ZDVOŘILOST

Základní

V každodenním jazyce způsob chování a jednání, které se opírá o normy určité společnosti a v jazykové interakci se projevuje např. ve specifických formách oslovení, pozdravu nebo prosby, jež na druhou osobu působí jako slušné, ohleduplné, uctivé (podle PSJČ, SSJČ). Důraz na zdvořilost jako „účinek“ (efekt) jaz. jednání podle ✍Bublitze (2009:259n.) naznačuje, že jaz. prostředky a strategie nejsou samy o sobě (inherentně) zdvořilé, třebaže některé z nich – jako např. ↗deminutiva a ↗vidPočkej minutku namísto „Čekej!“, n. ↗modální slovesa, ↗částice, kontaktní prostředky aj. – jsou pro dosažení takového efektu vhodnější než jiné.

To, že je zdvořilost „účinek“ (efekt) strategického užití jaz. prostředků ve specifickém kontextu, komplikuje její uchopení v lingvistickém výkladu. V něm se podle ✍Wattse (2003) zdvořilost2 (jako lingvistický konstrukt postulující zdvořilý účinek jaz. prostředků užitých specifickým způsobem mluvčím) odpoutala od reality lingvistických dat, tj. zdvořilosti1 z pohledu účastníků konkrétní jaz. interakce. Ve své kritice má Watts na mysli především tzv. strategickou (též intencionální n. implicitní) zdvořilost, tj. strategické, záměrné užití deminutiv, částic, vidu apod., na něž se zaměřila pragmalingvistika. Zaměření na strategickou zdvořilost totiž podle Wattse vedlo k omezení na mluvčího a jeho intenci a k zastření faktu, že ne/přijatelnosti výpovědi s ohledem na její zdvořilost je předmětem vyjednávání mezi účastníky jaz. interakce; ✍Bublitz (2009:260n.) v této souvislosti rozlišuje autonomníkooperativní přístup ke zdvořilosti. Od strategické zdvořilosti je podle ✍Kasper(ové) (2009) třeba odlišit konvenční (též explicitní) zdvořilost, tj. rutinní formule a sekvence při „pozdravu“, „prosbě“ či „pochvale“, jakož i oslovení spojené v pronominálním ty × vy se sociální deixí a v nominálním paní Kulhánková × paní ředitelko se sociálním značkováním, v nichž se reflektují sociální normy a hierarchie; honorifika u osobních zájmen jsou rozvinuta zvl. ve východoasijských jazycích, v češtině viz ↗vykání.

Rozšiřující

V novějším výzkumu z. se pozornost obrátila k ↗nezdvořilosti. Ne/přijatelnost promluvy si totiž účastníci jaz. interakce uvědomují především při porušení z., tedy při nezdvořilosti. Důraz na nezdvořilost jako interakční poruchu, od níž se odvíjí reflexe a vyjednávání ne/zdvořilosti výpovědi, je spojen s posunem výzkumu směrem k výzkumu ne/zdvořilosti ve specifických ↗komunikačních žánrech, oblastech či konstelacích (srov. např. ✍Ferenčík, 2007; ✍Hoffmannová, 2002; ✍Kasper, 2009), a to včetně těch, v nichž dochází k „vypínání“ zdvořilosti. K němu dochází např. v rámci rodiny n. mezi známými, kde je určující normou důvěrnost (✍Dressler & Merlini Barbaresi(ová), 1994) a kde se tak otevírá prostor pro „škádlení“ (✍Leech, 1983). Jiným případem „vypnutí“ zdvořilosti jsou specifické komunikační oblasti jako soudnictví, armáda nebo „reality show“, kde je určující normou nezdvořilost mj. s ohledem na zřetelnou asymetrii moci, resp. s ohledem na to, že v „reality show“ k nezdvořilosti dochází „v zájmu“ adresáta (srov. např. ✍Culpeper, 2011).

1 Řečová etiketa

Otázek spojených s verbálním výrazem z. si všímala již antická rétorika (např. s ohledem na strukturování projevu v salutatio, captatio benevolentiae, narratio…). Pozornost jí věnovaly rovněž renesanční, osvícenské i měšťanské příručky k etiketě n. vzorníky dopisů (viz např. ✍Václavek, 1948). Okrajově byla tematizována i ve starších lingvistických studiích např. ke korespondenci (např. ✍Stich, 1974) apod., větší pozornost jí s ohledem na osvojování specifik cizího jaz. věnovaly moderní filologie a zvláště orientalistika. Vědecký výzkum z., podpořený pragmatickým obratem v jazykovědě a zájmem o výzkum jaz. interakce, k níž patří i otázky vzájemného vztahu účastníků interakce a účinku (efektu) jejich promluv, se rozvíjel od 70. let 20. stol. S ohledem na ustálené způsoby ↗oslovení i ustálené formule a sekvence při „pozdravu“, „prosbě“ n. „pochvale“, ale také s ohledem na rutinní volbu variet a registrů se pro tzv. konvenční, explicitní zdvořilost ujal termín řečová etiketa (✍Rulfová, 1984; ✍Rulfová, 1985; ✍Machová & Švehlová, 1996; ✍Machová & Švehlová, 2001).

