V klasické gramatice jeden z druhů ↗zájmen. Shodným rysem o.z. je v č. to, že: (a) mají supletivní kořeny (např. já × mně), (b) v sg. mají dlouhé a krátké formy (např. tebe × tě). Standardně se o.z. 1.os. a 2.os. odlišují od o.z. 3.os., protože na rozdíl od nich označují komunikační role účastníků diskurzu: 1.os. mluvčího a 2.os. adresáta. Kontrast 1./2.os. × 3.os. se promítá do jejich odlišných morfologických vlastností. Pro č. platí, že: (a) o.z. 1./2.os. mají analogickou flexi, která se liší od flexe o.z. 3.os. (např. instr.sg. mn‑ou, teb‑ou × jí‑m), (b) jen o.z. 3.os. vyjadřuje rod (např. nom.sg. já, ty × on-Ø_mask., on‑a_fem., on‑o_neutr.), (c) shoda s o.z. 1./2.os. se na slovese vyjadřuje slyšitelným materiálem, kdežto shoda s o.z. 3.os. se realizuje nulovou formou (např. já dělá‑m, ty dělá‑š × on dělá‑Ø; já jsem dělal, ty jsi dělal × on Ø dělal). Paradigmata jednotlivých o.z. ukazují následující tabulky:

	3sg.mask.	3sg.neutr.	3sg.fem.	3pl.mask.	3pl.neutr.	3pl.fem.
Nom.	on	ono	ona	oni/ony	ona	ona
Akuz.	jeho/jej/ho/‑ň	je/jej/ho	ji		je
Gen.	jeho/jej/ho		jí		jich
Dat.	jemu/mu		jí		jim
Lok.	něm		ní		nich
Instr.	jím		jí		jimi

1 Morfologie

1.1 Morfonologie

Typickým rysem o.z. je kořenový ↗supletivismus, který kopíruje rozdíl mezi sg. a pl. a/nebo rozdíl mezi nom. a ostatními pády. Typ supletivismu pak odlišuje o.z. 1./2.os. od o.z. 3.os., která se odlišují ještě tím, že: (a) jejich paradigma tvoří sada koncovek, která je odlišná od sady pro 1./2.os., (b) vyjadřují rod.

1./2.os. ukazují oba typy supletivismu. Jednak mají supletivní kořeny pro sg. a pl.: u 1.os. obsahují sg. formy j‑ový a m‑ový kořen a pl. formy m‑ový a n‑ový kořen, u 2.os. je v sg. t‑ový kořen a v pl. kořen v‑ový. Jednak ukazují i supletivismus mezi nom. a ostatními pády. Nominativ 1.os. se v sg. realizuje kořenem /já/ a v pl. kořenem /my/, ostatní pádové formy mají kořen /m/ (sg.), resp. /ná/ (pl.). Nominativ 2.os. se v sg. realizuje kořenem /ty/ a v pl. kořenem /vy/, ostatní formy pak obsahují kořen /t/ (sg.), resp. /vá/ (pl.). 3.os. pak ukazuje jen supletivismus nominativ × ostatní pády; k němu viz dále.

Sg. formy 1./2.os. mají strukturu [[[kořen]téma_kmen]koncovka]. Tematický sufix, který je přítomen ve všech pádových formách kromě nom., má různé formy pro 1.os. a 2.os. Nenominativní tvary 1.os. obsahují tematické ‑n (m‑n‑e atd.). U nenominativních tvarů 2.os. má téma dva alomorfy: ‑eb je v gen./akuz. (t‑eb‑e) a instr. (t‑eb‑ou) a ‑ob v dat./lok. (t‑ob‑ě). Na to, že ‑n v sg. paradigmatu o.z. 1.os. a ‑eb/‑ob v sg. paradigmatu o.z. 2.os. mají status sufixů, tzn. že nejsou součástí kořene, jak tradičně předpokládají č. gramatiky, ukazují jiné pronominální formy. 1. Paradigma reflexivního z., kde je distribuce tematických sufixů ‑eb/‑ob stejná jako u o.z. 2.os.: gen./akuz. s‑eb‑e, instr. s‑eb‑ou, dat./lok. s‑ob‑ě. 2. Posesivní formy 1./2.os., které v sg. i pl. obsahují holý kořen: m‑ů‑j, t‑v‑ů‑j, ná‑š, vá‑š. 3. Struktura tzv. krátkých (klitických) tvarů, která rovněž obsahuje holé kořeny: m‑i, t‑i; m‑ě, t‑ě; k nim viz dále.

