Termín z klasické gramatiky, užívaný i v moderních popisech, dnes ve dvou významech: (1) Jako označení syntaktické struktury věty, která (podle řady autorů) typicky vyjadřuje ↗komunikační (ilokuční) funkci „oznámení“. (2) Jako označení věty s jakoukoli syntaktickou strukturou, která v určité ↗komunikační situaci poskytuje interpretaci, že vyjadřuje komunikační funkci „oznámení“; v tomto významu mu v některých přístupech odpovídá termín ↗výpověď oznamovací. Syntaktická struktura bezpříznakové o.v. je v klasických popisech analyzována v principu dvěma způsoby; nejjednodušším způsobem je lze znázornit takto:

(1)	Šéf už dnes nepřijde.
	Šéf by (byl) Pavla potrestal.

O.v. vždy byly a jsou centrální kategorií sémanticky orientovaných popisů, protože jejich propozice má pravdivostní hodnotu (je buď pravdivá, n. nepravdivá). Podle standardního názoru je o.v. (a) buď pravdivá, n. nepravdivá, je-li splněna existenční ↗presupozice: klasická věta Současný francouzský král je holohlavý má tedy hodnotu pravda, existuje-li (v momentu, kdy někdo tuto větu řekne/napíše) osoba, která je francouzským králem, jinak pravdivostní hodnotu nemá; viz už ✍Frege (1892) a diskusi u ✍Russela (1905), ✍Strawsona (1950)ad.; (b) věčně/vždy pravdivá, vyjadřuje-li ↗tautologii (Pivo je pivo), (c) věčně/vždy nepravdivá, vyjadřuje-li ↗kontradikci (Petr kouří a nekouří); viz ✍Quine (1970).

Mnoho lingvistů by se shodlo (aspoň na tom), že užitím věty v jazykové interakci mluvčí vyjadřuje, jaký je svět, je-li větná propozice pravdivá, a tím, že věta má formu v.o., současně přijímá závazek, že věří, že daná propozice pravdivá je (o.v. jsou epistémické komisivy). Proto jen užitím o.v. typu (a) lze vyjadřovat převzetí závazku, že větná propozice je pravdivá, a současně věřit, že je nepravdivá, a to buď s cílem, aby to adresát nepoznal (lhaní), n. s cílem, aby to poznal (↗ironie).

Fakt, že o.v. vedle komunikační (ilokuční) funkce „oznámení“ může ve vhodné komunikační situaci poskytovat interpretaci jiné komunikační funkce, např. (má-li sloveso rysy 1.os. budoucího času) „slib“ / „předsevzetí“ (Od Nového roku přestanu kouřit); (zvl. má-li sloveso rysy 2.os. budoucího času) „varování“ (Ty se řízneš!); „pochvalu“ (Dobře ses připravil na tu zkoušku), „pomluvu“ (Podváděl ji s jednou studentkou) aj., se vykládá v různých teoretických modelech různě, obvykle jako různými pragmatickými faktory uplatňujícími se v sociální interakci spouštěná ↗konverzační implikatura, n. ↗inference apod. To, že formu o.v. musí mít ↗explicitní performativní formule (Zahajuji tímto diskusi; Ptám se Vás, pane svědku, zda znáte obžalovanou S.V.), se dá odvodit z toho, že ten, kdo vyjadřuje performativní větu, dělá, co touto větou popisuje, tím, že popisuje, co dělá (✍Posner, 1980); jsou to tedy podle řady vlivných koncepcí (na rozdíl od koncepcí pracujících s performativní hypotézou, vlivnou do 80. let 20. stol.; viz ↗performativní analýza) vždy věty s komunikační funkcí oznámení, a aktuální komunikační jiná, jejíž hledání je spouštěno v komunikační situaci, je odvozována na základě různých koncepcí spolupracujících s analýzou diskurzu, viz např. ✍Hirschová (2002).

(2) Oznamovací výpovědi se vymezují zpravidla v rámci ↗teorie řečového jednání a ↗ilokučních aktů; viz ↗oznamovací výpověď; ↗komunikační funkce výpovědi.

Formu o.v. mohou mít (1) samostatné věty (Petr by rozbil okno), (2) zapuštěné vedlejší věty se spojkou typu že na levé periferii (Petr říkal, že by babička přijela zítra; Petr přišel, ačkoli měl horečku), (3) nezapuštěné vedlejší věty se spojkou typu že na levé periferii (Že Ti dám pár facek). V o.v. typu (1) nemůže být imperativ, tj. věta s imperativem je gramaticky správná jako věta rozkazovací, jako v.o. je negramatická: _{ozn.v./*rozk.v.}Petr rozbil okno × _{*ozn.v./rozk.v.}Rozbij okno. V typu (2) a (3) je syntaktický typ věty, tj. že jde o o.v., vyjádřen spojkou, která tento rys nese (typicky že + spojky spojku že obsahující: protože, přestože …), na její levé periferii; a proto taková věta s imperativem je negramatická: Přísahá, že nelže × *Přísahá, že nelži. Tyto spojky dále nesou rys [finitnost], což derivuje kontrast: Petr slíbil, že přijde × *že přijít.

Kontrast, který ukazuje dvojice vět (2a) Petr říkal, že by babička přijela zítra × Petr říkal, zítra že by babička by přijela t₁, tj. posun členu z pozice, kde zanechal stopu „(t)race“, do pozice před spojku (z důvodů ↗aktuálního členění), je jedním z důvodů, který vede k různým návrhům reprezentace levé periferie syntaktické struktury věty, tedy CP strukturovat tak, aby v doméně C byly syntaktické pozice pro (kontrastivní) topik, (kontrastivní) fokus a typ věty a aby tyto pozice byly pro klitika neviditelné: Petr říkal, zítra že by babička přijela × Petr říkal, *zítra by že babička by přijela. S tím souvisí druhý problém syntaktických popisů, a to je reprezentace větné prozodie. Konkurují si v zásadě dva přístupy (s mnoha variantami): ✍Rizzi (1997) × ✍Reinhart(ová) (2006), pro č. např. ✍Sturgeon(ová) (2008), n. Lenertová (např. ✍Fanselow & Lenertová, 2011).