Teorie tvoření slov, v české lingvistice spjata s dílem M. Dokulila (zvl. ✍TSČ, 1962; ✍TSČ 2, 1967), které je dále rozvíjeno u nás (viz ✍Rusínová, 2007), F. Štíchou hodně radikálně (viz ✍KČG, 2011), ale i v zahraničí (viz ✍Štekauer, 2005). Jde o ryze synchronní funkční přístup propojující tvoření slov s ↗onomaziologií (zařazení slova do systému utvořených slov i lexika) s přihlédnutím k aspektu genetickému (k procesu tvoření slov) a definující společné oblasti zájmu s ↗lexikologií (vznik nových slov) i hranice, které tyto disciplíny oddělují (slovotvorba nezahrnuje sémantické tvoření – změnu významu na základě metafory, metonymie, synekdochy). Viz také ↗onomaziologická kategorie.

Důležitým přínosem OTS je analýza pojmové struktury slova zahrnující pojmovou bázi (obecnou významovou třídu – slovní druh utvořeného slova) a pojmový příznak (v nejobecnějším smyslu je dán slovním druhem základového slova a definuje rysy, jimiž se odlišuje utvořené slovo od prvků obecně vymezené významové třídy – jeho motivaci). Pevná struktura těchto vztahů je dána kombinatorikou významů substance, vlastnosti, děje a okolnosti. Pojmová struktura slova (kombinace báze a příznaku) umožňuje definovat systém onomaziologických kategorií i typologii významových změn ↗mutace, ↗transpozice a ↗modifikace.

Slovo odvozené od jiného slova (základového) je s ním spojeno jak významem (↗motivací), tak společnou formou (↗fundací). Za základní postupy slovotvorby se pokládá derivace zahrnující především ↗sufixaci, ↗prefixaci, dále ↗desufixaci, resp. resufixaci, ↗deprefixaci, resp. reprefixaci, popř. různé kombinace, v neposlední míře ↗konverzi (bezafixální derivaci) a kompozičně derivační postupy. Spoluformantem jsou ↗hláskové alternace.

OTS definuje třídící kritéria (1) pro stanovení slovotvorné kategorie: (a) co je třeba pojmenovat, (b) třída pojmenovaného jevu, (c) příznak v rámci třídy a (2) pro stanovení slovotvorného typu: (d) forma, jíž se onomaziologická struktura realizuje.

V OTS jsou definovány pojmy morfologická analýza (rozlišení tvarotvorné analýzy – tvarotvorný základ + tvarotvorný formant a slovotvorné analýzy – slovotvorný základ + slovotvorný formant) a slovotvorná produktivita (rozlišuje se početní zastoupení slovotvorných způsobů, typů, prostředků, jejich frekvence v úzu a vlastní produktivnost, tj. schopnost slovotvorného formantu účastnit se při tvoření nových slov, přičemž se bere zřetel jednak na fakt, že jeden a týž formant může mít u různých typů odlišnou produktivnost, jednak na konkurenci různých prostředků v rámci slovotvorné kategorie).