Doplňkové ↗antroponymum, které v době oficiální jednojmennosti (↗jednojmenná antroponymická soustava), tj. před zavedením ↗příjmení, rozlišovalo jedince se stejným ↗oficiálním osobním jménem, tj. užívaným na veřejnosti; např. Petr Bednář a Petr Foukal. P. získávali lidé až během svého života. Osoby většinou mívaly p. několik, např. Mareš Šedivý a Mareš Valdek je táž osoba, proměnlivé byly mnohdy i jejich tvary (p. Kříž i Křížek mohly patřit téže osobě). V rámci p. vykrystalizovalo několik specifických druhů: (a) přídomky // šlechtické predikáty – p. feudální šlechty podle sídel, popř. erbů (heraldické vlastní jméno); demonstrovaly držbu pozemků a statků, příslušnost k rodu, urozenost a moc; (b) patronymika – identifikující pojmenovávaného prostřednictvím otcova jména, jeho zaměstnání, hodnosti: Jan Martinův; (c) metronymika – identifikující pojmenovávaného prostřednictvím matčina (manželčina) jména: Zikmund Mandin ʻmanžel Mandy’; (d)  p. podle domovních znaků ve městech – Václav od kapróv ʻobyvatel domu U Kaprů’; (e) ↗jména po chalupě – p. podle bývalých majitelů: Petr Matějka‚ dř. zapisovaný jako Petr na Matějkově gruntě. Po roce 1786 se vybraná p. stávají příjmeními, ostatní buď slouží jako přezdívky či jména po chalupě, n. zanikají. Výjimkou jsou šlechtické predikáty, které přežívaly do r. 1918, kdy bylo šlechtictví v Československu zrušeno.

1 Jazykové aspekty zápisu a užívání příjmí (do 1786)

P. bylo doplňkové jméno neoficiální a jako takové bylo nedědičné, neustálené a nezávazné. V jeho grafické podobě se odráží zejména soudobý pravopis včetně přežívajících archaismů a schopnosti a znalosti zapisovatele. V době existence p. v č. zemích (tj. v letech 1100–1786) nebyla č. grafika jednoznačná, proto nebyly jednoznačné ani zápisy jednotlivých p., a pokud měl písař nedostatečné znalosti č. (příp. ji neznal vůbec), objevovaly se v těchto zápisech i chyby. P. mohla být překládána do jaz. zápisu (němčiny, latiny, češtiny, např. Macek Múdrý a lat. Macko Prudens). Vzorem pro tvoření p. byla oficiální osobní jména (OOJ). Dnes už nelze u většiny p. stanovit skutečnou motivaci, proto bývají tříděna podle proprií, apelativ, adjektiv a ostatních druhů slov, která jsou v nich obsažena. Pestrý repertoár p. v jejich poslední fázi (16.–18. stol.) představuje upravená klasifikace ✍Beneše (1962) a ✍Beneše (1998) a ✍Svobody (1964): (a) P. utvořená z ↗křestních jmen a ↗hypokoristik, a to přejetím křestního jména beze změny (Adam Štěpán), n. odvozením z křestního jména či hypokoristika, nejčastěji sufixy ‑a (Jiřík Vávra < Vavřinec), ‑ek‑ (Jakub Tomášek, Michal Janáček), ‑ův‑ (Martin Havlův), ‑ov(‑a)/‑ov(‑á) (Barbora Jindrova, Dorota Václavková), ‑k(‑a) (Lida Valentka), příp. krácením (Jan Touš < Matouš). (b) P. utvořená z ↗toponym, a to přejetím toponyma beze změny (Vašek z Telče), n. odvozením, nejčastěji sufixy ‑sk(‑ý)/‑ck(‑ý) (Ondřej Těšínský). (c) P. ze jmen národů, zemí a krajů: Jan Čech, Matěj Hanák, Jiřík Beier (< Bayer [Bavor]). (d) P. motivovaná polohou, druhem či charakterem bydliště a jeho lokalizací v terénu, a to prostým přejetím lokalizace (Říha za vodou), n. derivací (Karel Záleský < Karel za/Za lesem), ostatními způsoby (Joan Zhor). (e) P. z výrazů vztahujících se k člověku: z označení věku a příbuzenských vztahů (Havel Strejc, Jan Soukup Mladší), z výrazů vyjadřujících tělesné a duševní vlastnosti pojmenovávaného: p. přejímají příslušné výrazy beze změny (Matěj Tichý, Mikuláš Kulhavej, Václav Kučera), vznikají derivací (Franz Malák, Jíra Hlaváč) n. kompozicí (spřežky – Toman Suchečert). (f) P. podle sociálního rozvrstvení, společenských poměrů, feudálních, církevních a vojenských hodností, právních a majetkových vztahů (včetně jejich deminutivních podob): Josef Rychtář, Vít Opat, Vít Podruh, Matěj Knížátko. (g) P. z názvů řemesel, různých zaměstnání a činností člověka: Valenta Bednář, Staněk Kovář, Václav Mhouřil. Ze slovesných tvarů: Mikuláš Obujse, Jan Nedomlel. Z kompozit a spřežek: Jan Kalivoda (kalivoda ʻkdo kalí vodu, dělá nesváry’), Jan Zvedinos. (h) P. z apelativ vztahujících se k přírodě (včetně deminutiv od nich utvořených): z názvů živočichů a částí jejich těla (Pešek Blecha, Ondra Hříva), z názvů rostlin, jejich částí a plodů (Tomáš Růže, Martin Šiška), z označení jevů neživé přírody (Vítek Hájek, Martin Mráz). (i) P. z názvů věcí, zejména z názvů potravin a jídel (Matěj Kaše, Jan Kroupa), z názvů zbraní, nástrojů, strojů, řemeslných výrobků apod. (Marek Vařečka, Jíra Kuše). (j) P. z abstrakt, kolektiv, náboženských představ, nadpřirozených bytostí aj.: Pavel Vánoce, Matěj Příhoda. (k) P. z neohebných druhů slov (většinou podle oblíbeného rčení n. slova, které pojmenovaný často užíval): Pavel Hejha.

