Jeden ze symptomů některých typů ↗afázie; projevuje se změnami v morfosyntaktické struktuře výpovědi, které vnímáme jako negativní a interpretujeme je jako gramatické chyby. Příčinou a. jsou patologické, často do určité míry reverzibilní změny v jaz. systému postiženého, které zasahují ↗porozumění řeči i ↗produkci řeči. A. se obecně projevuje jako obtíž s vytvářením vět (neflektivní jazyky) a morfologickou formací slov (flektivní jazyky); má podobu vynechávek náležitých gramatických tvarů (↗elize) n. jejich substitucí za tvary nenáležité. Kromě typického výskytu v rámci syndromu ↗Brocovy afázie se a. objevuje i u některých dalších poruch jaz.: u poruch vývojových (↗vývojová dysfázie // specific language impairment (↗SLI)), v řečové produkci osob s mentální retardací, autismem i u nejrůznějších difuzních onemocnění mozku (demence). Ve stresových podmínkách se objevuje také v produkci zdravé populace. A. vzniká při poškození anteriorních (předních) oblastí mozku, tj. při ↗Brocově afázii, i při poškození oblastí posteriorních (zadních), tj. při tzv. ↗Wernickeově afázii (podrobněji viz ↗afázie). Kromě podstatně frekventovanější a pozorovatelné expresivní varianty a. je známá také forma receptivní (✍Ingram, 2007), pozorovatelná při Wernickeově afázii, Parkinsonově a Alzheimerově chorobě n. SLI. Projevy expresivního a. při těchto typech poruch jsou jiné než u afázií Brocova typu: spíše než o a. ve formě vynechávek tvarů se jedná o tzv. paragramatismy, tj. nesprávná užití gramatických morfémů substitucí za morfémy náležité (Já jsem to zařeznuli); současně dochází k deformacím fonologické struktury výrazů a produkci neexistujících slov – neologismů (význam termínu neologismus v neurovědách je odlišný od jeho významu v lexikologii; viz ↗neologismus, ↗afázie). Syntax těchto afatiků je popisována jako zmatená, zatímco u pacientů s Brocovou afázií se mluví o syntaxi absolutně simplifikované. A. se vyskytuje ve všech jaz. modech a ve všech symbolických systémech (tj. je také součástí projevů afázie uživatelů ↗jazyků znakových), jeho forma se ale liší s ohledem na gramatiku daného jaz. Typologicky odlišné jaz. mají nestejné projevy distinkce gramatismus – paragramatismus: v jaz. s výraznou flexí vyjadřovanou gramatickými morfémy nemůžeme počítat s rozlišením dvou podob narušení (s distinkcí substituce – elize), protože nelze předpokládat použití tvaru kořene nedoplněného žádným gram. morfémem. V jaz. s rozvinutou flexí je vhodné projevy a. nahlížet spíše jako paragramatismy. Podle ✍Lehečkové (2008) jsou u aglutinačních jazyků a izolačních jazyků s málo rozvinutým paradigmatem nejčastější formou a. elize volných, ale i vázaných gramatických morfémů, jestliže výsledkem elize je existující lexikální forma (a nevzniknou tedy „nepovolené“ tvary jako např. it. libr‑ namísto libri). Naproti tomu u jaz. s rozvinutou flexí dominují substituce vázaných gramatických morfémů ze stejné gramatické kategorie za jiné (červená svetr); tyto projevy a. vnímáme jako chyby ve vyjadřování pádových, rodových n. číselných koncovek, resp. gram. morfémů pro vyjádření osoby, času a vidu. Lze vysledovat rovněž další výběrové typologické tendence: některé morfémy jsou častěji a pravidelněji vynechávány než jiné, např. plurálové ‑s v angl. je pro afatiky méně obtížné než homonymní posesivní morfém; časové morfémy bývají více poškozeny než shodové, dochází k disociaci času a shody (tzv. tense‑agreement dissociation, viz dále). Realizace záměny morfémů může tedy selektivně záviset na gramatickém významu daného morfému. Vynecháváním či záměnami gramatických morfémů a funkčních slov (např. ✍Goodglass, 1968) zůstává ze zamýšleného sdělení jen tzv. telegrafický skeleton, tj. informační kostra (asyndeticky řazená obsahová slova). V souvislosti s expresivním a. při Brocově afázii se hovoří o telegrafické řeči. Mluvčí vynechává či deformuje nejen koncovky, ale také derivační sufixy, užívá irelevantní slovosled, preferuje nominální skupiny jako větné ekvivalenty. Nadužívá zájmen ukazovacích, citoslovcí i částic, jimiž nahrazuje plnovýznamová slova. Pro projevy pacientů s Brocovou afázií jsou příznačné automatismy, slovní