2 Zdvořilostní princip a maximy

Nový byl právě výzkum z. vycházející z pojetí jaz. interakce jako účelového, strategického jednání (M. Weber; k Weberovu výkladu interakce srov. např. ✍Auer, 2014:99–109). V tomto pojetí aktéři vycházejí z předpokladu obecného kooperačního principu, z něhož ✍Grice (1975) odvodil tzv. ↗konverzační maximy. Jejich porušení v interakci může být podle Grice motivováno mj. maximou zdvořilosti. Toho se chopil ✍Leech (1983), který v analogii ke Griceovu ↗kooperačnímu principu a konverzačním maximám zaměřeným na věcnou informaci postuluje zdvořilostní princip, který podle něho reguluje vztahovou stránku jaz. interakce; Leech jej klade dokonce před či nad princip kooperační. Ze zdvořilostního principu pak dále odvozuje zdvořilostní maximy taktu (ohleduplnosti), velkorysosti, uznání (ocenění), skromnosti, souladu a sympatie, z nichž každá má svou minimalizační a maximalizační variantu. Např. maxima taktu má svou negativní variantu v submaximě „Minimalizuj nároky kladené na adresáta“ a pozitivní variantu v submaximě „Maximalizuj adresátův prospěch“ (✍Leech, 1983:109), přičemž pozitivní a negativní se zde chápe jinak než u ✍Brown(ové) & Levinsona (1978)✍Brown(ové) & Levinsona (1987). Návazné lingvistické studie se pak v detailu věnovaly výrazovým prostředkům postulovaných minimalizačních strategiímaximalizačních strategií, ať už v rámci jednoho jaz. nebo ve srovnávacích studiích. V č. se jako prostředky, které mohou sloužit např. verbální minimalizaci nároku kladeného na adresáta, mohou interpretovat mj. ↗vytýkací částice (restriktory) jen či pouze aj., ↗intenzifikační částice trochu aj., ↗deminutiva (Počkej minutku) n. ↗vid (Posaď se! místo „Sedej!“), v něm. takové minimalizační strategii slouží např. ↗modifikační částice, „zdvořilostní“ částice mal, zatímco např. maximalizaci sympatie může sloužit oslovení (viz též níže) n. ↗volný dativ; pro č. srov. např. ✍Rusínová (1995), ✍Nádeníček (2012), ✍Nekula (1994), ✍Nekula (1996), ✍Nekula (2004), k částicím v něm. mj. ✍Hentschel(ová) (1991), ✍Held(ová) (ed.) (2003); k ostatním jaz. srov. např. bibliografii v ✍DuFon(ové) (1994).

Jakkoli je představa maximalizačních a minimalizačních strategií inspirativní, spočívá problém Leechova přístupu v tom, že relativní zdvořilostní účinek výrazových prostředků specificky užitých v konkrétní interakci se zobecněním zmíněných strategií absolutizuje a z. se chápe jako něco, co je těmto prostředkům inherentní. To lze v konkrétních případech poměrně snadno zpochybnit, tytéž prostředky totiž mohou sloužit rovněž „nezdvořilé“ minimalizaci souladu a stávají se naopak prostředkem verbální agrese. Např. deminutiva jsou s ohledem na propoziční obsah, ilokuční funkci a kontext dvoj- či víceznačná, tj. slouží verbální zdvořilosti (Počkej, prosím tě, minutku) i verbální agresi (Tebe já, ty chudáčku, nepotřebuju!), detailněji srov. např. ✍Nekula (2004). ✍Leech (1983:104n.) nicméně vychází z inherentního ne/zdvořilého významu jaz. prostředků a nabízí dokonce specifickou klasifikaci ↗mluvních aktů (MA) s ohledem na vztah jejich ↗ilokuční funkce (viz také ↗ilokuce) a cíle spojeného s utvářením a udržením sociální harmonie. Ta se liší od běžně užívané klasifikace mluvních aktů na asertiva, direktiva, komisiva, expresiva a deklarativa, jak ji nabídl např. ✍Searle (1979); viz ↗klasifikace komunikačních funkcí.