Pojmenování žen: Dcery byly identifikovány vztahem k otci, manželky a vdovy vztahem k manželovi, zřídkakdy se jednalo o jiného příbuzného. Jestliže měla žena významnější postavení než její nastávající manžel, přebíral manžel její p. Pokud měla žena postavení samostatné, tvořilo se její p. na základě stejných pojmenovacích motivů jako u mužů: (zemřelá) Agnes quondam uxor Hinconis de Jewspicz [z Jevišovic] et filia Jenczonis de Deblyn (Deblín), [A., kdysi manželka H. a dcera J.]; Anna alleciatrix [slanečkářka ʻmanželka slanečkáře’]; Markéta Kantorová měšťka v Novém Plzni; poctivá žena Lída Strýčková na té rychtě po své mateři Barboře (✍Pleskalová, 2011).

2 Typy příjmí a jejich motivační zdroje

P. se vyvinula z rozličných doplňujících výrazů, které se v době jednojmennosti podílely na jednoznačném pojmenování a identifikaci pojmenovávaného tím, že pomáhaly od sebe odlišit osoby se stejným OOJ: např. Jan iudex Bilzinensis uváděný vedle jiných osob se stejným OOJ, tj. Jan frater Golas, Jan de Natunic v listině z r. 1192 (✍Pleskalová, 2011). Doplňující výrazy jsou většinou lat., protože funkci kulturního jaz. plnila v č. zemích v období 11.–13. stol. latina. Doplňující výrazy většinou vyjadřovaly (a) vlastnosti fyzické a duševní („jaký je pojmenovávaný člověk“), (b) určitou činnost pojmenovávaného („co dělá, čím se zabývá“), n. konkrétní událost, případně předměty n. okolnosti s touto činností/událostí spojené, (c) vztah k jiným osobám, rodině, bohu… („čí je“; v rámci vztahu příbuzenského dominuje vztah k otci), (d) původ a bydliště („odkud pochází, kde bydlí“). Míra využití jednotlivých pojmenovacích motivů se v průběhu vývoje dané společnosti proměňovala. Doplňující výrazy jsou dokládány již od 12. stol. (zejména v listinách), kdy tvoří společně s OOJ 6 poměrně ustálených pojmenovacích, ale dosud nepropriálních typů (příklady viz ✍Pleskalová, 2011). Vedle základního typu (a) OOJ – Ješutbor se užívají rovněž typy víceslovné obsahující (b) OOJ + výraz/výrazy doplňující. K těm základním v druhé pol. 12. stol. patří: (ba) „OOJ + výraz (výrazy) společensky zařazující“ – Vítek dapifer [jídlonoš, stolník]; (bb) „OOJ + výraz lokalizující“ – Mysloch de [z] Opatovic; (bc) „OOJ + výraz (výrazy) společensky zařazující + výraz lokalizující“ – Daniel Pragensis episcopus [pražský biskup]; (bd) „OOJ + přezdívka (ve funkci příjmí)“ – Boguša Svár; (be) „OOJ + vyjádření příbuzenského vztahu + označení příbuzného (jeho OOJ včetně různých doplnění, zástupně apelativum nebo zájmeno)“ – Prěda et filius eius [a jeho syn] Chval; (bf) „OOJ + výraz společensky zařazující + označení nadřízené osoby“ – Kochan dapifer regis [králův stolník]. Všechny typy jsou s proměnlivou mírou využití uplatňovány v průběhu celé existence p.