trosky a stereotypie (např. schopnost vyjmenovat dny v týdnu či pojmenovávat čísla, tj. používat tzv. automatické řady). Redukované množství gramatických forem vede k omezenému využívání subordinace n. rozvitých frází. Vynechávání řídícího slovesa způsobuje rozpad syntaktické struktury výpovědi. A. tak zasahuje kromě morfologické rovněž rovinu morfosyntaktickou (chyby v gramatické shodě), syntaktickou (nekompletní obsazení valenčního rámce slovesa, tendence k juxtaponovaným formám výpovědi a k nominalizaci, patologické formy elipsy), v důsledku těchto projevů i rovinu lexikální (zejm. vynechávání slovesných výrazů) a textovou (významné narušení ↗koheze, chybová ↗deixe a zájmenná ↗reference). V oblasti syntaxe byly vypozorovány určité „agramatické univerzální tendence“: reverzibilní tematické role (kočka honí psa) jsou pro afatiky s a. významně obtížnější než jejich nereverzibilní protějšky (kočka pije mléko), a častěji jsou tedy předmětem deformací. Věty s nekanonickým řazením tematických rolí v rámci slovesné argumentové struktury jsou pro porozumění obtížnější ve srovnání s větami s kanonickým řazením. Pasivní konstrukce jsou proto obtížnější než věty aktivní a vztažné (Chlapec, jenž byl těsně před maturitou opuštěn svou dívkou, býval dobrý student). Věty se složitější frázovou strukturou jsou obtížnější než jejich jednoduché protějšky, ač mají zachovaný kanonický slovosled (např. dopis leží pod knihou je obtížnější než ženich líbá nevěstu). Věty se zapuštěnými klauzemi (auto nabourané velkým náklaďákem bylo umazané) jsou obtížnější než věty se dvěma souřadně spojenými klauzemi. Ve vyšších jaz. rovinách je patrný nedostatek orientace v textu: ztráta schopnosti používat referenční zájmena, neschopnost anaforické a kataforické reference, problémy s deixí a zájmennou referencí v produkci i porozumění obecně. Agramatický mluvčí produkuje tedy do jisté míry souvislou, a zejména v neflektivních jaz. také poměrně srozumitelnou řeč, při níž spoléhá na kontext a situaci. Gramatická informace je ovšem výrazně omezená. Projev bývá současně hypoprozodický (se setřenou či monotónní prozodickou linkou). Poruchy fluence činí produkci postižených pomalou.

Výskyt a., typ a počet chyb ovlivňuje řada faktorů: (1) frekvence výskytu výrazů (tendence k vyšší míře chybovosti u méně frekventovaných výrazů); (2) pravidelnost tvarů (smát se / smál se × jít / šel); (3) míra strukturní komplexnosti výpovědi; (4) typ a náročnost řečové aktivity (ve spontánní řečové produkci je možné zaznamenat vysoký výskyt elizí, zatímco v řízené experimentální situaci se zvyšuje frekvence substitucí); (5) míra familiarity subjektu s examinátorem; (6) míra formálnosti testování; (7) vliv kontextu a komunikační situace; (8) dosavadní tok promluvy (např. zachování minulého času či podmiňovacího způsobu, jestliže byl použit dříve v hovoru). Přes potíže se získáváním homogenního vzorku populace s a., a tudíž přes nemožnost relevantního zobecnění, jsou uvedené tendence jazykově univerzální a sbližují projevy jaz. poruch s chybami při akvizici jaz. u dětí; zejm. tzv. overgrammaticalisation (n. ↗overgeneration), tj. tendence používat pravidelné tvary i tam, kde nejsou adekvátní; viz ↗osvojování jazyka dítětem, ↗lakuna.

Z odlišné interpretace a. vyplývá odlišný způsob referování o něm a také různé zaměření výzkumu. Neurokognitivní teorie nejsou jednotné v tom, zda a. reprezentuje narušení systému gramatických znalostí (jazykové hypotézy), n. neschopnost implementovat zachovalé gramatické znalosti z důvodu redukce tzv. procesních zdrojů, tj. omezení v přístupu ke gramatickým kódům (kognitivní hypotézy). Lingvistické teorie se snaží zdůvodnit, proč dochází k rozpadu syntaktické konstrukce. Série takových teorií a. vzešla z řad generativistů, kteří chápou a. v produkci řeči jako deficit ve výstavbě syntaktického stromu. O jednotlivých hypotézách podrobněji např. ✍Grodzinsky (1996); ✍Grodzinsky (2000a); ✍Friedmann(ová) (2002); ✍Lee(ová) & Milman(ová) ad. (2008); ✍Bastiaanse(ová) & Rispens(ová) ad. (2002); ✍Bastiaanse(ová) & Jonkers ad. (2003); ✍Bastiaanse(ová) & van Zonneveld (2005); ✍Thompson(ová) (2003) a další.