kompetitivních MA jako „rozkaz“, „žádost“, „prosba“ aj. (dle Searla direktiva) jsou podle Leeche jejich ilokuční funkce a sociální cíl v konkurenci, u konviviálních MA jako „pozdrav“, „poděkování“, „gratulace“ aj. (dle Searla expresiva) jsou funkce a cíl v souladu (tyto MA jsou podle něho inherentně zdvořilé), u kolaborativních MA jako „tvrzení“, „sdělení“, „instrukce“ aj. (dle Searla asertiva) jsou podle Leeche funkce a cíl v indiferentním vztahu, u konfliktivních MA jako „urážka“, „obvinění“, „prokletí“ aj. jsou funkce a cíl v konfliktu. Poslední skupina MA je podle Leeche pro změnu inherentně nezdvořilá, a proto u nich nelze užít ↗explicitní performativní formuli (EPF): *Urážím tě tímto…; podobně to platí o ↗ironii: *Ironizuji tě tímto, že… Problém Leechova výkladu spočívá v tom, že jsou specifické oblasti, kde taková EPF u uvedených MA možná je, např. Obviňuji Vás z velezrady, aniž jde o nezdvořilý MA. A i když se dá souhlasit s tím, že u direktiv („kompetitivní MA“) je zřetelná konkurence mezi funkcí výpovědi a ohledem na zájmy adresáta a že expresiva („konviviální MA“) jsou kulturně specifické rutiny, neznamená to ještě, že „pozdrav“ nelze v interakci užít nezdvořile n. konfliktně, nebo že u asertiv („kolaborativní MA“) nevznikají konflikty v důsledku odlišného názoru vyjádřeného asertivem. Právě potenciální nezdvořilost asertiv ostatně vede k užívání hedges (✍Lakoff, 1973; ✍Brehmer, 2009), disclaimers (✍Hewitt & Stokes, 1975), ↗epistemických sloves a ↗epistemických částic typu asi, snad aj., které relativizují nárok mluvčího na to, že jeho názor v diskuzi je jediný správný, resp. to vede i k užívání ↗modifikačních částic typu přece, které v dialogu slouží jako prostředky vytvářející konsens (mj. ✍Nekula, 1993). Jimi, resp. jejich kombinací – jako např. v Ten problém by se asi přece jen dal vidět trošinku jinak (vedle uvedených prostředků je zde využito i kondicionálu, deminutiva, restriktoru jen či potlačení „já“) se zapojením výpovědi do daného kontextu zvyšuje „přijatelnost“ užitých asertiv (ke kombinacím a pojmu přijatelnosti srov. mj. ✍Bublitz, 2003; ✍Bublitz, 2009:279).

Při formulování svých zdvořilostních maxim mohl Leech navázat na zásady zformulované ✍Lakoff(ovou) (1973a) jako Do not impose („nikomu nic nevnucuj“), Give options („dej možnost volby“) a Make the addresee feel good – be friendly („chovej se přátelsky, aby se adresát cítil dobře“) (překlad podle ✍Hirschové, 2013:229). ✍Lakoff(ová) (1973a:64) tyto zásady shrnula v principu Be polite! („buď zdvořilý“) a dodatečně je spojila s Griceovými konverzačními maximami v principu Be clear! („buď zřetelný“), s jejichž pomocí vymezila tzv. pragmatickou kompetenci (✍Lakoff(ová), 1979).

Na dřívější práce např. k oslovenín. volbě variety n. registru navazoval Leech i při výkladu role „moci“ (sociální hierarchie) a „solidarity“ (míře známosti, sociální distance) v interakci, tj. asymetrických a symetrických vztahů; srov. mj. též ✍Neustupný (1968). Přechodu od sémantiky „moci“ k sémantice „solidarity“, resp. roli obou kategorií s ohledem na volbu jaz. variety (✍Čmejrková, 1996; ✍Fidler(ová), 2002), ne/přímého oslovení (✍Čmejrková, 2002) i s ohledem na systém a užití oslovení pronominálního (ty × vy, on × oni) a nominálního (mami, Karle, milá / vážená paní Nábělková, pane doktore, paní ředitelko aj.) se pro č., resp. v kontrastu s ní, věnuje řada synchronních a diachronních studií (✍Berger, 1994; ✍Berger, 1998; ✍Berger, 2001; ✍Berger, 2004; ✍Berger & Betsch, 2009; ✍Betsch, 1998, ✍Betsch, 2000; ✍Betsch, 2003; ✍Ehlers, 2005, ✍Ehlers & Knéřová, 1997; ✍Jurman, 2001; ✍Knéřová, 1995; ✍Patočka, 2000; ✍Rathmayr(ová), 1992; ✍Skwarska, 2001; ✍Vachek, 1987). Ty si konkrétně všímají způsobů oslovování v rámci různých věkových skupin a komunikačních oblastí, resp. si všímají stability a proměny oslovení v migračních kontextech (✍Feldmeier(ová), 2014). ✍Berger (2002) pro oslovení vychází z toho, že se jeho užití opírá o sociální normy, a předpokládá stabilnost jeho významu, zatímco ✍Nekula (2010) poukazuje na to, že i oslovení se v jaz. interakci s ohledem na svou funkci proměňuje, a je tak předmětem vyjednávání.

Otázkou „moci“ s ohledem na rozdílnou roli zdvořilosti a rozdílné způsoby jejího vyjadřování v komunikaci mužů a žen se spolu s otázkou zachovávání tváře aktérů interakce podle genderu zabývá ↗feministická lingvistika, pro č. srov. např. ✍Hoffmannová (1996).