Stejnou motivaci a podobné typy mají p.něm. menšiny a později i p. židovské komunity (viz např. ✍Spáčilová, 2004a; ✍Spáčilová, 2004b; ✍Spáčilová, 2011a; ✍Spáčilová, 2011b).

3 Vývoj příjmí jako prostředku neoficiální identifikace občana

3.1 Období 1100–1300

Převládala jednojmennost, tj. „užívání jen jednoho osobního jména“ (✍TSO, 1973:176), které na oficiální úrovni sloužilo k pojmenování a identifikaci osoby. To však někdy – zejména při zápisu důležitých právních aktů – k jednoznačné identifikaci zúčastněných nestačilo. Soudobý listinný materiál (✍Pleskalová, 2011) dokazuje, že na oficiální úrovni byla OOJ asi v 80 % případů provázena doplňujícími výrazy, jež ve spojení s OOJ vytvářely výše uvedené víceslovné pojmenovací typy, příp. jejich kombinace. Jejich míra využití měla vzestupnou tendenci: na konci 13. stol. už víceslovné typy představují zhruba 90 % všech případů identifikace osob. Vývoj tedy zřetelně směřuje k dvoujmennosti. Viz tabulku, která tuto tendenci potvrzuje (✍Pleskalová, 2011).

Typ	Příklad	1158–1197	1279–1283
(a)	Držislav	20 %	7 %
(ba)	Grabišě camerarius [komoří, komorník]	21 %	10 %
(bb)	Bohuslaus de Horka [z Horky]	4 %	30 %
(bc)	Daniel Pragensis episcopus	28 %	15 %
(bd)	Boguša Svár	0,5 %	1 %
(be)	Petrus frater Milogosti	24 %	17 %
(bf)	Kochan dapifer regis Typy vzniklé kombinací výše uvedených	2 % 0,5 %	0,5 % 19,5 %

Největší proměnou prošel typ (bb) OOJ + (dictus [řečený]) výraz lokalizující (Bohuslaus de Horka), jenž se stal na konci 13. stol. nejvíce užívaným (30 %). Jeho nárůst způsobil fakt, že lokalizující výraz „předložka + toponymum“ začal sloužit jako specifický druh p. – šlechtický predikát neboli přídomek. Víceslovné typy, jejichž jádro tvoří OOJ, jsou na konci 13. stol. již ustálené. Vyjadřují „kdo je/čím je pojmenovaná osoba“ (Sdislaus decanus [děkan]), „odkud pochází, kde pobývá apod.“ (Bohuslaus de Horka [z Horky]), „čí je“ (v pravém i přeneseném významu – Jurík filius Jurík, Jurík Juríkovic’ [syn Juríkův]), „jaký je“ (Groznata Calvus [plešatý]). Souvislost zpřesňujících doplnění s pozdějšími druhy antroponym je zřejmá, neboť jejich pojmenovací motivy jsou identické se základními motivy antroponym (o nich např. ✍ÚOO, 1999:72). Největší význam těchto starobylých pojmenování je v tom, že sloužila v dalších stoletích jako motivační i materiálová základna pro nové druhy antroponym (p., šlechtické predikáty, přezdívky, příjmení), jež vznikaly v souladu s potřebami a úrovní dané společnosti. V období 12.–13. stol. se vyhranily dva druhy p.: (a) ↗Patronymika: V jejich rámci představují výrazný, ale zatím málo využívaný typ formace se sufixem ‑(ov)ic’‑, připojovaným k plným základům jména otce: Jurík Juríkovic’ ʻJuríkův syn’, Bún Sdislavic’ ʻsyn Sdislavův’. Později byl vytlačen nominativem sg. jména otce a ten v patronymické funkci nakonec převládl: Jan Hostislav ʻsyn Hostislavův’. (b) ↗Šlechtický predikát/přídomek, volený podle sídla pojmenovávaného (Bohuslaus de Horka), se rozšířil až po vyhlášení Statut (1189), která upevnila princip svobodného vlastnictví pozemků a potvrdila dědičnost šlechtických statků (o nich ✍Žemlička, 2002:208). Dvouslovná propriální pojmenování se tedy prosadila nejdříve u šlechty.