Sg. a pl. paradigma 1./2.os. tvoří stejné koncovky. V sg. jsou koncovky vokalické: ‑e v gen./akuz. (m‑n‑e, t‑eb‑e), ‑ou v instr. (m‑n‑ou, t‑eb‑ou) a ‑^je (tj. palatalizující e, graficky ě) v dat./lok. (/m‑n‑^je/ > [mɲe], /t‑ob‑^je/ [tobje]). Vokalické koncovky, které se objevují v sg. o.z. 1./2.os., jsou obecně typické pro flexi jmen, což platí i pro ↗synkretismusdat./lok. (který je u všech jmenných paradigmat) a gen./akuz. (který je typický pro životná mask.). V pl. mají o.z. 1./2.os. všechny koncovky konsonantické, což je zase typické pro pl. flexi adjektiv.

Podobně jako 1./2.os. i 3.os. ukazuje supletivnost nom. × ostatní pády. V nom. je kořen /on/, kdežto nenominativní tvary obsahují kořeny /j/ n. /ɲ/, jejichž distribuce je vázána na syntaktický kontext: tvary s kořenem obsahujícím nazálu fungují jako komplementy uvnitř předložkových frází (srov. dal to jim/*nim × dal to k *jim/nim).

O.z. 3.os. vyjadřují na rozdíl od o.z. 1./2.os. rod, proto se označují jako ↗zájmena rodová; o.z. 1./2.os. pak jako ↗zájmena bezrodá. V pl. je rod u z. 3.os. vidět pouze v nom., kde se realizuje nominálními koncovkami: on‑i/pán‑i, on‑a/okn‑a, on‑y/dn‑y/žen‑y. Nominální koncovky odlišující jednotlivé rody jsou i v nom.sg.: mask. on‑Ø/pán‑Ø, neutr. on‑o/okn‑o, fem. on‑a/žen‑a. V sg. je rod vidět i v ostatních pádech: celé sg. paradigma mask. a neutr. se liší od sg. paradigmatu fem. Kromě zmíněného nom. má paradigma mask. a neutr. koncovky tvrdých adj. a paradigma fem. koncovky měkkých adj. (s výjimkou akuz.), v pl. jsou pro všechny rody koncovky tvrdých adj. (opět s výjimkou akuz.).

V gen./akuz.sg. a dat.sg. mají všechna o.z. k dispozici ještě krátké formy. O.z. 1./ a 2.os. mají stejné koncovky, které jsou spojeny přímo s kořenem: gen./akuz. m‑ě, t‑ě; dat. m‑i, t‑i. Krátká forma 1.os. v gen./akuz. je homonymní s dlouhou formou v dat./lok. Obě mají stejnou fonetickou podobu [mɲe], jíž ale odpovídají různé hloubkové struktury: dat./lok. /m‑n‑^je/ ([ɲ] je výsledkem palatalizace tematického /n/), gen./akuz. /m‑^je/ ([ɲ] je výsledkem palatalizace kořenového /m/). Podobnou strukturu jako krátké formy 1./2.os. mají i krátké formy reflexiva: dat. s‑i, gen./akuz. s‑e. Krátké tvary o.z. 3.os. se objevují jen u mask. a neutr. S krátkými tvary 1./2.os. se shodují v tom, že neobsahují tematický sufix, ale liší se od nich v tom, že navíc neobsahují ani kořen: krátké tvary 3.os. jsou identické s pádovou koncovkou příslušného dlouhého tvaru, srov. gen./akuz. ho (× j‑e‑ho), dat. mu (× j‑e‑mu).

Krátké formy jsou tedy založeny na redukci morfematické struktury. U 1./2.os. je redukován tematický sufix: [[[kořen]téma_kmen]koncovka] → [[kořen]koncovka] (t‑eb‑e → t-ě, m‑n‑e → m‑ě), u 3.os. je pak kromě tematického sufixu redukován i kořen: [[[kořen]téma_kmen]koncovka] → [koncovka] (j‑e‑ho → ho). Tím vysvětlíme, proč u 3.os.fem. krátké tvary chybí: fem. formy neobsahují tematický sufix, tj. ‑e, jehož odstranění je podstatou derivace krátkých forem.