3 Zachování „tváře“

Výklad zdvořilosti jako strategického jednání mluvčího s cílem zachovat adresátovu (i svou) tvář, který předložili ✍Brown(ová) & Levinson (1978, 1987), má řadu společných rysů s výkladem ✍Leechovým (1983): sociální dimenze jaz. interakce se v něm redukuje na zdvořilost; „tvář“ (sebehodnota), vlastní všem účastníkům interakce bez ohledu na kontext stejně, se chápe univerzálně, podobně jako se univerzálně chápou KP a ZP; z. se nazírá z pohledu strategicky jednajícího mluvčího; zdvořilostní významy výrazových prostředků nejsou v tomto výkladu výsledkem diskurzivního vyjednávání, ale jsou jim inherentní. To sice neznamená, že by adresát v tomto výkladu nebyl přítomen, ale při analýze se vychází nikoli z konkrétního účinku na adresáta, ale z intence mluvčího reflektujícího možný účinek (efekt) svých promluv na adresáta. Zdvořilým podáním promluvy se mluvčí snaží předejít, resp. zmírnit n. kompenzovat ohrožení tváře adresáta, jež je výsledkem konfliktu, který v interakci vzniká vzhledem k rozdílným potřebám účastníků interakce. Mluvčí tak s respektem anticipuje přání a potřeby adresáta a (verbální) zdvořilostí zachovává jeho pozitivní a/nebo negativní tvář a spolu s tím i status quo, který by v interakci jinak byl v ohrožení.

Pozitivní tváří se v této teorii rozumí, že něčí představy a přání se druhému jeví hodny ocenění a jsou přijímány: (adresátovu) obrazu sebe sama a hodnotám s ním spjatým se dostává uznání a ocenění. K ohrožení pozitivní tváře adresáta dochází např. při „obviňování“, „ponižování“, „nezájmu“, ale i při „přerušování“ n. vedení hovoru o rase, víře n. genderu, zatímco k ohrožení pozitivní tváře mluvčího dochází např. při „ztrátě sebekontroly“, „zpovědi“, „přijímání komplimentů“ apod. Ohrožení pozitivní tváře např. „politováním“ v promluvě Vypadáš špatně. Můžu pro tebe něco udělat?, k němuž dochází v první výpovědi (Vypadáš špatně), se přitom v druhé výpovědi (Můžu pro tebe něco udělat?) kompenzuje intenzivním projevem zájmu a solidarity. To je jeden z možných nástrojů pozitivní zdvořilosti.

Negativní tváří se rozumí potřeba, aby něčí jednání bylo druhými respektováno a aby nebyl omezen prostor pro autonomní rozhodování účastníka interakce: respektuje se autonomie a svoboda rozhodování. K ohrožení negativní tváře adresáta dochází „výzvami“, „prosbami“, „radami“, ale i „komplimenty“, „obdivem“, „nabídkami“ n. „sliby“ (které je třeba přijmout n. odmítnout, tj. jednat), zatímco k ohrožení negativní tváře mluvčího dochází při „děkování“, „omluvě“, „přijetí nabídky“ apod. Toto ohrožení je např. v „žádosti“ Nepůjčil bys mi pero? zmírněno tím, že nepřímým vyjádřením „žádosti“ prostřednictvím „otázky“ zůstává adresátovi alespoň formálně zachován prostor pro volbu, čímž se „žádost“ oslabuje v „prosbu“. Negací se pak ohrožení tváře kompenzuje i tím, že se v „otázce“ do popředí vysouvá negativní varianta a spolu s tím i očekávání „odmítnutí“ „prosby“ v odpovědi, což zdánlivě vytváří prostor pro snazší odmítnutí prosby. (Negace v č. zde funguje podobně jako v ruštině a jiných slovanských jaz., čímž se č. liší od něm.angl., zatímco „prosba“ realizovaná nepřímo prostřednictvím „otázky“ se jeví být obecněji rozšířenou strategií; srov. mj. ✍Betsch, 2003; ✍Obenbergerová, 1992.) Např. v „pozvání“ Nemohl bych Vás pozvat třeba na kávu nebo večeři? se negace ve „výzvě“ prostřednictvím „otázky“ kombinuje s modálním slovesem moci, které implikuje „možnost“, kondicionálem, který – podobně jako v předchozím příkladu – signalizuje hypotetičnost, a epistémickou částicí třeba, která implikuje nízkou pravděpodobnost, což verbálně zvětšuje prostor adresátovy autonomie a svobody jeho rozhodnutí, a v souhře těchto a jiných prostředků zde funguje jako nástroj negativní, distanční zdvořilosti.

