V klasické rétorice řečnická figura, jejíž podstatou je to, že jazykový výraz obsahuje spojení slov, jejichž význam se vylučuje; takové protimluvy mají spouštět různé rétorické efekty, např. upoutání pozornosti, zdůraznění, říct něco, co není slovně vyjádřeno, rozesmát apod. Dobrý příklad je samo řecké slovo oxymóron:

oxymóron = oxys ‘ostrý’ + móros ‘tupý’

V č. (i v jiných jazycích) se slovo o. užívá neterminologicky jako označení protimluvu (úmyslného n. neúmyslného, a pak pokládaného za chybu) a často se používá jako synonymum s neterminologicky užitým slovem ↗kontradikcen.lat. souslovím contradictio in adiecto. Typickým o. je atribuce vlastnosti, která je kontradiktorická s vlastností obsaženou ve významu substantiva (často frazém): dospělé děti, kontrolovaný chaos, veřejné tajemství, káva bez kofeinu; (b) predikace vlastnosti, která je kontradiktorická s vlastností vyjadřovanou substantivem: [vstupné] je zadarmo ‘[poplatek za vstup] je zadarmo’; (c) modifikace události okolností, která je kontradiktorická s významem slovesa: [spěchej] pomalu ‘[rychle se pohybuj] pomalu’. Různé diskurzové efekty spouštějí tzv. pragmatické oxymórony, které jsou založeny na tom, že kontradikci ve výraze objeví adresát na základě svých znalostí světa: spolehlivá bezdrátová komunikace, nezávislá ruská média. Opakem o. z hlediska logiky je ↗tautologie, z hlediska stylistiky ↗pleonasmus.