Pro akuz.mask. je k dispozici ještě ultrakrátký tvar /‑ɲ/, který se aglutinuje k předložce končící na vokál: myslím na něho / na něj / naň × položil to pod něho / něj / *podň. Ojediněle se tento ultrakrátký tvar objevuje i v gen. (To bych do něho / do něj/ doň nikdy neřekl).

1.2 Morfosyntax

✍Harley(ová) a Ritter(ová) (2002) odvozují kontrast 1./2.os. × 3.os., který je v č. dobře viditelný na flexi o.z., z hierarchického uspořádání pronominálních rysů [osoba], [číslo] a [rod]; geometrie rysů (feature geometry). Následující obrázek ukazuje strukturu rysů, které jsou relevantní pro o.z. v č.:

Rys [osoba] definuje rozdíl mezi mluvčím (1.os.) a adresátem (2.os.), kteří jsou oba účastníky komunikace, a reference o.z. 1./2.os. se proto mění se změnou diskurzových rolí, a 3.os., jež stojí mimo komunikační akt a jejíž reference není na diskurzu závislá; o.z. 1./2.os. se označují také jako ↗indexy (např. ✍Bar-Hillel, 1954; ✍Kaplan, 1977) n. ↗shifters (✍Jakobson, 1957). Rozdíl mezi povahou reference o.z. 1./2.os. a o.z. 3.os. ilustruje následující příklad:

To, že o.z. 1./2.os. mají povahu indexů, reflektuje geometrie rysů tak, že zatímco 1./2.os. jsou závislé na uzlu part(icipant) – odpovídají jim uzly ml(uvčí) a adr(esát) –, 3.os. je defaultní interpretací uzlu referenční výraz (rv), jenž je společný všem o.z. Rysu [číslo] odpovídá uzel num, na němž jsou bezprostředně závislé uzly sg. a pl., které vyjadřují kontrast mezi „jeden“ a „víc než jeden“. Na uzlu num je závislý ještě uzel gen reprezentující rys [rod]. Ten pak dominuje uzlům anim a inanim, které definují kontrast mezi životnými a neživotnými formami o.z., jež je v č. relevantní jen pro 3.os.; k tomu viz dále. To, že je uzel gen závislý na uzlu num, mj. odpovídá Greenbergově generalizaci č. 32, že v jaz., kde se verbum shoduje s subjektem/objektem v rodě, shoduje se s ním také v čísle.

O.z. 1./2.os. mají supletivní kořeny pro sg. a pl. a zároveň jsou bezrodá, což znamená, že jsou lexikálně specifikována co do rysu [osoba] a rysu [číslo], ale ne co do rysu [rod]. Z toho mj. vyplývá, že jednotlivé formy z. 1./2.os. mohou referovat k různým rodům v závislosti na tom, jakého rodu je DP, pomocí níž se standardně referuje k danému mluvčímu n. adresátovi. Rod této DP sice není vidět na samotném zájmenu, ale je vidět v určitých syntaktických konfiguracích na shodě: já jsem četl‑Ø_mask/‑a_fem/‑o_neutr, tobě samotné‑mu_mask/neutr/‑é_fem; viz ↗shoda. V (1a) je lexikální struktura morfémů 1.os.sg., tj. supletivních kořenů /já/ a /m/: ml a sg. jsou defaultní interpretace uzlů part a num, a proto nemusí být lexikálně specifikovány. V (1b) je lexikální struktura morfémů 2.os.sg., tj. kořenů /ty/ a /t/: uzel part je tentokrát lexikálně specifikován jako adr.

(1a)	1.os.sg.: {/já/, /m/}
(1b)	2.os.sg.: {/ty/, /t/}

Stromy v (2) ukazují lexikální strukturu pl. morfémů. Morfémům 1.os.pl., tj. kořenům /my/ a /ná/, odpovídají dvě lexikální struktury. V (2a) je struktura tzv. exkluzivního my, které z reference vylučuje adresáta (My i ty jsme na jedné lodi) – lexikálně nespecifikovaný uzel part je automaticky interpretován jako mluvčí, podobně jako u z. 1.os.sg. v (1a). (2b) ukazuje strukturu tzv. inkluzivního my, které adresáta do reference zahrnuje – uzel part je tentokrát maximálně komplexní. Rozdíl mezi oběma typy o.z. 1.os.pl. se sice v č. neprojevuje na jejich formě (obě tato o.z. mají stejné paradigma) ani na shodě (obě iniciují shodu s 1.os.pl.), ale je relevantní u imperativu, kde my má jen inkluzivní interpretaci: srov. kontrast My tam půjdeme bez tebe (exkluzivní my a indikativ slovesa v 1.os.pl.) × *My tam pojďme bez tebe (exkluzivní my a imperativ slovesa v 1.os.pl.); viz také ↗imperativ.