Přes univerzalizaci z. zmínění autoři ukazují i oblasti, kde se zdvořilost neuplatňuje, protože zde nehrozí ohrožení tváře. Tak je tomu při zastření takového ohrožení, které může být mluvčím v interakci také popřeno. Když k ohrožení tváře dochází, neuplatňují se zdvořilostní strategie tam, kde jde o něco naléhavého (Tak sedej, jedem!), kde se mluvčí soustředí na věc, takže může – alespoň v němčině, hebrejštině a slovanských jaz. – být přímý a otevřený, ale i tam, kde se něco, co ohrožuje tvář adresáta, děje n. říká v jeho prospěch (Tak jez už!), resp. kde si mluvčí jsou důvěrně blízcí a přehnaná z. by naopak mohla působit odtažitě n. až urážlivě.

Kritika tohoto výkladu z., jak ji shrnují mj. také ✍Watts (2003), ✍Bublitz (2009) aj., se soustředí v první řadě na kritiku konceptu tváře, který se u ✍Brown(ové) & Levinsona (1978)✍Brown(ové) & Levinsona (1987) odchyluje od původnímu Goffmanova konceptu. V jejich podání je tvář statická, konzistentní a neproměnná a adresát na ni má nárok nezávisle na kontextu, zatímco podle ✍Goffmana (1967) je tvář (sebehodnota) dynamický sociální konstrukt, který se adaptuje podle kontextu interakce; tvář je v interakci s ohledem na kontext vyjednávána a přidělována. Dalo by se tak říci, že ✍Brown(ová) & Levinson (1978)✍Brown(ová) & Levinson (1987) při univerzalizaci individuální autonomie a „egocentrickém“ pohledu na tvář (sebehodnotu) vyšli z anglosaského obrazu světa, zatímco Goffmannovi šlo v jeho „sociocentrickém“ pohledu o uznání umístění účastníka v sociální hierachii a tím o uznání jeho sociální identity; ✍Kasper(ová) (2009) tak s ohledem na naznačený rozdíl v přístupu mluví o konzistentním vs. akomodativním „já“, resp. o individualistické vs. kolektivistické orientaci. Kritika ✍Brown(ové) & Levinsona (1978)✍Brown(ové) & Levinsona (1987) dále připomíná, že důsledkem jejich univerzálního, akontextuálního, stabilního pojetí tváře je pojetí komunikace jako nevyhnutelného konfliktu a permanentního odvracení ohrožení tváře, což neodpovídá běžné komunikační zkušenosti mluvčích. Jiným důsledkem je redukce výkladu z. na tzv. strategickou, implicitní zdvořilost, což jde ruku v ruce s univerzalizací zdvořilosti na úkor výkladu vztahů mezi mluvčími jinými kategoriemi. Kritizována je také intuitivní, introspektivní, akontextuální analýza izolovaných mluvních aktů s ohledem na intenci mluvčího anticipující možný účinek, která se ale jeví značně abstraktní a nemá silnou oporu v empirických datech. Předmětem kritiky je konečně i přecenění jednotlivých výrazových prostředků a jejich „svébytného“ významu na úkor role kontextu a aktérů jazykové interakce.

4 Konverzace a komunikační oblasti a žánry

✍Nekvapil & Neustupný (2005) ve své studii ke zdvořilosti v České republice vedle uvedených přístupů připomínají také Fraserův konverzační kontrakt (✍Fraser, 1990), tedy dohodu aktérů o tom, že budou v průběhu interakce jednat přijatelně, což je v interakci dále konkrétně vyjednáváno. Také ✍Watts (2003) ve výše uvedeném smyslu vyzvedl „diskurzivní přístup k lingvistické zdvořilosti“, na který navázala řada dalších sborníků a prací (např. ✍Watts & Ide ad., 2005), které položily důraz na empirii, kontext a vyjednávání přijatelnosti či „zdvořilého“ významu v interakci, jehož východiskem je odchylka a její korektura spojená s metodologickým posunem od nepříznakové zdvořilosti k příznakové nezdvořilosti. Moderátnější pozici zastává ✍Bublitz (2003)✍Bublitz (2009), který předpokládá významový potenciál určitých kombinatorických výrazových „vzorů“, jimiž se např. direktiva n. asertiva stávají pro adresáta „přijatelná“. U direktiv je to gradace kontaktu a solidarity, „otázka“ namísto „výzvy“, „možnost“ místo „nutnosti“, kondicionál místo indikativu, zdvořilé prosím, adverbia jako krátce, restriktory jako jen, ↗modifikační částice jako klidně, minimalizací nároku aj.; u asertiv je to „souhlas“ namísto „sporu“ v deklarativní větě, depersonalizace, „nezávazný“ kondicionál oslabující přesvědčení o objektivní platnosti výpovědi (řekl bych, že…), ↗epistémický predikátor, ↗epistémické částice jako asi, ↗modifikační částice jako přece, ↗intenzifikační částice jako trošku, kontaktní prostředky jako viď? apod. Tím se Bublitz nicméně posouvá k dekontextualizovanému chápání výrazových prostředků jako zdvořilých, resp. k automatizaci přijatelnosti promluv těmito vzory. Naproti tomu studie k ↗mluvních aktům a sekvencím ↗replik sledují, jak se ne/zdvořilost vyjevuje v konkrétní interakci a jak se spolu s tím vyjevují pravidla fungování zdvořilosti a zmíněných prostředků. Pro č. tak vznikly mj. studie k „omluvě“ (✍Brehmer, 2005).

