Vztah mezi dvěma či více objekty, vyjádřený rozdílem mezi nimi, nejčastěji pomocí zvolených vlastností a ↗distinktivních rysů. Klasické třídění fonologických o. z intuitivních pozic provedl ✍Trubetzkoy (1939), další rozpracování pak Cantineau (✍Cantineau, 1952, ✍Cantineau, 1955) a zejména ✍Marcus (1969), který tuto teorii přeformuloval z formálně algebraického hlediska. Teorie o. ale byla uplatněna v strukturalistické lingvistice i na další objekty, nejen na ↗fonémy (např. pro č. pro analýzu ↗morfologických kategorií), a dokonce je uplatnitelná i mimo lingvistiku v charakterizaci jakýchkoliv objektů a vztahů. Zde se soustředíme na popis aplikovaný na fonémy.

Pro klasifikaci fonologických o. je nutné zavést termíny základ opozice a rozdíl opozice, přičemž základ je to, co mají opozicí spjaté komponenty společné, rozdíl je to, co mají odlišné. Samotné třídění je založeno buď podle toho, jaký je vztah dané o. k celkovému systému o., tento podtyp o. klasifikuje ještě jemněji na kvalitativní (podle dimenzionality) a kvantitativní (podle výskytu), n. je klasifikace založena na klasifikaci vztahu mezi termíny o.

U opozic kvalitativních se rozlišuje o. jednodimenzionální (bilaterální, singulární) a o. vícedimenzionální (multilaterální, homogenní), přičemž o. je homogenní tehdy, když mají dvě o. stejný základ. V opačném případě je mezi dvěma o. opozice singulární. Takže mezi č. fonémy /t/ a /d/ je vztah singulární, neboť tyto dentální okluzívy nemají společný základ s jinými dentálními okluzívami (neboť jsou v č. jedinými alveolárními okluzívami). Oproti tomu ve staroindičtině je vztah mezi fonémy /t/ a /d/ homogenní, protože tyto okluzívy mají společný základ s fonémy /t^h/ a /d^h/ (neboť všechny čtyři fonémy jsou dentálními okluzívami).

U opozic kvantitativních rozlišuje ✍Trubetzkoy (1939) protiklady izolované a proporcionální, přičemž proporcionální o. je taková o. mezi o., které mají společný základ. Izolovaná je taková o., která není proporční s jinou, tj. její termíny nemají stejný základ. Tak mezi č. fonémy /t/ a /d/ je o. proporcionální, neboť analogický poměr je mezi /p/ a /b/. Oproti tomu je o. mezi /r/ a /l/ izolovaná, neboť nemá sobě analogickou.

V klasifikaci podle vztahu mezi členy o. se rozeznávají tyto o. (mějme za příklad dvě množiny (A, B), které k sobě mohou mít tyto vztahy):

(a) Platí‑li, že A ⊆ B a B ⊆ A, pak obě množiny hodnot si jsou rovny a tento vztah označíme jako nulovou opozici. Ta se vyznačuje tím, že rozdílová množina je prázdná a každý z členů o. je roven základu o.

Mezi alofony jednoho fonému je právě nulová o.

(b) Platí‑li, že A ⊄ B a B ⊆ A, pak říkáme, že B je vlastní podmnožinou A a A není podmnožinou B. Tento vztah označíme jako privativní opozici. Privativní o. jsou takové, jejichž rozdílová množina je prázdná a jeden z členů o. je roven základu o.

Tak například mezi fonémy /t/ a /d/ je privativní o., protože /d/ můžeme chápat jako /t/+znělost, tedy oba fonémy se od sebe liší (ne)přítomností jediné hodnoty, jeden z fonémů je tedy příznakový proti druhému.

(c) Platí-li, že A ani B nejsou nulové množiny hodnot, ani jedna není cele obsažená v druhé a mají společný průnik (tj. platí A ≠ 0, B ≠ 0, A ⊄ B, B ⊄ A, A ∩ B), pak říkáme, že obě množiny hodnot jsou v opozici ekvipolentní. Pro tuto o. platí, že základ o. i rozdílové množiny jsou neprázdné.

Tak například mezi fonémy /t/ a /p/ je ekvipoletní o., protože /t/ se liší od /p/ ve dvou rysech a ani jeden z fonémů nelze chápat jako bezpříznakový proti druhému příznakovému, příznaky, na sobě nezávislé, mají oba.

(d) Platí-li, že A ani B nejsou nulové množiny hodnot, ani jedna není cele obsažená v druhé a nemají společný průnik (tj. platí A ≠ 0, B ≠ 0, A ∩ B = 0), pak říkáme, že obě množiny hodnot jsou v opozici disjunktní. Tato o. se vyznačuje tou vlastností, že rozdílové množiny jsou neprázdné, ovšem základ o. je prázdný.

Tak například mezi fonémy /t/ a /a/ je disjunktní o., protože oba fonémy, vyjma toho, že jsou fonémy, nemají žádné společné rysy.

✍Trubetzkoy (1939) se zvláštními o. disjunktními nezabývá, zahrnuje je pod o. ekvipolentní, protože pro Trubeckého nehraje roli fakt, zda je základ o. prázdný či nikoliv. Typické pro Trubeckého klasifikaci je pak ještě rozlišování opozice graduální. Touto o. myslí takovou o., kdy se termíny o. liší stupněm vlastnosti. Tyto o. jsou mezi nejméně třemi členy, proto nejsou do pozdějších schémat zapojovány jako neústrojné, ale jsou vykládány jako svazek o. privativních; z praktických důvodů se ale někdy stále užívají. Graduální o. je pak uplatňována samotným Trubeckým na jediném příkladě, totiž na otázku stupně výšky při popisu vokálů, kdy rozeznává přinejmenším tři stupně: nízký stupeň (v č. a), střední stupeň (v č. e, o) a stupeň vysoký (v č. i, u). Schematicky je můžeme vyjádřit takto, kdy A má nejvyšší míru příznaku, B střední, C je bez příznaku:

✍Trubetzkoy (1939) dále považuje za důležité klasifikovat o. podle toho, zda podléhají ↗neutralizaci (odstranění daného příznaku, tj. rozdílu o.) na neutralizovatelné a neneutralizovatelné (konstantní). Neutralizovatelná je v č. např. o. ↗znělosti, konstantní pak o. kvantity, protože v některých kontextech znělost alternuje, v jiných naopak ne, zatímco není žádný kontext, ve kterém by o. vokalické kvantity alternovala (něco jiného je paradigmatická alternace kvantity, kterou č. má). Od tohoto pojmu je odvozeno jeho chápání ↗archifonému.

O korelaci hovoří Trubeckoj v případě o. zároveň proporčních a privativních, pak se v praxi hovoří např. o ↗korelaci znělosti či kvantity. Pojem ale ✍Marcus (1969) šířeji aplikuje na jakékoliv proporční třídy privativní, nulové, ekvipolentní či disjunktní, pokud jsou vůči proporcionalitě invariantní.

Z úzkého chápání pojmu korelace vyšel Jakobson (✍Jakobson & Fant ad., 1961; ✍Jakobson & Halle, 1956); ✍Marcus (1969) při formulování své teorie ↗distinktivního (binárního) rysu.