Struktura (2c) reprezentuje morfém 2.os.pl., tj. kořeny /vy/ a /vá/. V (2d) je pak struktura o.z. pro ↗vykání, kdy se pl. forma z. 2.os. používá pro referenci k jednomu adresátovi. Formám /vy/ a /vá/ tedy odpovídají dvě různé morfosyntaktické struktury: referuje-li k více adresátům, je uzlu num podřízen pouze pl, referuje-li k jednomu adresátovi, je uzlu num podřízen kromě sg. i pl. Kontrast mezi (2c) a (2d) se projevuje na shodě: struktura (2c) iniciuje pouze pl. shodu (Vy jste_pl přišli_pl pozdě), struktura vykacího o.z. (2d) iniciuje současně pl. i sg. shodu (Vy jste_pl přišel_sg pozdě). Tím, že iniciuje dvojí shodu, se vykání odlišuje od jiných, pragmaticky motivovaných způsobů používání o.z., jako je např. pluralis modestiae, včetně autorského plurálu (plurál skromnosti): My se domníváme, že čeština má členy), pluralis majestatis (plurál majestátu): My, Vladislav z boží milosti Uherský, Český, Dalmatský, Chorvatský … král, ... prose nás při tom a velikou pilností… Lexikální reprezentace o.z. 1./2.os.pl. v (2) také reflektují to, že inkluzivní forma 1.os.pl. a vykací forma 2.os.pl. jsou příznakovější než jejich exkluzivní, resp. nevykací protějšky, protože mají komplexnější strukturu.

(2a)	1.os.pl. (exkluziv): {/my/, /ná/}
(2b)	1.os.pl. (inkluziv): {/my/, /ná/}
(2c)	2.os.pl.: {/vy/, /vá/}
(2d)	2.os.pl. (vykání): {/vy/, /vá/}

Kontrast 1./2.os. × 3.os. je v hierarchii pronominálních rysů vyjádřen tak, že v lexikální reprezentaci 3.os. chybí uzel part: 3.os. je defaultní interpretací uzlu referenční výraz, který definuje celou množinu o.z. Na to, že je 3.os. defaultní osobou, ukazují mj. expletivní konstrukce typu Pršelo celý den, které iniciují shodu s 3.os.sg. neutra; k nim viz dále. Morfémy 3.os., tj. kořeny /on/ a /j/, ale nejsou lexikálně specifikovány nejen co do rysu [osoba], ale ani co do rysu [rod], což znamená, že v jejich lexikální reprezentaci chybí uzel gen. Proto se mohou ocitnout v syntaktických konfiguracích s různými rody, stejně jako o.z. 1./2.os.: /on/ četl_mask, /on/‑a četla_fem, /on/‑o četlo_neutr; /j/‑emu samotnému_mask/neutr, /j/‑í samotné_fem. Morfémy 3.os. nejsou, na rozdíl od morfémů 1./2.os., lexikálně specifikovány ani co do rysu [číslo]. Proto se mohou objevit jak v kontextu sg. (/on/‑a čte_sg; s /ň/‑ím samotným_sg), tak i v kontextu pl. (/on/‑y čtou_pl; s /ň/‑imi samotnými_pl). Morfémy 3.os. jsou tedy maximálně podspecifikované (jsou nejméně příznakovými morfémy o.z.): jejich lexikální struktura je reprezentována pouze uzlem rv:

