfatického o.v. je opakování imperativu ve výpovědích typu Tak vstávej, vstávej! Funkčně obdobné je do jisté míry i ustálené (frazeologizované) opakování typu Vím, vím, budou s tím potíže; Nevím, nevím, jestli se to hodí; Copak, copak, snad se nebojíš? V pozadí těchto případů je sice intenzita, ale jejich funkcí je zdůraznit komunikační záměry (intence) mluvčího: např. pobídku k rychlému (neodkladnému) jednání: Vstávej, vstávej; ujišťování: Vím, vím, má rodinné problémy apod.; opakování nevím, nevím generuje verbální epistémický význam ‘pochybuji’, proto kontrast: Nevím, nevím, jestli to stihnu × ^#Nevíš, nevíš, jestli to stihneš. Jiným specifickým druhem emfatického o.v. je důrazové opakování záporných zájmen n. záporky ne (viz také ↗frustrativ); slouží pro zdůraznění negace jakožto rematického prvku výpovědi a bývá v této funkci často kombinováno s výrazem vůbec, popř. navíc s ale: Ne, ale vůbec ne! 

V dialogu často opakuje mluvčí něco z partnerova projevu: A: Tak už půjdeme domů. B: Domů! // Domů? To se mi ještě nechce. Na pomezí mezi typy (a) a (b) leží (hov.) případy typu Já tam nepůjdu a nepůjdu (většinou v 1. os. sg. préz.); To je lež a lež; syndetická forma ukazuje na intenzifikaci, smysl však na zdůraznění (emfázi). Jde o kombinaci obojího: o zdůraznění krajně intenzifikovaného postoje mluvčího (tedy nikoli opakovaného výrazu) s komunikační funkcí rozhodné, „polemické“ reakce; jde vždy o výpovědi reaktivní (iniciované), o čemž svědčí možnost užití přídatných výrazů typu a dost; Já tam nejdu a dost.

(iii) Textotvorné o.v. je takové opakování výrazů v textu, které je motivováno ↗koreferencí: Měl v pracovně barokní stůl, stůl, který velmi miloval; Petr potkal Marii. Marie z toho měla velkou radost. Uměleckými záměry je motivované textotvorné o.v. v poezii (✍Hrabák, 1973): Hle prapor a hudby / a vojska, vojska nadějí (Toman).

3. Opakování hlásky či skupiny hlásek na začátku několika slov seřazených těsně za sebou se v poetice nazývá aliterace: Potkal potkan potkana / Pod kamenem, pod kamenem / Počkat, pane potkane… (Suchý). Má především funkci zdůrazňovací a upamatovávací (mnemotechnickou), ale také funkci eufonickou a sémantickou (navozuje významový vztah mezi slovy, která spíná). Zvuková shoda počátků slov bývá příznačná rovněž pro paronomázii, jež se pojímá jako spojení stejně n. podobně znějících slov, etymologicky příbuzných i nepříbuzných, často s efektem slovní hříčky (podvedený podvodník; sen, který sníte).

V č. poezii se aliterace objevila už ve 13. stol. (Slovo do světa stvořenie), nestala se však prostředkem soustavně užívaným. V nové době získala výrazné místo např. v Šiktancově básni Heinovské noci (Prvně nás podvedli / pohádkou o lidské touze) n. v některých písňových textech (Osvobozené divadlo, Jiří Suchý).

Zvukové kvality aliterace se někdy využívají i v prozaických textech, častěji zde však aliterace slouží k dosažení komického efektu (plný pytel problémů Šimka a Grossmanna) n. dokládá autorovu jaz. vynalézavost (texty, v nichž všechna slova začínají touž hláskou). Nápadnost a dobrá zapamatovatelnost slov spojených aliterací podněcuje k jejímu užívání v titulech (Pýcha a předsudek, Celaskon a cyankáli, Případ bázlivé bardámy, Policie pomo pije), reklamních sloganech (vyhraj VIP víkend), ustálených obratech (horká hlava, hrobový hlas, mít mezery), jazykolamech (333 stříbrných stříkaček stříkalo přes 333 stříbrných střech) ap. (Takovéto uplatnění aliterace je příznačné zejména pro angl., v č. se prosadilo mnohem méně a je často odvozené právě od angl.).