V textové lingvistice bývá mezi definičními vlastnostmi ↗textu uváděna i jeho ohraničenost, uzavřenost; v současné době se však z různých důvodů daleko více zdůrazňuje jeho otevřenost. Představa uzavřenosti textu vychází ze spíše statického chápání textu jako výsledku komunikačních procesů; na tomto hotovém produktu je možno pozorovat projevy různých delimitačních technik, text je ohraničen např. ustálenými úvodními a závěrečnými formulemi, metatextovými rámci atd., které jsou často pevně spojeny s určitými žánry a typy textů (srov. např. pozice oslovení, datace na začátku, pozdrav a podpis na konci dopisu; n. pohádkové formule jako Za devaterými horami a devaterými lesy …; A žili pak spolu šťastně až do smrti.). Naproti tomu představa otevřenosti textu je spojena spíše s procesuálním pojetím, které bere v úvahu procesy produkce, recepce a interpretace, vazby textu ke ↗kontextu a ↗komunikační situaci.

I běžné, neumělecké texty mohou být tak integrovány do komunikační situace, že jejich hranice jsou neurčité, nezřetelné (dialogy s postupným navazováním kontaktu n. s postupným ukončováním, kdy záměrem jednoho z účastníků je rozhovor už ukončit a záměrem druhého je naopak pokračovat, dál rozvíjet téma, vrátit se k němu apod.). S otevřeností se však počítá především u textů uměleckých, a to s otevřeností textu různým interpretacím ↗čtenáře. V tomto směru se liší umělecké texty s dominantou estetické (poetické) funkce mj. od reklamních textů, kde je estetická funkce často rovněž výrazně zastoupena, je však podřízena funkci konativní, persvazivní; proto je reklama interpretačně uzavřena, delimitována; záměrem tvůrců je obvykle jen jediná možná interpretace (✍Pravdová, 2002).

Různé přístupy k interpretaci literárního textu lze rozlišovat podle toho, zda chápou text imanentně a soustřeďují interpretaci výhradně na text, či zda do interpretace nějakým způsobem vtahují i kontext díla, autora, čtenáře; a také podle toho, zda považují text za uzavřený, homogenní celek, jehož jednotícího gesta se můžeme interpretací dobrat, n. zda akcentují otevřenost textu jakékoli interpretaci, bez jakýchkoli omezení. Při strukturalistickém přístupu, zastoupeném v č. prostředí zvláště Mukařovským, lze pro každý umělecký text najít jednotící gesto jako zdroj jeho významového sjednocení a vnitřní koherence, který zároveň představuje určitý invariant, společné jádro všech interpretací téhož textu. Proti tomuto pojetí textu jako autonomního znaku postavila škola recepční estetiky rozhodující roli příjemce textu, čtenáře s jeho interpretační aktivitou. Teoretikové recepce navázali na podněty ✍Ingardena (1967): v uměleckém textu je třeba předpokládat větší či menší míru neurčitosti, místa nedourčenosti, která musí doplnit čtenář; ten musí „číst mezi řádky“, dosazovat do textu své znalosti a zkušenosti, vyvozovat ↗inference, konkretizovat ↗presupozice a implicitní vyjádření, vyrozumívat implikované významy a sám vytvářet vnitřní ↗koherenci textu. Potenciální bezbřehost interpretace je však omezována sdílenými kompetencemi čtenářů. Přístupy poststrukturalistické pak spojuje důraz na otevřenost textu a myšlenka nekonečné sémiózy. Text se vyznačuje neurčitostí (viz ↗neurčitost textu), značnou významovou nestabilitou; určitost a tvar získává až ve čtenářských reakcích. V extrémní podobě směřují k destabilizaci a naprostému otevření textu teoretikové jako S. Fish, představitelé dekonstruktivismu (J. Derrida) n. zastánci moderní pragmatické filozofie. Podle R. Rortyho text vzniká až interpretací a interpretace každého čtenáře je užitím textu k určitému vlastnímu účelu; nezáleží na tom, zda je interpretace adekvátní textu, ale na tom, zda je účinným nástrojem pro dosažení účelu. „Užití“ textu, setkání s ním může čtenáři pomoci změnit názor na sebe sama, změnit své priority a cíle; k tomu má právo si text při interpretaci „přitesat“ do potřebného tvaru.

Zajímavým vývojem v tomto směru prošel U. Eco – od strukturalistických počátků k teorii recepce, zdůraznění role čtenáře (✍Eco, 1979) a představy „otevřeného díla“. K dalším poststrukturalistickým výbojům se však už postavil zdrženlivě. Text podle něho je otevřený, existuje pluralita možných interpretací; jsou tu však různé stupně přijatelnosti interpretace a limity, od nichž začínají interpretace nepřijatelné. V pozadí tedy je představa interpretačního invariantu, který eliminuje dezinterpretace, ale i „přeinterpretování“ (overinterpretation) textu. Nad záměr autora (intentio auctoris) a záměr čtenáře (intentio lectoris) tak ✍Eco (1992) staví záměr díla, intenci textu (intentio operis) jako hlavní kritérium přijatelnosti interpretace.

Do souvislosti s možným rozptylem různých interpretací téhož textu se zařazuje i kategorie smyslu textu. Podle ✍Hausenblase (1988) je smysl těsně spjat s interpretací: „Interpretace je pochod, při němž příjemce konstituuje, vytváří smysl textu, a smysl textu je výsledek, k němuž příjemce dospívá pochodem interpretace textu“. Z toho plyne, že pro různé příjemce může mít text nestejný smysl, ale – asi v souladu s Ecem – ne jakýkoliv, nikoli libovolný, neboť Hausenblas soudí, že „text dává svou strukturací podklad k interpretaci smyslu a […] je záměrem autorovým, aby text byl příjemcem interpretován v určitém smyslu“ (srov. též ✍Macurová, 1993). Toto pojetí smyslu se blíží koncepci preferovaného čtení (čtenář si významy textu pro sebe adaptuje, ale v souladu s intencí vloženou do textu autorem); naproti tomu pojetí uzavřeného textu se přiklání k vyloučení jakéhokoli alternativního čtení.

Stále znovu se tak otevírá otázka úlohy textu a jeho výrazových prostředků v interpretačních procesech – otázka, kterou různě zodpovídají stoupenci esencialismu (estetické hodnoty jsou inherentně obsaženy v textu), jejich nositeli jsou textové struktury, resp. jazykové znaky) a konvencionalismu (text je otevřený, výsledek interpretace závisí na konkrétním průběhu procesů produkce a recepce textu). Argumenty pro otevřenost textu vlastně přinášejí i teoretikové ↗intertextuality, inspirovaní M. M. Bachtinem: podle nich může být text při interpretaci donekonečna spojován s jinými texty, je otevřen směrem k nim, prostupuje se s nimi, nese jejich stopy, může být zapojován do nekonečného množství kontextů, interpretační kontexty nelze limitovat. Také tímto způsobem může představa otevřenosti textu dospět až do extrému: při interpretaci textové polyfonie, bachtinovského ↗„vícehlasí“, může interpret tak dlouho přiřazovat zdroje textovým ↗aluzím a parafrázím, tak dlouho hledat příslušné kontexty a pretexty, až se text úplně rozplyne v intertextovém řetězci, ztratí autonomii, změní se v nekonečný sled asociací.