2 Syntax

Jednou ze známých specifických vlastností o.z. je to, že mohou mít tvary různé „velikosti“, tzn. vedle dlouhých (silných) tvarů i krátké (klitické) tvary. Vlivná je např. analýza ✍Cardinaletti(ové) (1993) a ✍Cardinaletti(ové) & Starkeho (1999), podle níž – zhruba řečeno – silná o.z. mají více struktury než klitická o.z. Z toho, že silné tvary jsou specifičtější než tvary klitické, vyplývá podle ↗elsewhere condition jejich distribuce: (i) klitická forma je možná, pokud není možná silná forma (Věřím ti / *tobě), (ii) klitická forma je vyloučena, když je nutná silná forma; klitické formy jsou vyloučeny např. u kontrastivního topiku (Tobě / *Ti Petr věří) n. fokusu (Petr věří tobě / *ti; Petr tobě / *ti věří), při koordinaci (Petr věří tobě / *ti a Pavlovi; Petr věří Pavlovi a *ti / tobě), po předložce (Jdu k *ti / tobě) n. má-li o.z. u sebe relativní větu (Věřím *ti / tobě, který nikdy nelže). Zatímco krátké tvary mi, ti, mu; mě, tě, ho jsou klitiky vždy (na Mor. ovšem ne: Mi to neříkej): Dám Petrovi klíč / Dám ho Petrovi × *Dám Petrovi ho / *Ho dám Petrovi), tvary ostatní patří do dvou kategorií: jednak jsou klitiky (Dám Petrovi knihu × Dám ji Petrovi), jednak jsou to silná zájmena: Dám Petrovi ji / Ji dám Petrovi. K distribuci klitik v tzv. klitickém řetězci viz ↗klitika a ↗person case constraint, který reguluje kookurenci klitických o.z. v ditranzitivních konstrukcích (Doporučil mi ho × ^??Doporučil ho mi).

O.z. mají specifické taky ryze syntaktické vlastnosti. V syntaxi fráze obsahující o.z. nejsou členy (Já jsem se usmál a dívka [*toho mě / mě] políbila × Chlapec se usmál a dívka [toho chlapce / chlapce] políbila) ani prenominální modifikátory a postnominální komplementy; dovoleny jsou jen apoziční hodnotící adjektiva a nominální fráze (já nešťastný × *nešťastný já; já blbec × *blbec já), apoziční klasifikační nominální skupiny (my učitelé / my, učitelé × *učitelé my), apoziční kvantifikátory (já sám, my tři, nás pět apod.) n. fráze pomáhající identifikovat referent, a obsahující proto deiktika (Ty tam v koutě, pojď sem).

O.z. jsou k dispozici pro všechny argumenty a adjunkty, nejsou však k dispozici pro adnominální genitiv: Dar té knihy [mně / jí / jemu] × Obraz [*mne / *jí / *jeho]; možný je silný tvar v koordinovaných skupinách: Obraz [Pavla a jeho / *ho]. Emancipace o.z. 1./2.os. označujících role aktivních účastníků diskurzu od realizace argumentů a adjunktů se ukazuje v jejich distribuci (Ta [ti / *Petrovi] má oči × Ta [ti / Petrovi] věří) a zabraňuje volbě dlouhých forem (Ta [ti / *tobě] má oči × Ta [ti /tobě] věří) a startuje reinterpretaci klitických forem jako pragmaticky motivovaných diskurzových partikulí (Ta [ti / *mu] má oči! × Ta [ti / mu] věří); analyzuje se tradičně jako typ ↗volného dativu funkčně označovaný jako ↗dativ etický / ↗dativ sdílnosti; kladné hodnocení: To ti / vám / *mi / *nám byl film!; záporné hodnocení: To je *ti / *vám / mi / nám pořádek! (↗dativ hodnotící); kontakt s adresátem: Tak jdu lesem a najednou ti / vám / *mi / *nám co nevidím? Kance (↗dativ kontaktový) aj. Dativ hodnotící a dativ kontaktový se spolu mohou vyskytovat v preferovaném pořadí Dat_hodn Dat_kontakt: To mi vám byl film! Argumentem není ani ↗dativ posesivní, ale je referenční, referuje k ↗benefaktivu, proto je realizovatelný všemi o.z. ve všech formách i plnou DP: Chodí [mi / ti / mu / Petrovi] za ženou; [Mně / tobě / jemu / Petrovi] chodí za ženou.