3.2 Období 1300–1500

P. nabývají na stále větším významu, na konci 15. stol. jsou již hojně rozšířena. Vycházejí z týchž pojmenovacích motivů a jsou tvořena týmiž slovotvornými prostředky a pojmenovacími postupy jako OOJ. Stejně znějící antroponymum může být u jedné osoby oficiálním osobním jménem (Černý), u druhé p. (Jan Černý). V případě označení osoby jediným jménem lze uvažovat o tom, že se jedná o OOJ (navzdory tomu, že v 15. stol. už převládala křestní jména světecká), ale zároveň nelze vyloučit ani to, že jde o zjednodušený zápis poplatníka, kterého písař zapsal pouze jeho příjmím. P. všech obyvatel č. zemí (německy i česky mluvících) představují v té době již rozvinutý systém, doloženy jsou všechny jeho typy uvedené v klasifikaci výše. ↗Šlechtické predikáty (Mikšík z Plenkovic) jsou ve 14.–15. stol. téměř závaznou součástí pojmenování urozených lidí. Vedle těchto rodových p. se čím dále častěji uplatňovala i p. osobní: Mikšík Bradáč z Schenkwitz [z Šemíkovic]. ↗Patronymika reprezentovaná sufixy ‑(ov)ic‑ (Vondrovic), ‑óv‑ (Janóv, srov. dnešní příjmení Janův, Janů) a ‑ovec‑ (Jírovec), se v č. zemích nadále vyskytují (často ve spojení s apelativem syn), ale nijak významně se nerozvíjí, neboť v té době už převládl středoevropský a západoevropský způsob pojmenování podle otce, který využíval otcova jména v nom.sg.: Jacobus dictus Hojek, filius Hojkonis, de Krasonic; Jakub řečený Hojek, Hojkův syn z Krasonic (✍Pleskalová, 2011). ↗Metronymika se uplatňují hlavně v případech, „kdy matka je z vyššího rodu než otec, významnější, vede‑li vládu v domě, zemřel‑li otec před narozením dítěte a v podobných případech…“ (✍Svoboda, 1964:184–185). Stejné typy se uplatňují při tvoření p. manželů od jména n. zaměstnání jeho manželky, rovněž jen tehdy, zaujímá‑li jeho nastávající významnější postavení (Matěj Kerušin, Johannes Mandinec). Poměrně bohatě jsou zastoupena p. podle povolání; vedle četných jmen tvořených na pozadí jmen činitelských (Kovář) a konatelských (Kotlář) jsou častá také jména založená na nepřímém pojmenování, srov. např. přezdívky (ve funkci p.) řemeslníků a kupců podle nářadí, pomůcek, kterých při svém zaměstnání užívali, podle zboží, které prodávali apod.: např. p. Krúpa pro krupníka, p. Rybka pro rybáře. ↗Jména po chalupě (na venkově) n. p. podle domovních znamení (ve městech), např. Jan Šmerhovský (< dům Šmerhov) jsou prozatím vzácná. Přezdívková p. , popř. přezdívky, motivicky splývají s pravými p. (Martin Nábožný), za pravou přezdívku lze snad pokládat druhé jméno, které je připojeno za p.: Andreas Pašek dictus Svázal (✍Pleskalová, 2011). Přestože přetrvává oficiální jednojmennost, množí se případy, kdy je OOJ provázeno nepropriálním výrazem n. p. (jako p. může sloužit i původní hypokoristikum n. přezdívka). Soudobé pojmenovací typy navazují na šest starobylých základních typů doložených již ve 12. stol., ale s tím rozdílem, že se příslušná apelativní doplnění postupně proprializují (kovář, faber > Kovář, Faber). Víceslovná pojmenování jsou již poměrně stálá, ale nejsou neměnná: Šimon Šťáva je zapisován též jako Šiman Ščáva, podobně Mikeš Šoff i Mikeš Suff, Pavel Špička i Pavel Špičkuov (✍Pleskalová, 2011). Stále platí, že p. byla nezávazná jména doplňková, jichž mohl mít člověk několik (Václav Mudrák a Václav Chytrák je táž osoba, podle ✍Svobody, 1964).

