Typ ↗výpovědi, kterou mluvčí vyjadřuje chybění nebo nedostatek určité informace a signalizuje svůj vlastní záměr, resp. svou pobídku, vůči adresátovi tuto informační mezeru zaplnit. Naproti tomu termín tázací věta označuje typ věty charakterizovaný určitými syntaktickými rysy; viz ↗tázací věta. V č. jazykovědě se nicméně termíny otázka a tázací věta (a termíny tyto termíny obsahující) nezřídka užívají promiskuitně. O. mohou mít základní formu ↗zjišťovací tázací věty (zkráceně zjišťovací otázky (1a)) n. ↗doplňovací tázací věty (zkráceně doplňovací otázky (1b)):

V teorii ↗mluvních aktů (viz ↗ilokuce, ↗klasifikace komunikačních funkcí) se o. většinou zařazuje do aktů direktivních (directives) podle klasifikace ✍Searla (1976) – tak např. u Searla samého a u ✍Bacha & Harnishe (1979): Mluvčí vyjadřuje své přání (= psychický stav), vyzývá adresáta k odpovědi (= ilokuční záměr), chce přizpůsobit svět k slovu (= směr adaptace). Naproti tomu v č. tradici (a to i v té, která se opírá o Searla) se o. analyzují jako zvláštní typ // zvláštní ilokuční akt; postuluje se speciální komunikační funkce interogativní (otázková), která se liší jak od asertivních, tak od direktivních (výzvových) vět (vlivné pojetí Grepla v ✍MČ 3, 1987:323; ✍PMČ, 1995:608; ✍SČ, 1998:460). Dále se o. dělí:

(i) podle toho, komu jsou určeny, na dubitativní // deliberativní (určeny (také) mluvčímu) a nedubitativní // nedeliberativní (určeny někomu jinému); viz ↗deliberativní otázka,

(ii) podle toho, jestli usilují o odpověď, na pravé (= míří na odpověď) a nepravé (= nemíří na odpověď). „Nepravým“ otázkám tedy chybí výzvový, pobídkový charakter, viz např. otázky podivové: Vy jste se už vrátil?; Copak ty to nevíš?! (✍PMČ, 1995:609) n. otázky autorské: Jak je možné tento fakt vyložit? Vyjděme při tom z toho, že… (✍PMČ, 1995:612).

Třetí teoretickou alternativu volí ve své analýze něm. větného modu ✍Brandt(ová) & Reis(ová) ad. (1992): Vzhledem k „nepravým“ otázkám navrhují zařadit otázky obecně do asertivních mluvních aktů, tzn. přičítat jim směr adaptace slovo-k-světu a ilokuční záměr vyjádření, že daná propozice je do určité míry otevřená, nespecifikovaná. Charakter výzvy k odpovědi lze potom chápat jako implikaturu podle Griceových ↗maxim.

Centrální problém pro všechny teorie komunikačních funkcí představuje přiřazení formálních typů vět k typům výpovědí. Už uvnitř kategorie otázek existují funkční přechody mezi zjišťovacím podtypem a doplňovacím podtypem. Např. mluvčí očekává na otázku Dáte si víno?, zaměřenou na skupinu hostů, spíše odpověď seznamem zájemců (jako na otázku Kdo si dá víno?) než ano/ne. Mezi typy vět a komunikační funkcí existují sice základní, bezpříznaková přiřazení, jsou ale také např. (a) tázací věty bez otázkové funkce a naopak (b) otázky, které se vyjadřují jiným než tázacím typem vět. K případům (a) patří ↗řečnické otázky, které splňují ilokuci asertivní, a různé typy direktivních podfunkcí, např. nabídka (Nedáte si kafe?), návrh (Pustíme si nějakou hudbu?), prosba (Nemohl byste poinformovat Pavla?; Kdo mi s tím pomůže?) aj.; viz ✍Štícha (1995), ✍PMČ (1995:603), ✍SČ (1998:455). K případům (b) zařadíme zejm. ↗otázky deklarativní, tzn. otázky ve formě oznamovací věty: Že jste si toho nevšiml? (✍PMČ, 1995:577); viz ↗věta tázací zjišťovací.

Kromě otázek s komunikační funkcí asertivní či výzvovou gramatiky uvádějí také několik podfunkcí komunikační funkce otázkové, které nelze vždy dobře odlišit od otázek s neotázkovou funkcí: ověřování (Kam aby šel?), naléhání (Nezradíš nás?), odmítnutí/akceptování (Proč bych se mu omlouval/neomluvil?), výtka (Pročs přišel tak pozdě?), námitka (Kam bys teď (prosím tě) chodil?) aj.; viz ✍PMČ (1995:608). V některých případech je tato klasifikace úzce spjata s lexikálními, nikoli konstrukčními faktory: Nezradíš nás? (= naléhání), Nezapomnělas zhasnout? (= prověřování), Nejste trochu drzý? (= výtka), Nejste trochu unavený? (= obava). Výběr konkrétních jazykových prostředků spojují č. gramatiky zpravidla jen s komunikačními funkcemi a jejich subklasifikacemi. Jeden jazykový faktor, pro který se tento přístup zdá adekvátní, je intonace: Závěrečná ↗antikadence sama o sobě může vyvolat otázkovou interpretaci u jasné oznamovací věty (viz ↗otázková intonace). Naproti tomu distribuce modálních částic zjevně nezáleží na komunikační funkci, ale na formálním typu vět. Tak např. řečnické otázky, které komunikačně fungují jako tvrzení, přesto nedovolují „oznamovací“ částice jako přece, vždyť; naopak nacházíme zde částice jako ‑pak, asi, pokud se formálně jedná o ↗větu tázací doplňovací: A neříkal jsem to (*přece)?; Kam(pak) jsem (asi) (*přece) měl jít?

K poměrně dobře prozkoumaným jazykovým prostředkům zjišťovacích otázek patří zápor. Podle ✍MČ 3 (1987:324), ✍SČ (1998:461) je výběr mezi kladnou a zápornou formou řízen mnoha faktory, ale obecně mluvčí vybíráním kladné n. záporné formy signalizuje, že mu záleží na platnosti, resp. neplatnosti, propozice (viz také ✍Běličová, 1989). ✍Kopecký (2010) zásadně rozlišuje záporné otázky (i) s finitním slovesem ve fokusu (ohnisku) od otázek (ii) s fokusem na jiném větném členu. V případě (i) jde vždy o otázky s (kladným n. záporným) předpokladem, kterému se mluvčí dodatečně může divit n. o něm pochybovat: Ty jsi o tom s Petrem MLUVIL? / Ty jsi o tom s Petrem NEMLUVIL? Jak je tedy možné, že o tom ví? V případě (ii) je kladná formulace otázky nejspíše neutrální, nenaznačuje žádná očekávání o platnosti propozice: Byl jsi někdy NA ISLANDU? Podle Kopeckého může ale kladná i záporná formulace otázky také vyjadřovat očekávání kladné odpovědi – Byl to PETR? / Není to PETR? Jen záporná otázka může ukazovat na negativní očekávání: Nebyl tady dnes náhodou PETR? (Tzv. obavové otázky (viz také ↗otázka deliberativní) jsou zvláštní kategorie mimo (i) a (ii).)

Viz také ↗eliptická odpověď, ↗echo-otázka, ↗řečnická otázka.