Jsou‑li o.z. v pozici subjektu, pak hodnoty jejich rysů [osoba] a [číslo] vyjadřuje v relaci ↗subjekt‑predikátové shody sloveso flexí: rysy, které mají o.z., mají tedy vazbu na morfologickou kategorii ↗osoby. I zde se však zrcadlí rozdíl mezi 1./2.os. a 3.os.: shodové rysy o.z. 1./2.os. jsou vyjadřovány na slovese slyšitelným materiálem, u lexikálně podspecifikovaného o.z. 3.os. se (v sg.) shoda vyjadřuje nulovou formou: (já) spí-m / (ty) spí-š × (on) spí-Ø; (já) jsem zkoušen / (ty) jsi zkoušen × (on) je-Ø zkoušen; (já) jsem spal / (ty) jsi spal × (on) Ø spal. V č. jsou – na rozdíl např. od angl. – flexí finitních tvarů sloves vyjadřovány personální a numerální rysy, což se dává do souvislosti (jako podmínka nutná, ale ne dostatečná) k tomu, že o.z. v subjektové pozici nemusí být přítomno, kdežto např. v angl. v neimperativních větách být musí (Já slibuji / Slibuji × I promise / *Promise) a v imperativních větách naopak být nesmí (Ty slib, že / Slib, že × Promise / *You promise); viz také ↗pro drop; ↗podmět.

Možnost obsadit subjektovou pozici o.z. i nechat ji neobsazenou slyšitelným materiálem vede ke strukturalistickému řešení (na bázi stejné distribuce), které předpokládá nulová zájmena osobní (např. ✍Daneš, 1998): [Já / Ø] čtu. Takové nulové zájmeno s rysy o.z. je potřebné např. (i) pro vysvětlení subjekt-predikátové shody personálně-numerální na slovese i shodové flexe rodově-numerální na participiích a adjektivech (Ø_1.os.sg.fem. četl-a jsem unaven-á), (ii) pro to, aby měl být čím realizován aktant/participant implikovaný slovesem (_AgensØ navštívil _PatiensPavla; _PatiensØ byl navštíven _AgensPetrem), (iii) pro to, aby zvratné z. mělo antecedens a mohlo získat referenci (Ø_i holí jen sebe_i) atd.; srov. i ✍Uhlířová (1992) a mnoho dalších před ní a po ní. ✍Karlík (2001) tvrdí, že do množiny o.z. patří nejen nulové zájmeno, které, inspirován generativní gramatikou, označuje jako pro (malé „pro“), jímž je  realizován neslyšitelný subjekt finitních vět, jak referenční (pro Spí), tak expletivní / (pro Prší; pro Tancovalo se celou noc), ale taky PRO (velké „pro“), jímž je (podle některých teorií) realizován např. neslyšitelný subjekt u inf. a přechodníků: Petr_i poručil Pavlovi_j PRO_j umýt se_j; viz ↗prázdná kategorie. Problematické je u těchto návrhů mj. to, že stejnou distribuci mají slyšitelná o.z. a neslyšitelná o.z. jen v jedné strukturní pozici, a to subjektu: Pro / On navštěvuje *pro / ji. Viz také ↗kontrola.

Do kategorie o.z. patří pro č. strukturalistické analýzy taky ↗zájmeno zvratné; např. v ✍MČ 2 (1986). Komárek v (✍PČM (1978) je chápe jako syntakticky podmíněné alternanty o.z, protože z. zvratné stojí na místě o.z., jestliže subjekt a zájmeno jsou koreferentní, tj. mají stejné rysy (Subj_i … o.z._i → z. zvratné): Já miluji mě sebe / tebe / jeho; Ty miluješ mě / tebe sebe / jeho; Petr miluje mě / tebe / jeho sebe. Různá kombinatorika rysů u my (viz výše) vynucuje kontrast: My vidíme *nás / sebe × My vidíme jen nás, kteří stojí u stolu / *sebe, kteří stojí u stolu. Zvratné z. má některé morfologické a syntaktické vlastnosti stejné jako o.z., v něčem se ale liší. (a) Při flexi má stejnou vnitřní strukturu jako o.z. ty; viz výše. (b) Má k dispozici klitické tvary, které mají stejnou strukturu jako klitické tvary sg. o.z. 1./2.os.: dat. mi – ti – si, akuz. mě – tě – se × gen. mě – tě – *se (srov. bojí se mě – tě – *se/sebe). Na rozdíl od klitických tvarů o.z. se klitické tvary se a si zcela emancipovaly od realizace argumentů a adjunktů a nejsou to (pro mnoho autorů) tvary zvratného z., srov. Myje tě/tebe celou (tě i tebe jsou akuz., proto akuz. shoda na adj.) × Myje sebe celou / Myje se *celou/celá (sebe je akuz., proto akuz. shoda na adj., se není akuz., proto absence akuz. shody na adj.). (c) Stejně jako o.z. 1./2.os. nevyjadřuje zvratné z. morfologicky (ani kořenem ani flexí) rod (Myje sebe celého / celou / celé) a na rozdíl od nich ani osobu a číslo (Myji / Myješ sebe celého; Myji sebe celého / Myjeme sebe celé); srov. i kontrast: Oni viděli nás tři / *sebe tři. Další specifickou vlastností z. zvratného, která ho odlišuje od o.z., je způsob získávání reference a s tím související neexistence nom.; viz ↗teorie vázání.