Typ (a) OOJ (Václav) se uplatňuje nejčastěji v písemnostech lokálního charakteru, např. v urbářích. U typů víceslovných (b) OOJ + výraz/výrazy doplňující je tato situace: Typ (ba) „OOJ + výraz (výrazy) společensky zařazující“ je stále produktivní v písemnostech všeho druhu, ale nejvíce se uplatňuje u městského obyvatelstva, přičemž identifikace osoby prostřednictvím jeho zaměstnání, živnosti či určité funkce vypovídá zároveň o jeho společenském zařazení: Jiřík pastýř, Hanuš textor [tkadlec], Nicolaus tagbercher [nádeník], Stephanus iudex [rychtář], kněz Adam opat. (bb) Typ „OOJ + výraz lokalizující“ v podobě šlechtického predikátu je pro šlechtu téměř pravidlem: Hynek z Miličína. U lidí neurozených je typ využíván méně: Nicolaus Tachovský. Motivicky sem patří i p. ze jmen národnostních, obyvatelských, etnických, podle náboženské příslušnosti apod.: např. časté p. Bohemus, Judeus. Typ (bc) „OOJ + výraz (výrazy) společensky zařazující + výraz lokalizující“ se uplatňuje u urozených lidí, kněží a různých církevních hodnostářů, např. Jakobus plebanus [farář] in Boršic. U neurozených příslušníků světského stavu je méně častý: Janek olejník z Bělé, Nicolaus Greczer pistor [pekař z Hradce]. Typ (bd) „OOJ + p. (přezdívka).“ Do 15. stol. se typ s p. velmi rozšířil, jsou doložena p. ze všech významových skupin obsažených v klasifikaci výše. Častější jsou u městského obyvatelstva, neboť k jednoznačnému pojmenování v rámci větších celků už bylo doplňkové jméno potřebné; při jeho tvoření se využívalo především různého společenského postavení městských obyvatel a jejich zaměstnání, v menší míře charakteristických rysů jednotlivců atd.: Vávra Pšenička, Martin Nábožný, Jan Novák. U jaz. německého obyvatelstva č. zemí je p. častější, a to nejen ve městech, ale i na venkově (✍Cuřín, 1969; ✍Spáčilová, 2004a; ✍Spáčilová, 2004b; ✍Spáčilová, 2011a; ✍Spáčilová, 2011b). Typ (be) „OOJ + vyjádření příbuzenského vztahu + označení příbuzného“ je stále hojně zastoupen, neboť vyjádření vztahu k otci, dědovi, manželovi či poručníkovi v pojmenování dětí a žen výrazně převažuje: Gerdruša uxor Pauli [manželka P.], okrajově sem patří generační specifikace starší, mladší. Vedle starších patronymik typu Ješek Kosovec, Ješek Jílkův, Vaněk Beranovic se začíná prosazovat západoevropský způsob vyjádření příbuzenského, především synovského vztahu, tj. nom.sg. jména příbuzného: Mikeš Marek, Petrus dictus Vacek. Typ (bf) „OOJ + výraz společensky zařazující + označení nadřízené osoby“ má okrajové postavení: Petrus famulus [služebník] Jakobi.

Při potřebě zdůraznění příslušné osoby se v písemnostech užívají různé kombinace výše uvedených typů: Hanuš lékař měštěnín z Nového Plzně (✍Pleskalová, 2011).

