Pro otázku ověřovací, která může být jak ↗zjišťovací, tak ↗doplňovací, je charakteristická – ačkoliv nikoli absolutně nutná – přítomnost částice, resp. spojky, že nebo spojky aby. Cílem o.o. je ověřování nějakého předchozího tvrzení, sdělení, předchozí výzvy (✍SČ, 1998:461; ✍PMČ, 1995:577), ale také jen implicitního předchozího mínění n. názoru mluvčího. Srov. po tvrzení: Že bude zdražené jízdné?, po výzvě: Kam abych šel?, po implicitním názoru: Že jste si toho nevšiml!? (✍PMČ, 1995:577). Podle uvedených zdrojů se v o.o. s iniciálním že strukturně jedná o ↗osamostatněné vedlejší věty, ať už jde o ověřování tvrzení (i) nějaké třetí osoby (Že jste si toho NEvšiml?) n. (ii) o ověření správnosti vlastního názoru mluvčího (ŽE jste si toho nevšiml?). Intonační rozdíly posledních dvou typů jsou podle ✍PMČ (1995:577) stabilní a kódují podiv a pochybování (= (i), závěrečná antikadence), resp. silné přesvědčení mluvčího o platnosti vyjádřené propozice (= (ii) antikadence na zdůrazněné částici že). Podle formy a pragmatiky lze tedy rozlišovat nejméně tři podtypy o.o.: (i) zjišťovací ↗echo-otázy jako reakce na deklarativní větu, (ii) iniciační zjišťovací otázky ve formě deklarativního typu vět (viz ↗otázka deklarativní), (iii) reaktivní doplňovací echo-otázky (KAM abych šel? KOmu že to patří?).