3 Referenční vlastnosti

V klasické verzi generativní gramatiky (✍Chomsky, 1981) se snaží postihnout vztah mezi formou referenčních výrazů a jejich lokálně definovanou doménou ↗teorie vázání; v ní jsou o.z. objektem podmínky B. Ta říká, že o.z. je prvek, který je lokálně volný, tj. jeho reference je kontextová (_k), ale může být vázán antecedentem, nikoli ovšem v lokální doméně (_i), nýbrž jen mimo lokální doménu (_j). Teorie vázání tak predikuje distribuci o.z., anafor (prvku, který je lokálně vázaný, podmínka A) a plných DP (R-výrazu, prvku lokálně volného, podmínka C): Petra_j věří, že Petra_i miluje ji_*i/j/k (podmínka B) × Petra_j věří, že Petra_i miluje sebe_i/*j/*k (podmínka A) × Petra_j věří, že Petra_i miluje Petru_*i/*j/k (podmínka C). Rozdíl mezi o.z. 1./2. a 3.os. ukazuje kontrast: Petra_j věří, že Petra_i miluje ji_*i/j/k × Já_j věřím, že Petra_i miluje mě_*i/j=k: z něho plyne, že o.z. 1./2.os. získává nutně referenci v kontextu, zatímco o.z. 3.os. nikoli.

Klasická ✍Kaplanova (1977) analýza o.z. jako ↗indexů, tj. výrazů, které berou referenty přímo z kontextu, v němž je věta je obsahující proslovena, bez zprostředkování přístupu k referentovi prostřednictvím významu referujícího výrazu, se dostala do problémů. Poprvé možná u ✍Partee(ové) (1989) bylo ukázáno, že o.z. 1./2.os. (ale taky o.z. 3.os.) (např. v angl.) může mít interpretaci jako index i jako vázaná proměnná: Druhé zájmeno „já“ ve větě Only I got a question that I understood má v indexikálním čtení takové, že (i) osoba, která rozuměla otázce, je mluvčí, bez ohledu na to, kdo otázku dostal, naproti tomu ve čtení jako vázaná proměnná takové, že (ii) osoba, která rozuměla otázce, je stejná s osobou, která dostala otázku. Protože dostupnost interpretace (ii) vyžaduje, že rysy osoby nejsou indexikální, současné teorie se snaží o takovou reprezentaci o.z., která v kontextech x dovolí jejich interpretaci (i) a v kontextech y interpretaci (ii). Existuje řada teoretických řešení, asi nejdůležitější je na dekompozici ↗phi rysů založená analýza ✍Kratzer(ové) (2009), jejímž jedním z netriviálních předpokladů je, že element vázající zájmena je verbální flexivní hlava, nikoli antecedens DP. Jiný přístup nabízí např. ✍Bianchi(ová) (2006), pro niž je jedním z předpokladů pro odvození interpretace zájmen jako indexů i jako vázaných proměnných právě pozorování, že i o.z. 3.os. má rys, který sdílí s o.z. 1./2.os., a tím je [kontextová determinovanost]. Podpora přichází taky z dat ukazujících hierarchii rysů 1.os. > 2.os. > 3.os. na subjekt-predikátové shodě: Já/my a ty/vy malujeme / *malujete, Ty/Vy a žák/žáci malujete / *malují, Žák/žáci a jedna/dvě žákyně malují. Z analýzy vyplývá taky to, že o.z. jsou vybavena φ-rysy [osoba] a [číslo] a v pozici subjektu startují plnou φ‑rysovou subjekt‑predikátovou shodu, takže verbální flexe je 1./2./3.os.sg./pl. Nepronominální DP jsou v této teorii vybavena jen φ‑rysy [číslo] a [rod] a v pozici subjektu startují „redukovanou“ φ‑rysovou subjekt-predikátovou shodu, φ-rys [osoba] verbální flexe je defaultní, tj. 3.os.