3.3. Období 1500–1786

Převládá neoficiální dvoujmennost (viz ↗dvoujmenná antroponymická soustava), tj. dvoučlenné pojmenování v podobě křestní jméno ve funkci OOJ + neoficiální p. , které se postupem doby prosazuje a ustaluje a pro osoby mužského pohlaví zastupující na veřejnosti rodinu je téměř závazné. P. sice ještě nemá neměnnou podobu, ale většinou přetrvával u jeho jednotlivých variant stejný pojmenovací motiv a stejný odvozovací základ, odlišovaly se především slovotvorným formantem: Martin Ryšavý – Martin Ryšánek. Méně časté jsou případy, kdy je týž motiv vyjadřován různými základy: Matěj Maleček a Matěj Paleček je jedna a táž osoba. Vzhledem k tomu, že vedle sebe žili obyvatelé mluvící česky i německy (mnozí z nich byli bilingvní) a k nim se v průběhu let připojovali cizinci z různých zemí, byly administrativní záznamy nadále české, německé a podle potřeby i latinské. Jak jména domácí, tak cizí jsou motivována podobně (Pavel Černej, Hans Schwartz [Černý]) a v důsledku této skutečnosti se uplatňují také podobné pojmenovací typy. Ovšem jaz. příslušnost jména sama o sobě neurčuje národnost nositele, neboť písaři někdy překládali jméno z češtiny do němčiny, příp. do latiny a opačně (Jiřík Dlouhý – Lang – Longus). Židé mají jednak vlastní tradiční pojmenování, jednak pojmenování, pod nímž vystupují v křesťanských pramenech jako obyvatelé č. zemí. Např. zakladatel rodu Horoviců Ješaja ben Moše ha‑Levi Horovic (?–1517) byl v křesťanských pramenech označovaný jako Žalman Hořovský (✍Pleskalová, 2011). Židé často mívali v křesťanských pramenech p. Žid – Šalamoun Žid. Postupně se však židovská p. užívaná mezi obyvateli č. zemí začala přibližovat p. ostatních obyvatel: Abraham Hanzl, Jakob Daněk, Aron Myslibořský, Löbl Sklenář, Samuel Černý.

Druhy p.: Ve jménech urozených lidí mají nadále své pevné místo ↗šlechtické přídomky upozorňující na rodové sídlo šlechtice: Ctibor Tovačovský z Cimburka, František Xaver z Ditrichštejna. V rámci ↗patronymik zdomácněl nom.sg. pojmenování otce (Pavel Štěpán). Pojmenování se sufixem -(ov)ic- jsou ojedinělá (Pavel Benešovic), naopak častá jsou patronymika s formantem -ův- (-ů), kterým se v některých případech tvořila specifická synovská pojmenování – jména designovaného dědice, neboť označovala syna, který byl vybrán za otcova nástupce (Jan Pačinků). Po převzetí rodinného majetku se měnilo jeho p. v nom.sg. fundujícího antroponyma: Jan Pačinka. ↗Metronymika jsou nadále vzácná: Martin Evka. ↗Jména po chalupě tvoří výraznou skupinu venkovských p. (Staněk Vaňků jinak Habouch po předešlém hospodáři). Pro vrchnostenské úředníky byla totiž důležitější jednoznačná evidence usedlosti než těch, kteří ji vlastnili, protože různé poplatky a povinnosti se vázaly k ní a nový majitel je automaticky přebíral. Jména po chalupě také sloužila v rámci vsi k rozlišení rodin se stejným p.n. později příjmením. Jména podle povolání n. živých a neživých objektů s ním souvisejících představují velmi výraznou skupinu p., a to ve městech i na venkově (Buchta). Jména podle domů a domovních znaků jsou doložena ve větším počtu až od 16. stol. a uplatňují se především v Praze (Jakub sladovník od Bílého kříže, Jakubovi Bílému Kříži, Marta Bílá Křížová). Přezdívková p. či ↗přezdívky tvoří počtem sice nepatrnou, ale tvůrčí vynalézavostí osobitou část repertoáru užívaných antroponym, která spolehlivě plní všechny potřebné onymické funkce (pojmenovací, identifikační, charakterizační): Jan Zlamjelito, Jakub Starýpivo, Václav Papal jinak Telecí Hlava, nožíř Vřiťpich, Andres Hleď tam, Michal Snědl dítěti kaši.

