V tradiční gramatice spojení dvou složek (vět/klauzí n. syntaktických skupin), v němž druhá složka lépe (správněji n. v dané situaci vhodněji) vystihuje to, co vyjadřuje složka první: opravuje, příp. zpřesňuje složku první, n. ji nahrazuje jinou. R. lze vyjádřit v rámci jedné syntaktické pozice (r. členská: Pod lesem bylo [[jezírko], [či vlastně rybník]]) i v rámci souvětí souřadného (r. větná: [Prokopovy důvody jsou trochu nejasné], [nebo spíše stávají se nejasnými]). Vyjadřuje se ↗komparativy příslovcí spíše, lépe, raději, n. výrazy komparativem modifikované jako přesněji řečeno, n. příslovcem vlastně, zprav. ve spojení se souřadicími spojkami vylučovacími (Petr byl unavený, nebo spíše vyčerpaný), stupňovacími (Zdeňka byla sportovkyní od narození, ba vlastně ještě dříve) n. odporovacími (Podej mi hrábě, ale ne, kosu), ne však slučovacími. V rámci r. členské lze rozlišovat r., při níž jsou obě složky koreferentní (V úvale leskl se nevelký rybník, či vlastně jezírko), a r., při níž obě složky koreferentní nejsou: Zavolej sestru, nebo vlastně matku.

Status r. je v č. gramatice interpretován velmi různě: (a) jako typ některého z významových vztahů ↗koordinace, a to vztahu stupňovacího (✍Ružička, 1956), odporovacího (Kopečný v ✍ZČSk, 1962), vylučovacího (Bauer v ✍Sbg, 1972), všech tří (Svoboda v ✍Sou, 1972); (b) jako autonomní typ koordinace (Šmilauer v ✍NS, 1969); (c) jako kategorie ↗adordinace r. členská a jako kategorie ↗koordinace r. větná (✍MČ 3, 1987). Převažuje interpretace ve smyslu (a), přičemž r. se chápe nikoli jakožto kategorie roviny syntaktické n. sémantické, nýbrž pragmatické, tj. jako typ řečového jednání, které využívá syntax koordinace a sémantiku jejích spojek.