Teorii indexikality o.z. 1./2.os. v sémantickém rámci využívá ✍Wechsler (2010); zakládá ji na pozorování, že tato z. indikují referenci de se // self ascription (viz ↗propoziční postoj de re a de se), tj. mluvčí vyslovující já identifikuje sebe, adresát slyšící ty identifikuje sebe, mluvčí vyslovující my identifikuje sebe a adresát slyšící my má možnost identifikovat sebe. Jiní lidé musejí já a ty interpretovat nepřímo, odvozujíce ji z jejich „de se“ reference a využívajíce kognitivní procesy. Analýza „de se“ predikuje toto: Když učitel řekne žákům ve třídě angl. větu Write your name at the top of the page, každý adresát x interpretuje zájmeno 2.os. „vy“ jako referující k x. A když jsou adresáty Tom a Marie, Tom rozumí učitelově instrukci, aby napsal své vlastní jméno, ne jméno Marie. Zájmeno „vy“ je tedy specifikováno pro „de se“ referenci pro každého adresáta. Indexikalita o.z. predikuje, že hodnota indexu je fixována kontextem aktuálního řečového aktu a nemůže být ovlivněna logickým operátorem, v jehož skopu se může vyskytnout. Takové operátory podle Kaplana neexistují, byla by to monstra (monsters). ✍Schlenker (2003), ✍Schlenker (2011) ukázal, že taková monstra existují; v č. jsou dobrým kandidátem slovesa uvozující reprodukci řeči formou tzv. přímé řeči (1); srov. rozdíl mezi (1) a reprodukcí řeči formou tzv. nepřímé řeči uvozené spojkou že (2): (1) Petr_i říkal, já_i/*mluvčí nekouřím × (2) Petr_i říkal, že já_*i/mluvčí > on_i nekouří(m). Taková systematická změna indexů se nazývá monstrózní osobní zájmena // monstra.

Mechanismy a principy, které regulují referenci u lokálně volných o.z., zkoumá pragmatika, často na principu ↗salience, tj. podle principu, že lokálně volná zájmena získávají referenci od entit, které se z nejrůznějších (gramatických, sémantických a pragmatických) důvodů jeví jako nejpravděpodobnější pro to, aby jim referenci přidělily. Extrémní pozice může být dokonce taková, že na principu salience získávají referenci i anafory, jsouce v hierarchii vhodných referentů na nejvyšším stupni, neboť jsou syntakticky vázané (srov. ✍Heim(ová) & Kratzer(ová), 1998 a další).

Jednou z nejvíce diskutovaných otázek „rozvířených“ teoriemi reference o.z. jsou oslí zájmena, tj. zájmena v tzv. ↗oslích větách (donkey sentence; poprvé ✍Geach, 1962): Jsou to z., která jsou vázána sémanticky, nikoli syntakticky „bound but not c-commanded“. Č. podoba vázanosti prototypické verze oslí věty je Každý farmář, který má osla, ho bije.

Posledním článkem na stupnici o.z. jsou případy, kdy o.z. vůbec nemá antecedens, tedy zájmena bez antecedentu (missing antecedens); viz už ✍Grindel & Postal (1971): Karel nemá přítelkyni, ale Petr ano. A ona je velmi milá. Speciální případ užití o.z. bez antecedentu je užití z pohodlnosti; termín pohodlné zájmeno (pronoun of laziness) je asi opět od ✍Geache (1962): Muž, který dal bianko šek své manželce, udělal lépe než muž, který ho dal své milence. Taky ještě ↗koreference, ↗antecedens, ↗subjekt‑predikátová shoda.

Svými vlastnostmi se o.z. podobají ↗zájmenům přivlastňovacím: z. 1./2.os. jsou derivována ze stejných kořenů /m/, /t/, /ná/, /vá/ (můj, tvůj, náš, váš) a jsou indexy, z. 3.os. (jeho, její, jejich) je objektem podmínky B teorie vázání, reflexivum (svůj) je objektem podmínky A teorie vázání. Funkčněstrukturalistická analýza Komárkova (✍PČM, 1978) je za typ o.z. pokládá.