A. v češtině sleduje pouze několik málo studií. K nejdůležitějším patří četné afaziologické práce Lehečkové: ✍Lehečková (1985a), ✍Lehečková (1986), ✍Lehečková (1987), ✍Lehečková (1988a), ✍Lehečková (1989), ✍Lehečková (1995), ✍Lehečková (1997), ✍Lehečková (1999), ✍Lehečková (2002), ✍Lehečková (2008). Analýzou spontánní řečové produkce č. pacientů s Brocovou afázií Lehečková zjistila, že (a) a. se vyskytuje u všech afatiků (patří mezi základní znaky afázie); (b) gramatické odchylky mají jak podobu elizí, tak i substitucí morfémů, popř. slov; (c) volné gramatické morfémy jsou vynechávány, zatímco vázané nahrazovány; (d) substituce gramatických morfémů se vyskytují častěji než jejich elize; (e) synsémantika jsou vynechávána méně často než autosémantika – oproti převažující elizi synsémantických výrazů v angl. a jiných jaz.; (f) v substituci se uplatňují existující gramatické morfémy, které patří do stejné gramatické kategorie (např. osoba – já musí namísto já musím; pád – nezná můj muž namísto nezná mého muže apod.); (g) čím větší počet morfémů daná gramatická kategorie obsahuje, tím náchylnější je k výskytu chyby; (h) existuje hierarchické pořadí morfémů nahrazujících určité gramatické formy; Lehečková opakovaně uvádí tendenci používat tzv. neutrální tvary základních slovních druhů; (ch) mezi nejvýrazněji narušené gramatické kategorie patří pád, čas a osoba, naproti tomu slovesný rod a vid jsou užívány chybně jen výjimečně; (i) nadužívání některých gramatických kategorií může být interpretováno jako stav vyšší míry jejich rezistence při narušení neurokognitivní sítě jaz. zpracování n. jejich dostupnosti (aktualizovatelnosti z mentálního lexikonu), a to jednak na základě vyšší frekvence výskytu těchto kategorií, jednak na základě pořadí při jejich akvizici (čím dříve si gramatické kategorie dítě osvojí, tím menší je pravděpodobnost jejich narušení u osob s neurogenním onemocněním). Logopedická praxe však tyto závěry potvrzuje jen zčásti, sporný je zejm. náhražkový výskyt tzv. neutrálních tvarů (infinitivu u sloves, nom. sg. u jmen).

Ukázky agramatismu z praxe klinického logopeda: Muž vrtačku zdí; Kluk hrát kytáru; Chlapec hraje… broje… hrábě listí; Lyží, hmm sníh, hmm, lyže ale…; Žena dojde benzín (tankuje); Žena hraje (poslouchá hudbu); Žena sport (běží). Agramatismus v rámci projevu jediného afatického mluvčího: krájet šunkou; provádět galerii; stát pozorem; psát dopisem; kupovat potraven; vy hrajejí; vy smějete; vy pláčeš. I z uvedených několika ukázek projevů č. afatiků Brocova typu vidíme, že problém je podstatně složitější a že projevy a. lze obtížně zobecnit, odlišit od ne‑agramatických projevů a oddělit od ostatních jaz. a kognitivních narušení afatika. V č. se při a. jedná zejm. o paragramatické nahrazování náležitých morfémů morfémy nepatřičnými spíše než o užívání „neutrálních“ tvarů typu infinitivu sloves n. nominativu jmen. Oproti angl. se u afatiků Brocova typu vyskytují zároveň oba typy chyb − agramatismy i paragramatismy, u afatiků Wernickeova typu je situace ještě složitější. U obou základních typů afázií se manifestují chyby v rovině morfosyntaktické. A. se projevuje komplexní neschopností zkonstruovat větnou výpověď (elize sloves, tendence k nominalizaci, substituce finitních tvarů slovesa tvary infinitními, fonologické parafázie, novotvary, zejm. slovesné, časté cirkumlokuce a náhrady hledaného výrazu více či méně synonymním tvarem). Patrný je nedostatek povědomí o argumentové struktuře slovesa, o závislostních vztazích mezi prvky ve větě a problémy s aktuálním členěním věty. Studie o a. v č. jazyce jsou dosud velmi sporadické.