Analýza jazykové interakce s ohledem na z. se opírá mj. o televizní diskuze (✍Hoffmannová, 1994; ✍Nekula, 2010) i rozhlasová vysílání (✍Ferenčík, 2007); specifickou oblastí je netiketa čili etiketa v síti (net), pro niž jsou formulována „desatera“ n. jinak nazvaná „pravidla slušného chování na internetu“ (✍Thor, 2006), jež přesahují to, co se v lingvistice a v tomto hesle rozumí zdvořilým jaz. jednáním. Výzkum fungování z. v konkrétních komunikačních oblastech jako komunikace ve škole, u lékaře, na úřadě apod., nebo v ↗komunikačních žánrech jako schůze, pracovní jednání, prodej aj., k nimž pro jinojazyčné kontexty podává obsáhlou bibliografii ✍Kasper(ová) (2009), se teprve formuje. V této souvislosti je možno upozornit mj. na sbírku dialogů (✍Hoffmannová & Müllerová ad., 1992), které otevírají prostor k další interpretaci, či studii ke z. v seniorských domovech (✍Hoffmannová, 2002).

Literatura
  • Auer, P. Jazyková interakce, 2014.
  • Bachleitner-Held, G. Verbale Höflichkeit, 1992.
  • Berger, T. Versuch einer historischen Typologie ausgewählter slavischer Anredesysteme. In Weiss, D. (ed.), Slavistische Linguistik, 1994, 15–64.
  • Berger, T. Äußere Einflüsse und interne Faktoren bei der Herausbildung der slavischen Anredesysteme. WS 43, 1998, 307–322.
  • Berger, T. Semantik der nominalen Anrede im Polnischen und Tschechischen. In Chrakovskij, V. S. & M. Grochowski ad. (eds.), Studies on the Syntax and Semantics of Slavonic Languages. Papers in Honour of Andrzej Bogusławski on the Occasion of his 70th Birthday, 2001, 39–50.
  • Berger, T. Specifický poměr zdvořilosti a oslovování v češtině. In Č-US 4, 2002, 189–197.
  • Berger, T. Die Anrede mit Kollege im Tschechischen, Polnischen und Deutschen. In Lehmann, V. & L. Udolph (eds.), Normen, Namen und Tendenzen in der Slavia. Festschrift für Karl Gutschmidt zum 65. Geburtstag, 2004, 297–306.
  • Berger, T. & M. Betsch. Anredesysteme. In Kempgen, S. & P. Kosta ad. (eds.), Die slavischen Sprachen – The Slavic Languages, 2009, 1019–1028.
  • Betsch, M. Zur Entwicklung des Systems der Anredepronomina im Tschechischen 1700-1850. In Giger, M. & B. Wiemer (eds.), Beiträge der Europäischen Slavistischen Linguistik (POLYSLAV) 1, 1998, 37–44.
  • Betsch, M. Diskontinuität und Tradition im System der tschechischen Anredepronomina (1700-1850), 2000.
  • Betsch, M. The System of Czech Bound Address Forms until 1700. In Jucker, A. & I. Taavitsaimen (eds.), Diachronic Perspectives on Address Term Systems, 2003a, 125–147.
  • Betsch, M. Questions as Indirect Requests in Russian and Czech. In Jaszczolt, K. M. & K. Turner (eds.), Meaning through Language Contrast II, 2003b, 277–290.
  • Brehmer, B. Sprachliche Formen und Funktionen von Entschuldigungen im Tschechischen. In Bayer, M. & M. Betsch ad. (eds.), Beiträge zur Europäischen Slavistischen Linguistik (POLYSLAV) 8, 2005, 35–44.
  • Brehmer, B. Beobachtungen zum Gebrauch von hedged performatives im Russischen, Polnischen und Tschechischen: Am Beispiel direktiver und expressiver Sprechakte. In Blankenhorn, R. & J. Błaszczak ad. (eds.), Beiträge zur Europäischen Slavistischen Linguistik (POLYSLAV) 6, 2009, 40–49.
  • Brown, P. & S. C. Levinson. Universals in Language Usage: Politeness Phenomena. In Goody, E. N. (ed.), Questions of Politeness: Strategies of Social Interaction, 1978, 56–311.
  • Brown, P. & S. C. Levinson. Politeness: Some Universals in Language Usage, 1987.
  • Bublitz, W. Nur ganz kurz mal: Abschwächungsintensivierung durch feste Muster mit mal. In Held, G. (ed.), Partikeln und Höflichkeit, 2003, 179–201.
  • Bublitz, W. Englische Pragmatik, 2009, 259–284.
  • Culpeper, J. Impoliteness: Using Language to Cause Offence, 2011.
