V části č. lingvistiky, např. ✍Bauer (1960), ale také např. ✍MČ 3 (1987) a ✍ČŘJ (1996), se termín objevuje při popisu vedlejších vět typu:

Nazývají se tam vedlejší věty podmínkově přípustkové. Naproti tomu u typu (1) Trávníček v ✍MSČ II (1951:706) mluví o zdůrazněné podmínce, Kopečný (v ✍ZČSk, 1962:249) naproti tomu o zdůrazněné přípustce; Svoboda (v ✍Sou (1972:212) rozlišuje (1a) přípustkové věty amodální, tj. co do pravdivosti otevřené (Přijdu, i když bude pršet // *třebaže bude pršet), a (1b) přípustkové věty oznamovací, tj. tvrzené jako pravdivé (Přišel, i když pršelo // třebaže pršelo). U typů (2) a (3) Svoboda mluví o určení irelevantních okolností. ✍Karlík (1995) pokládá (1a) za určení otevřené podmínky neúčinné a navrhuje proceduru jejich reinterpretace jako implicitního prostředku vyjádření příslovečného určení irelevantních okolností, řadí je tedy k typům (2) a (3), které irelevantní okolnost vyjadřují explicitně; (1b) je i pro něho spojení přípustkové. Viz také ↗příslovečné určení přípustky, ↗příslovečné určení, ↗adjunkt.