Typ ↗příslovečného určení. Tradiční označení pro člen vyjadřující následek vyplývající z nestandardní míry (kvantity, intenzity) děje:

Tradičně se pokládá většinou buď za jeden ze způsobů vyjádření ↗příslovečného určení způsobu a ↗příslovečného určení míry (např. Šmilauer v ✍NS, 1969; ✍Sbg, 1972), n. za typ příslovečného určení příčinnostního (✍Sgk, 1986; ✍SS, 1990). Účinek vyjadřují primárně vedlejší věty účinkové. V jejich vymezení není jednoty. Např. ✍Sbg (1972) za ně považují (1) Byl (tak) smutný, že se rozplakal a (2) Byl velmi smutný, takže se rozplakal, které intuitivnímu vymezení účinku vyhovují, tak i (3) Byl smutný, takže se rozplakal, které mu nevyhovují, neboť událost vyjadřovaná větou rozplakal se není následkem nestandardní míry smutku. Věty (4) Byl velmi smutný, a proto se rozplakal, které vymezení vyhovují, za účinkové nepovažují, protože zájmenné adverbium proto vyjadřuje následek nikoli jako účinek velké míry, nýbrž jako výsledek působení příčiny, k níž anaforicky ukazuje, tj. události první věty; (3) a (4) jsou proto mainstreamově analyzovány jako důsledkové/následkové. ✍Svoboda (1954), ✍Svoboda (1956) naproti tomu rozlišuje účinkové věty určovací, tj. (1), a účinkové věty následné, tj. (2) a (3); věty (4) pokládá taky za důsledkové.

V novější lit. se za účinkové věty pokládají zprav. jen Svobodovy účinkové věty určovací, tj. typu (1). Jejich vnitřní klasifikace se opírá o to, že v typu (i) není v hlavní větě vyjádřeno určení míry konkrétním adverbiem, protože v hloubkové struktuře je přítomen rys „míra“, který může být v povrchové struktuře vyjádřen způsobově‑měrovým adverbiem tak a který musí být nějak saturován: (a) ukázáním: Potřebuju tak (+ ukázání rukama) dlouhé hole (Cimrmam), (b) účinkovou větou (Potřebuju tak dlouhé hole, že se nevlezou ani do telefonní budky); není-li, je struktura negramatická: *Potřebuju tak dlouhé hole.

Účinek je událost, která je interpretována jako následek míry děje/stavu vyjádřeného ve větě maticové, a tak je děj/stav věty maticové kvantitativně modifikován (saturován rys míry): (a₁) velká míra (Potřebuju tak dlouhé hole, že jimi dosáhnu až na strop; srov. i nadsázky v idiomech: Smál se, až se za břicho popadal), (a₂) dostatečná/adekvátní (Referoval tak, že tomu každý rozuměl / aby tomu každý rozuměl; rozdíl mezi větou s že a aby viz ↗spojka). K distribuci spojek že a aby a k dalším komplexnějším výrazům typu Ona rudla, divže/málemže/taktakže… viz ✍Karlík (1989).

V typu (ii) je v maticové větě přítomno měrové adverbium s konkrétním významem a účinek je co do pravdivosti otevřená událost, jejíž očekávaná/chtěná pravdivost je (α) neslučitelná s nadprůměrnou mírou/přemírou děje/stavu věty maticové: Byl příliš starý, aby // než aby to pochopil, (β) neslučitelná s neexistencí dostatečné míry děje stavu věty maticové pro uskutečnění události věty účinkové (Necítila se dost bezpečná, aby usnula), (γ) slučitelná s existencí dostatečné/adekvátní míry děje věty maticové pro uskutečnění události věty účinkové (Byl na frontě dost dlouho, aby rozpoznal tanky T 34); ✍Daneš (1957) analyzuje tyto věty jako účinkově přirovnávací, po něm srov. analýzu ✍Karlíka (1989). Podstatným rysem typu (ii) je to, že účinek je co do pravdivosti otevřená událost, jejíž očekávaná/chtěná pravdivost je buď neslučitelná, n. slučitelná s vyjádřenou mírou děje/stavu věty maticové: např. Byl příliš starý, aby // než aby to pochopil nic neříká o tom, zda to pochopil, n. nepochopil, a význam „takže to nepochopil“ je preferenční ↗inference z neslučitelnosti příčiny a následku, nikoli tvrzení (srov. Byl příliš starý, aby to pochopil, ale on to přesto pochopil). Naproti tomu v následkové větě Byl příliš starý, takže to pochopil je tento význam tvrzen (srov. nemožnost pokračovat: Byl příliš starý, takže to pochopil, *ale on to nepochopil). Protože pravdivost účinkové věty je otevřená, je možné účinek (ii) vyjádřit i infinitivní skupinou: Byl příliš starý (na to) pochopit to / Pochopit to, (na to) byl příliš starý. Typické adverbiále s interpretací p.u.ú. jsou předložkové skupiny s předložkou do přidělující jménu gen. n. k přidělující dat. (často s před předložkovou frází stojícím až s významem krajní hranice): Opil se (až) do němoty; Bylo to (až) k popukání.