  • Čmejrková, S. Spisovnost a nespisovnost v současné rozhlasové a televizní publicistice. In Šrámek, R. (ed.), Spisovnost a nespisovnost dnes, 1996, 191–194.
  • Čmejrková, S. Gramatika a pragmatika. In Č-US 4, 2002, 59–69.
  • Dressler, W. U. & I. Merlini Barbaresi. Morphopragmatics. Diminutives and Intensifiers in Italian, German and Other Languages, 1994.
  • Dufon, M. A. Bibliography on Linguistic Politeness. JP 21, 1994, 527–578.
  • Ehlers, K.-H. Zur Anrede mit Titeln in Deutschland, Österreich und Tschechien: Ergebnisse einer Fragebogenerhebung. brücken – Germanistisches Jahrbuch für das Jahr 2004 N.F. 11, 2005, 85–116.
  • Ehlers, K.-H. & M. Knéřová. Tschechisch förmlich, unverschämt deutsch? In Höhne, S. & M. Nekula (eds.), Sprache – Wirtschaft – Kultur: Deutsche und Tschechen in Interaktion, 1997, 189–214.
  • Feldmeier, B. Anrede im Sprachkontakt. Reflexion und Gebrauch von Anredestrategien durch tschechische Migranten im deutschsprachigen Umfeld, 2014.
  • Ferenčík, M. Exercising Politeness: Membership Categorization in a Radio Phone-in Program. Pragmatics 17, 2007, 351–370.
  • Fiedler, M. U. Positive Existentiality and Politeness: A Contrastive Study of Czech, Russian and Japanese. In Dingley, J. & L. Ferder ad. (eds.), In the Realm of Slavic Philology. To Honor the Teaching and Scholarship of Dean S. Worth, 2000, 69–86.
  • Fiedler, M. U. Vztah mezi solidaritou a jazykem / interpretace na základě češtiny a japonštiny. In Č-US 4, 2002, 285–298.
  • Fraser, B. Perspectives on Politeness. JP 14, 1990, 219–236.
  • Goffman, E. On Face-Work: An Analysis of Ritual Elements in Social Interaction. Psychiatry: Journal of Interpersonal Relations 18, 1955, 213–231.
  • Goffman, E. On Face Work. An Analysis of Ritual Elements in Social Interaction. In Goffman, E., Interaction Rituals, 1967, 5–45.
  • Grice, H. P. Logic and Conversation. In Cole, P. & J. L. Morgan (eds.), Syntax and Semantics 3 (Speech Acts), 1975, 41–58.
  • Haeferland, H. & I. Paul. (eds.) Höflichkeit, 1996.
  • Haugh, M. Im/Politeness Implicatures, 2015.
  • Held, G. (ed.) Partikeln und Höflichkeit, 2003.
  • Hentschel, E. Aspect versus Particle: Contrasting German and Serbo-Croatian. Multilingua 10, 1991, 139–149.
  • Hewitt, J. P. & R. Stokes. Disclaimers. American Sociological Review 40, 1975, 1–11.
  • Hirschová, M. Pragmatika v češtině, 2013.
  • Hoffmannová, J. Projev taktu (a beztaktnosti) v televizních rozhovorech. SaS 55, 1994, 194–201.
  • Hoffmannová, J. Ženy a muži: zdvořilost v dialogu (na příkladu „mluvení za druhého“). In Moldanová, D. (ed.), Žena – jazyk – literatura, 1996, 333–337.
  • Hoffmannová, J. Höflichkeit im Dialog mit tschechischen Senioren. Zeitschrift für slawische Philologie 61, 2002, 195–212.
  • Hoffmannová, J. & O. Müllerová. Kapitoly o dialogu, 1994.
  • Hoffmannová, J. & O. Müllerová ad. Mluvená čeština v autentických textech, 1992.
  • Jančák, P. Zvuková stránka českého pozdravu, 1957.
  • Jurman, A. Pronominální oslovení (tykání a vykání) v současné češtině. SaS 62, 2001, 185–199.
  • Knéřová, M. Ke způsobům oslovování v mluvených projevech. 78, 1995, 36–44.
  • Lakoff, G. Hedges: A Study in Meaning Criteria and the Logic of Fuzzy Concepts. Journal of Philosophical Logic 2, 1973, 458–508.
  • Lakoff, R. The Logic of Politeness, or, Minding Your p´s and q´s. In Corum, C & T. Cedric Smith-Stark ad. (eds.), Papers from the 9th Regional Meeting of the Chicago Linguistic Society, 1973a, 292–305.
  • Lakoff, R. Stylistic Strategies within a Grammar of Style. In Orasanu, J. & M. K. Slater ad. (eds.), Language, Sex and Gender: Does La différence Make a Difference, 1979, 53–80.
  • Leech, G. N. Principles of Pragmatics, 1983.
  • Leech, G. N. Pragmatics of Politeness, 2014.