Ve vývoji p. se trvale uplatňuje tendence k jednoslovnému pojmenování: Blažek ot koníka > Blažek Koník, Jan Ztratil kolo > Jan Ztratil, podobně Jan Zadva, Johannes Kozíhnát.

Pojmenování dětí tvoří víceslovné výrazy obsahující jméno otce nebo jeho zákonného zástupce, zcela ojediněle jméno matky: Bartoň a Salka sirotci po nebožtíkovi Janovi Svídovi; … Havlovi synu Ondry Koláčka…; … Jírovi synu Bursovu…, … Petrovi synu Káčinýmu… Petrovi Káčinýmu. P. v podobě původně posesivního adjektiva utvořeného od jména otce mívali často dospělí synové určení k převzetí rodinného majetku: Jan Pačinků. Tovaryšská jména dostávali (✍Beneš, 1962:9, 18–21) vyučenci v cechovní hromadě n. od ostatních tovaryšů či od svých nadřízených (Stach po řemesle Procházka), ale nebylo to pravidlem, srov. Nykl tovaryš bečvářský, tovařiš Jiřík v Plzni (✍Pleskalová, 2011). Pojmenování žen záleželo na jejich postavení ve společnosti. Jako manželka se žena většinou na právních aktech nepodílela, proto byla v úředních písemnostech nejčastěji označována pomocí manželova jména (Alžběta manželka Petra Drbala), méně často vlastním p., které většinou měla po otci (vydáno Kateřině Vachové do Lhoty). Jako vdova přebírala závazky zemřelého manžela a z toho titulu byla jako subjekt práva zanášena do zápisů v úředních písemnostech. Bývala zapisována buď pomocí různých opisů, jejichž jádro tvoří jméno zemřelého manžela (Anna manželka nebožtíka Peška; Anna manželka Šimkova), n. měla vlastní p. odvozené ze jména manžela (Alžběta Hanáková, Alžběta Hanákova, Manda Stolařka, Vyběhalka – manžel Vyběhal, Dorothea Linhartin [Linhartová]). P. utvořená od jména manžela sufixem ‑ov(‑a), ‑ov(‑á), ‑k(‑a), pro p. německá formantem ‑in‑ se postupně prosazují.

Pojmenovací typy (příklady jsou podle ✍Pleskalové, 2011): (a) ↗Křestní jméno je vzácné. Objevuje se v případech, kdy k identifikaci pojmenovávaného ještě napomáhá kontext. Např. osoby jsou uváděny v rámci skupiny lidí stejného povolání. Zedníkóm: … mistru Vondráškovi … Duchkovi… (b) Křestní jméno + doplňující výrazy sloužící již většinou jako p. Typ (ba) „křestní jméno + p. společensky zařazující“ je stále produktivní, ale hranice mezi p. a apelativním označením povolání či společenského postavení zůstává splývavá (Jiřík tesař, či Jiřík Tesař). Ve městech jde o typ velmi důležitý a využívaný, protože zaměstnání, živnost či sociální zařazení bylo důležitým diferenciačním (a často i prestižním) znakem pojmenovávaného. V Praze (podle ✍Teigeho, 1915:10–14) jde o typ snad nejčastěji využívaný: Matheus sartor [švec], Vincenc bradýř, Šimon Zedník. (bb) „Typ křestní jméno + výraz lokalizující“ byl v č. zemích zastoupen průměrně. Byl využíván zejména u šlechty (Ferdinand z Ditrichštejna, Diviš Dvorecký z Dvorcův) a dále v těch případech, kdy se jednalo o příchozího z jiného místa č. zemí n. z ciziny (Jiskra z Lipovce, Pavel Humpolec, Tomáš Jimramovskej), popř. o pojmenování podle místa bydliště (Jan Podskalskej). Mnohdy se u usedlých měšťanů uplatnila lokalizace prostřednictvím názvů budov v blízkosti bydliště pojmenovávaného (Havel od brány), n. domů, v nichž bydlel (Uršula Věžová, žena Jakuba od věže, ✍Teige, 1915:101, 104, 150). Sem patří rovněž p. utvořená ze jmen národnostních, obyvatelských, etnických a podle náboženského vyznání. Neoznačovaly vždy jen původ pojmenovaného, mohly též vyjadřovat jeho vztah k příslušnému etniku či zemi (Čech, Němec, Turek, a to i v příslušných podobách něm. a lat.). (bc) Typ „křestní jméno + výraz (výrazy) společensky zařazující + výraz lokalizující“ se uplatňuje všude tam, kde písař usiluje o jednoznačnou identifikaci: Žid Joachim Boleslavský, Josef zlatník Vlach, farář Jan Turek, Lukáš soukeník Těšínský, kněz Jan farář mikulášský. (bd) Typ „křestní jméno + p. (přezdívka)“ je v č. zemích významný. P., která se vyvíjí z výrazů společensky zařazujících, tvoří samostatný typ (ba), p. z výrazů lokalizujících představují typ (bb), p. vyjadřující příbuzenský vztah typ (be). Do typu (bd) tedy patří p. utvořená na základě ostatních pojmenovacích motivů n. vzniklá z přezdívek. Jsou hojně využívána na venkově i ve městech, ale jak ukazují historické prameny, je repertoár městských p. pestřejší a vynalézavější. Obyvatelé měst byli totiž více otevřeni svému okolí a obklopeni nejrůznějšími motivačními podněty, zatímco obyvatelé malých obcí žili většinou v poměrně uzavřených kolektivech a jednotvárném prostředí. Pro jednoznačnou identifikaci ve větších společenstvích bylo třeba využívat širší škály pojmenovacích motivů včetně jejich specifikací (viz např. ✍Teige, 1915; ✍Winter, 1890). Ovšem všude v č. zemích byly středem pozornosti různé nápadné vlastnosti pojmenovávaného, rozličné události, živé a neživé objekty s ním spojené, takže mnohá p. či přezdívky se v č. zemích opakovala: Kučera, Nosek, Černý, Veselý, Pokorný, Hlavatý, Šilhan, Kulhánek, Vybíral, Špaček. Typ (be) „křestní jméno + p. vyjadřující příbuzenský vztah“ se rozpadá do dvou výrazných skupin: příbuzenský vztah je vyjádřen (a) explicitně, tj. označením konkrétního příbuzenského vztahu a jménem příbuzného (Kateřina manželka nebožtíka Jana Konývky), (b) implicitně, tj. jménem příbuzného n. odvozeninou z jeho jména (otec Albrecht – syn Martin Albrecht). Pojmenování příbuzného mívá různé podoby: křestní jméno; p.; dvoučlenné pojmenování (tj. křestní jméno a p.); apelativum společensky zařazující, které jméno zastupuje; vícečlenné pojmenování obsahující vedle křestního jména a p. ještě další údaje. Podtyp a) je charakteristický pro ženy a nedospělé děti. Podtyp b) je využíván zejména pro dospělé osoby. Typ (bf) „křestní jméno + jméno po chalupě“ je na venkově poměrně častý: … od téhož Pavla Mlynáře na Čejkovým mlýně, později Pavel Čejka. Kombinace typů (ba) – (bf) nacházejí uplatnění tam, kde je třeba určitou osobu jednoznačně pojmenovat, a to bez ohledu na její společenské postavení: Matěj příjmím Valach z Dejšiny rodem z Kyšic; My kněz Jan převor zákona svatého Dominika v Novém Pilzni u svatého Ducha; Žalman Turek žid z Plzně; popisy typu Žáček z Boskovic a ten má křivej nos, Václav košilka pacholek formanskej kterejž nosí hrubou tobolku. Běžná a v č. zemích rozšířená jsou spojení křestní jméno + p. + druhé p. či přezdívka (Jan Soběhrd jinak Vlaštovička, podle ✍Wintra, 1890:90), n. výraz společensky zařazující (Jan Vejnar rychtář), příp. lokalizující (Blažej Homola von Loučka, Šimon Kratzer ze Schönsberku).

Soustava p. již byla na konci 18. stol. natolik rozvinuta, že představovala solidní základnu k uzákonění druhého závazného antroponyma. K tomu došlo v roce 1786 a tehdy byl vývoj p. ukončen. Většina z nich přejala – s případnými úpravami – funkci závazného, dědičného ↗příjmení, které je spojeno s konkrétní rodinou.