  • Kasper, G. Politeness. In D´hondt, S. & J.-O. Östman ad. (eds.), The Pragmatics of Interaction, 2009, 157–173.
  • Machová, S. & M. Švehlová. Sémantika a pragmatika jako lingvistické disciplíny, 1996, 2001.
  • Nádeníček, P. Der Dativ im Tschechischen: Syntax, Semantik und Pragmatik. AnSP 39, 2012, 147–168.
  • Nekula, M. Sind die Abtönungspartikel dialogisch? SaS 54, 1993, 202–205.
  • Nekula, M. Mal und seine funktionalen Äquivalente im Tschechischen. Ein Beitrag zur Aspektualität. GP 12, 1994, 99–108.
  • Nekula, M. Textuelle Funktionen des deutschen Artikels und des tschechischen Aspekts. In Gladrow, W. & S. Heyl (eds.), Slawische und deutsche Sprachwelt, 1996, 161–172.
  • Nekula, M. Deminutiva a zdvořilost. In Č-US 5, 2004, 110–119.
  • Nekula, M. Navazování a udržování kontaktu a oslovení. In Čmejrková, S. & J. Hoffmannová ad. (eds.), Užívání a prožívání jazyka. K 90. narozeninám Františka Daneše, 2010, 239–244.
  • Nekvapil, J. & J. V. Neustupný. Politeness in the Czech Republic: Distance, Levels of Expression, Management and Intercultural Contact. In Hickey, L. & M. Stewart (eds.), Politeness in Europe, 2004, 247–262.
  • Neustupný, J. V. Politeness Patterns in the System of Communication. Proceedings of 7th International Congress of Anthropological and Ethnological Sciences, vol. III, 1968, 412–419.
  • Obenbergerová, D. Politeness of English and Czech Request. Linguistica Pragensia 2, 1992, 93–100.
  • Patočka, O. O tykání a vykání, 2000.
  • PMČ, 1996.
  • Rathmayr, R. Nominale Anrede im gesprochenen Russischen, Serbokroatischen und Tschechischen. In Reuther, T. (ed.), Slavistische Linguistik 1991, 1992, 265–309.
  • Rulfová, M. Zur Problematik der sprachlichen Etikette. In Kořenský, J. & J. Hoffmannová (eds.), Text and the Pragmatic Aspects of Language, 1984, 79–100.
  • Rulfová, M. Řečová etiketa, 1985.
  • Rusínová, Z. Deminutivní modifikace z hlediska pragmalingvistického. In Karlík, P. & J. Pleskalová ad. (eds.), Pocta Dušanu Šlosarovi, 1995, 187–193.
  • Searle, J. R. A Classification of Illocutionary Acts. Language in Society 5, 1976, 1-23.
  • Searle, J. R. Expression and Meaning: Studies in the Theory of Speech Acts, 1979.
  • Skwarska, K. Tykání a jeho zdvořilejší prostředek v češtině a polštině. In Vaňková, I. (ed.) Obraz světa v jazyce, 2001, 137–145.
  • Spencer-Oatey, H. (Im)Politeness, Face and Perceptions of Rapport. Unpackaging their Bases and Interrelationships. Journal of Politeness Research: Language, Behaviour, Culture, 2005, 95–119.
  • Spencer-Oatey, H. Theories of Identity and the Analysis of Face. JP 39, 2007, 639–656.
  • Stich, A. Zůstávám s pozdravem. 57, 1974, 175–182.
  • Terkourafi, M. Toward a Universal Notion of Face for a Universal Notion of Cooperation. In Kecskes, I. & L. R. Horn (eds.), Explorations in Pragmatics, 2007, 313–344.
  • Terkourafi, M. Towards a Unified Theory of Politeness, Impoliteness, and Rudeness. In Bousfiled, D. & M. Locher (eds.), Impoliteness in Language. Studies on Its Interplay with Power in Theory and Pracitce, 2008, 44–74.
  • Thor, A. Elektronischer Knigge. Netiquette und Verhaltensregeln für die berufliche und private Tele- und Onlinekommunikation, 2006.
  • Václavek, B. Český listář, 1948.
  • Vachek, J. Some Remarks on Personal Pronouns in the Adressing Function. In Chloupek, J. & J. Nekvapil (eds.), Reader in Czech Sociolinguistics, 1987, 274–304.
  • Watts, R. J. Politeness, 2003.
  • Watts, R. J. & S. Ide ad. Politeness in Language: Studies in its History, Theory and Practice, 2005.
Citace
Marek Nekula (2017): ZDVOŘILOST. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/ZDVOŘILOST (poslední přístup: 23. 11. 2024)

Další pojmy:

pragmatika sociolingvistika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka