Typ ↗příslovečného určení; běžně je pokládáno za typ příslovečného určení příčiny v širokém smyslu. V tradiční mluvnici se popisuje jako vyjádření okolnosti tak, že jde o okolnost, na jejíž platnosti je závislá platnost/pravdivost obsahu věty, tj. podmínka. Vyjadřuje se vedlejšími větami podmínkovými (se spojkami jestliže, -li, když, pokud, pakliže, kdyby); pro obě části těchto struktur existují termíny: „jestliže/kdyby …“ se podle klasické gramatiky nazývá protasis, podle logiky antecedens, „(tak) …“ se podle klasické gramatiky nazývá apodosis, podle logiky konsekvent:

Sekundárně vyjadřují p.u.p. předložkové skupiny; nebyla zjištěna podmínková adverbia a předložkové skupiny, které získávají interpretaci p.u.p., obsahují předložky, které taky nevyjadřují význam podmínky:

Srov. také: Bez peněz do hospody nelez; S poctivostí nejdál dojdeš; Na tvé zavolání bych byl odpověděl. Nejvíc podmínkové sémantiky lze vytvořit předložkovou skupinou obsahující substantiva jako podmínka, případ: V případě požáru volejte 155. Analýza může jít až tak daleko, že pokud není podmínka ve větě s kondicionálem explicitně vyjádřena, člen stojící na levé periferii a analyzovaný (v ↗FSP) jako ↗diatéma se interpretuje sémanticky jako „maximální redukce“ podmínky a význam podmínky ulpí na tomto členu, tj. např. na subjektu: Petr by tam šel (= ‘Kdyby Petr byl pozván / měl čas / …, šel by tam’); Rýčem bych to taky uměl zrýt (= např. ‘Kdybych měl k dispozici rýč, taky bych to uměl zrýt’).

P.u.p. se vyjadřuje taky infinitivní skupinou: (a) velmi omezenou distribuci mají infinitivní skupiny ve strukturách typu Byl by trouba, chodit tam. Mnohem volnější distribuci mají podmínkové infinitivní věty Vědět to dřív, určitě bych mu zavolal; jsou možné v případě, že jejich subjekt je referenčně identický se subjektem finitního slovesa věty: _—i/*j Dozvědět to dřív, já_i bych mu určitě zavolal. Infinitiv v nich v bezpříznakovém případě stojí na levé periferii věty, tedy v pozici podřadicí spojky, a chová se jako sloveso s finitními rysy: přiděluje subjektu nominativ (Vědět já to dřív, určitě bych mu zavolal) a připouští utvoření reflexivní formy slovesné: Vědět se to dřív, určitě bych mu zavolal. Jiné infinitivní věty s interpretací podmínky jsou syntakticky věty hlavní: Dát jim do ruky sekeru (a) pokácejí Šumavu. Syntakticky hlavní věty s interpretací podmínky jsou i věty imperativní: Dej mu do ruky sekeru, a pokácí celou Šumavu.

Různí autoři rozlišují různé typy podmínky; u nás je klasifikace opřena o jejich význam. Analýzy se (u nás i v cizině) většinou opírají o analýzu podmínkových souvětí. Rozlišuje se (I) podmínka reálná, a to (I₁) otevřená (splnitelná/uskutečnitelná/možná): Jestliže bude pršet / Kdyby pršelo, na procházku nepůjdeme; (I₂) generická: Chodíš-li bez knoflíků u kabátu /*Kdybys chodil bez knoflíků u kabátu, musíš se oženit, nebo rozvést (Kirk Douglas); (I₃) splněná (uskutečněná): Jestliže všichni odešli, odejdu i já; (II) podmínka kontrafaktická (nereálná/hypotetická), a to (II₁) splnitelná, ale nesplněná (uskutečnitelná, ale neuskutečněná): Kdybych (byl) řekl víc, byli by (bývali) nešťastní ještě jiní lidé, (II₂) nesplnitelná, a tedy nesplněná (neuskutečnitelná, a tedy neuskutečněná): Kdybych byl Einstein, možná bych tomu rozuměl; ke konstelacím spojek a modů a časů viz ✍MČ 3 (1987), ✍SČ (1998); k distribuci spojek ✍Sou (1972). V angl. psané literatuře se podmínkové (zvl. souvětné) struktury nazývají termínem conditional, tedy termín kondicionál zde neoznačuje jako v č. gramatologii slovesný modus (podmiňovací způsob, viz ↗kondicionál), ale typ souvětné struktury. Existuje velké množství studií, které se věnují těmto strukturám jak z pohledu jazykovědy (a to syntaxe, sémantiky i pragmatiky), tak logiky a filozofie.

Tradiční analýzy struktur (I), tj. struktur s podmínkou reálnou, jsou založeny na vztahu mezi významem spojky typu jestliže a logickou spojkou „⊃“ (↗implikace), přičemž některé koncepce předpokládají identitu významu jazykové spojky jestliže a ↗logické spojky materiální implikace a vinterpretovávají další významy, které mají jednotlivá jaz. spojení dvou propozic „jestliže p, q“ proti „p ⊃ q“ navíc, např. na bázi ↗kooperačního principu a jeho maxim. Rozdíl mezi logickými spojkami a jazykovými spojkami vyplývá pro takové analýzy tedy z toho, že jazykové spojky se užívají v komunikaci, kdežto logické nikoli. V této linii jsou diskutovány např. takové typy: (i) Jestliže se bitva u Hastingsu nekonala v roce 1848, tak se konala v roce 1066 – věta s jestliže je pojistka proti konfliktu s maximou kvality; (ii) Jestliže prší, chodníky jsou mokré – kauzální souvislost mezi p a q; (iii) Jestliže mu Petr půjčil stokorunu, jsem papež – konflikt s maximou kvality (tvrzení pravdivosti propozice „jsem papež“, třebaže je evidentně nepravdivá, spouští tzv. reduktivní úsudek se závěrem, že evidentně nepravdivá je i propozice vyjádřená větou se spojkou jestliže jako co do pravdivosti otevřená „Petr mu půjčil stokorunu“); (iv) Jestliže se nemýlím, už jsme se někde viděli – věta s jestliže je pojistka proti konfliktu s maximou kvality; (v) Jestliže Španělé nás obdivovali, Francouzi se nám posmívali – konfrontace dvou událostí apod. Pouze vedlejší věta typu (ii) je vedlejší věta podmínková (tj. interpretovatelná na kauzálním vztahu). Jiné koncepce se snaží odstranit tzv. paradoxy materiální implikace „pravdivý výrok je implikován jakýmkoli výrokem“ a „nepravdivý výrok implikuje jakýkoli výrok“, které jsou pro mnohé logiky, ale taky pro analýzu „jestliže p, q“ velmi problematické. Jednou z cest jsou nové logické spojky, které jsou logicky silnější než materiální implikace, ale nejsou tak silné jako striktní implikace „(p ⊃ q) ⊃ (q ⊃ p)“; viz ✍Stalnaker (1968), ✍Lewis (1973).

Jiné koncepce vycházejí z toho, že spojka typu jestliže má (pravdivostně hodnotovou) část svého významu identickou s logickou spojkou „⊃“ a druhou (intenzionální) část významu, která spojeným propozicím dává interpretaci jako kauzální nexus (oslabená kauzace/motivace je jejím základním typem). Výklad rozdílu mezi (I₁) a (I₃) je založen na jaz. významu spojky typu jestliže, a to „otevřenost propozice co do pravdivosti“: (I₁) vyjadřuje právě tento význam, (II₃) vyjadřuje tento význam v diskurzu, v němž je známou částí informace, že propozice je pravdivá.

Další syntaktické vlastnosti podmínkových struktur typu (I) jsou odvozovány z toho, že propozice věty se spojkou jestliže je prototypicky základem v ↗aktuálním členění, což umožňuje odvození vět Chválíme‑li už nakladatele, připomeňme ještě, že … jako prostředku toliko topikalizace, srov. ✍Haiman (1978).

Jiný výklad struktur typu (I), dnes zřejmě jako východisko nejvíc přijímaný, nabízejí ✍Kamp (1981) a ✍Heim(ová) (1982)ad.; vycházejí z předpokladu, že funkcí věty s jestliže je restringování kvantifikujícího adverbia. Podle této teorie je struktura Jestliže má sedlák osla, často ho bije parafrázovatelná v jednom ze svých významů jako „mnoho dvojic x, y, v nichž je x sedlák, y osel a x vlastní y, je takových, že x bije y“.

Zahraniční literatura o podmínkových souvětích (i když necháme stranou literaturu filozofickou a logickou) je nicméně značně rozsáhlá a nabízí různé jiné analýzy, syntaktické např. ✍Haegeman(ová) (2010); sémantické (pro první přiblížení) např. ✍Abbott(ová) (2010); dobrou syntaktickou i sémantickou analýzu představili ✍Bhatt & Pancheva (2006). Základní přístupy k analýze pragmatické dimenze podmínkových souvětí shromáždili v klasické práci ✍Traugott(ová) & Ter Meulen(ová) (eds.) ad. (1986).

Mezi strukturami (I) s podmínkou reálnou se nejvíce pozornosti tradičně věnuje strukturám (I₁) s otevřenou podmínkou (co do pravdivosti) // podmínkou splnitelnou // podmínkou uskutečnitelnou // podmínkou možnou: Jestliže prší, chodníky jsou mokré, a to z různých hledisek, např. (i) z hlediska toho, že materiální implikace, která je základem těchto podmínkových souvětí, je jednou z premis logického vyplývání (vyvozování závěrů), které se zase opírá o tautologickou ↗implikaci, např. modus ponens ((p ⊃ q) ˄ p) ⊃ q: Jestliže prší, rostou houby. Prší. Takže: Rostou houby; modus tollens ((p ⊃ q) ˄ ¬q) ⊃ ¬p: Jestliže prší, rostou houby. Nerostou houby. Takže: Neprší (srov. interpretaci souvětí: (říká někdo, kdo není papež) Jestliže Ti řekla pravdu, jsem papež × (říká papež) Jestliže Ti řekla pravdu, nejsem papež); modus barbara: ((p ⊃ q) ˄ (q ⊃ r)) ⊃ (p ⊃ r): Jestliže prší, rostou houby. Jestliže rostou houby, lidé chodí do lesa sbírat je. Takže: Jestliže prší, lidé chodí do lesa sbírat houby; (ii) z hlediska toho, že extenzionální význam spojky jestliže v těchto strukturách uživatelé jaz. interpretují nikoli jako materiální implikaci („p ⊃ q“), nýbrž spíše jako tzv. bikondicionál (p ⊃ q) ≡ (p ⊃ q) ˄ (¬p ⊃ ¬q), ač to logicky není nutné. Např. Jestliže se budeš vyklánět z okna, vypadneš interpretují mluvčí takto: „jestliže se budeš vyklánět z okna, tak vypadneš a jestliže se nebudeš vyklánět z okna, tak nevypadneš“; ✍Geis & Zwicky (1971) mluví o jednom z typů ↗sugerovaného závěru; (iii) z hlediska toho, že materiální implikace je ekvivalentní s výroky obsahujícími negaci (tzv. zákon kontrapozice: ((p ⊃ q) ≡ (¬q ⊃ ¬p))), ale především s výroky obsahujícími negaci a konjunkci, n. disjunkci (↗de Morganovy zákony implikace: (p ⊃ q) ≡ (¬p ∨ q), (p ⊃ q) ≡ (p ˄ ¬q)); (iv) z hlediska toho, že jsou‑li splněny určité ↗pragmatické presupozice (např. hodnocení propozice q jako žádoucí, n. nežádoucí), struktury tohoto typu, nazývané podle angl. pragmatické kondicionály, mohou být v diskurzu interpretovány jako vyjádření různých ↗ilokučních funkcí, např. rady: Jestliže se budeš učit, dostaneš vyznamenání (parafrázovatelné spojením se s imperativem a spojkou a: Uč se, a dostaneš vyznamenání), varování: Jestliže budeš toho psa dráždit, tak tě kousne (parafrázovatelné spojením s negovaným imperativem a spojkou nebo na základě de Morganova zákona (viz výše)): Nedráždi toho psa, nebo tě kousne aj. Jejich odvození, k němuž lingvistika dospívá v 70. letech 20. stol., je často modelováno na základě tzv. praktického závěru, viz ✍von Wright (1977), pro č. ✍Karlík (1995a); (v) z hlediska toho, že existuje řada podmínkových konstrukcí, které lze parafrázovat bez jejich obohacení diskurzovými rysy; některé z nich jsou tak výrazné, že mají i terminologické zakotvení, např. Jestliže chceš stihnout ten rychlík, musíš hned zaplatit, která je parafrázovatelná strukturou Abys stihl ten vlak, musíš rychle zaplatit, se nazývá anankastic conditional (viz např. ✍von Stechow & Krasikova ad. (2006)).

Diskutovaný typ představují taky podmínkové věty bez kauzální interpretace, tj. např. typy (i) a (iii)–(v), viz výše. Jako jeden jejich reprezentant lze uvést (iv) Jestliže se nemýlím, už jsme se někde viděli; v č. jazykovědě je analyzuje ✍Karlík (1995b) funkčně jako věty pojistkové, reflektuje tu jejich vlastnost, že jsou pojistkou proti konfliktu s maximami ↗kooperačního principu. V anglosaské literatuře se diskutuje podobný diskurzově orientovaný typ, nazývaný relevance conditional: Jestli máš hlad, pizza je v ledničce. Toto souvětí vyjadřuje, neformálně řečeno, že možné světy, v nichž je propozice vyjadřovaná podmínkovou větou pravda, jsou možné světy, v nichž je z hlediska řečového aktu relevantní, že propozice vyjadřovaná hlavní větou je pravda; viz ✍Bhatt & Pancheva (2006), ✍Scheffler(ová) (2007); jiný termín pro tyto struktury je biscuit conditional (podle klasické Austinovy věty, kterou tento typ do literatury uvedl). Pro analýzu typu (v) Jestliže Španělé nás obdivovali, Francouzi se nám posmívali viz Daneš ve ✍VT (1985:124‑129).

Jiný diskutovaný typ představují věty, které se v č. jazykovědě označují jako podmínka splněná (I₃) (✍Karlík (1998)); jeden jejich typ reprezentuje už (výše) uvedená struktura Jestliže všichni odešli, odejdu i já. V mainstreamové zahraniční literatuře se analyzují jako samostatný typ, tzv. factual conditional (✍Iatridou(ová) (1991)) n. premise‑conditional (✍Haegeman(ová) (2003)). Důvodem pro to je, že v těchto strukturách je presuponováno, že presupozice vyjadřovaná podmínkovou větou je pravdivá; proto je tato podmínka vždy vyjádřitelná takto: Jestliže je pravda, že všichni odešli, odejdu i já. O speciálním typu Když už si tady, tak se posaď viz ✍Karlík (1998).

Rovněž výklad typu (II), tj. struktur s kontrafaktickou podmínkou (contrafactual conditional), je založen na vztahu mezi významem spojky kdyby a implikací ⊃. Jedna z vlivných linií analýzy předpokládá (stejně jako pro podmínku otevřenou) identitu významu jaz. spojky kdyby a logické spojky ⊃ a významy, které mají jednotlivá jaz. spojení dvou propozic spojkou kdyby navíc, se mohou vykládat jako ↗konverzační implikatura na bázi ↗kooperačního principu a jeho maxim (✍Grice, 1975). Vlivné jsou koncepce vycházející z toho, že materiální implikace není pro výklad typu (II) vhodným základem. Je‑li propozice p nepravda, pak, má‑li být „kdyby p, q“ pravda, podle definice materiální implikace musí být pravda jak (i) Kdyby ses mu (byl) omluvil, byl by ti odpustil, tak spojení kontradiktorické (ii) Kdyby ses mu (byl) omluvil, byl by ti neodpustil, což není logicky možné, a proto se od ✍Goodmana (1947) hledají podmínky, za nichž je (i) pravda a (ii) nepravda; srov. např. ✍Lewis (1973). Snad všechny struktury typu (II) mohou fungovat jako ↗pragmatické kondicionály: hypotetické konsekvence v aktuálním světě nerealizovaných/nerealizovatelných možností, které se jejich pronesením vyjadřují, vyjadřují se s cílem říct něco o aktuálním světě: říct něco o objektech, k nimž se referuje (Kdybys byla houba, byla bys satan), spekulovat o alternativách historických procesů (Kdyby žil v roce 1938 Masaryk, Československo by mnichovskou dohodu nejspíš nepřijalo), hodnotit jednání někoho jako očekávané (To by nebyl Petr, kdyby přišel včas), vyjadřovat se k něčímu jednání, a to realizovat např. výtku (Kdybys brala ty léky pořádně, už dávno bys byla zdravá) aj.; pro č. viz ✍Karlík (1995a).

Syntaktickou strukturu podmínkových souvětí v č. lingvistice analyzuje Svoboda v ✍Sou (1972). V mezinárodní lingvistice se témata, která Svoboda diskutuje, objevují jako základní problémy analýzy. Zhruba řečeno, jde o to, čím je vedlejší věta označena tak, že je interpretována jako podmínková: napříč jazyky jsou typicky (i) v levé periferii podmínkové věty (v generativní gramatice v C‑doméně) výrazy, které se objevují v této pozici taky v otázkách, a je v nich slovesná inverze, zase jako v otázkách (Přijde‑li Petr odpoledne, řeknu mu to / Přijde‑li Petr odpoledne? × Petr přijde odpoledne) (hypotéza: otázkové adjunktové věty jsou interpretovány jako podmínka); (ii) v hlavní větě se objevují pronominální výrazy, koidexované s podmínkovou vedlejší větou, které jsou typické pro struktury obsahující relativní věty bez hlavy (Kdo se stydí_i, ten_i se neprosadí / Jestliže bude pršet_i, tak_i zůstaneme doma); (hypotéza: podmínkové věty jsou adjungované relativní věty bez hlavy); (iii) podmínkové věty jsou označeny imperativem (např. v r., spolu s inverzí slovesa a neshodou se subjektem: Pridi ja vo vremja, ničego by neslučilos) – v č. mají podmínkovou interpretaci imperativní věty taky, ale možnost konjunkce ukazuje, že to není věta adjunktová: Dej mu do ruky pilu (a) pokácí celou Šumavu; (iv) podmínkové věty jsou označeny zvláštním modem, zase spolu s inverzí slovesa (např. v r.: Pročitala by ona etu knigu, ona smogla by otvetit na vaš vopros) – takové podmínkové věty s optativem byly ve staré češtině (By ty byl syn boží, pomohl by sobě i nám), ale byly nahrazeny větami, v nichž došlo k reanalýze na kondicionálový auxiliár, který se stal klitikou a spolu s wh‑slovem kdy se gramatikalizoval jako spojka ukazující subjekt-predikátovou shodu, v generativní gramatice rezidující v C° (Kdybys ty byl syn boží), tedy s dovolenou strukturou s fokusovaným členem v specifikátoru v doméně na CP nad C°: Ty kdybys byl syn boží, pomohl bys sobě i nám.

Vychází se z toho, že podmínková souvětí jsou biklauzální struktury, v nichž je podmínková věta adjungována k větě hlavní. Podle zjištění ✍Comrieho (1986) napříč jazyky je normální pořadí „podmínková věta – hlavní věta“ a existují jazyky, v nichž je možné taky pořadí „hlavní věta – podmínková věta“, a jazyky, v nichž jen pořadí „hlavní věta – podmínková věta“ není možné. Data jako (a) pro_*i/j Přijde, jestliže Petr_i bude pozván, (b) Petr_i přijde, jestliže pro_i bude pozván, (c) Jestliže Petr_i bude pozván, pro_i přijde (kde pro je neslyšitelné zájmeno realizující podmět) ukazují na možné n. nemožné koreferenci subjektu relevanci pořadí vět a vedou k otázkám jako: (i) k jaké části věty hlavní je podmínková věta adjungována (testované jsou, v analýzách generativní gramatiky, adjunkce k VP, IP, CP) a (ii) zda propozice podmínkové věty je výsledkem pohybu, n. je zde podmínková věta generována (viz ✍Iatridou(ová) (1991)).

V cizí literatuře se podmínková souvětí (conditionals) dávají do vztahu s tzv. unconditionals; č. příklady: (a) Ať Petr přijde na párty nebo nepřijde, párty bude bujará; (b) Ať přijde na párty Petr nebo Jana, párty bude bujará; (c) Ať přijde na párty kdokoli, párty bude bujará. Přirozeným důvodem pro analýzu (a), (b) a (c) jako podmínkových struktur je to, že jsou intuitivně parafrázovatelné kanonickými podmínkovými strukturami: (a') „jestliže Petr přijde na párty, párty bude bujará, a jestliže Petr nepřijde na párty, párty bude bujará“; (b') „jestliže Petr přijde na párty, párty bude bujará, a jestliže Jana přijde na párty, párty bude bujará“ atd. Základní rozdíl mezi podmínkovými strukturami a unconditionals spočívá v tom, že první struktury netvrdí q, nýbrž jen, že v případě, že p, tak q, kdežto unconditionals tvrdí q, a p je z hlediska q ignorováno; proto v unconditionals je v hlavní větě možný explicitní výraz ignorování p, a to adv. stejně: (a) Ať Petr přijde na párty nebo nepřijde, párty bude stejně bujará. Srov. analýzu unconditionals jako varianty podmínkových struktur ✍Rawlinse (2008). Č. unconditionals jsou specifické tím, že to nejsou adjungovné otázky (srov. angl. Whether Alonso comes to the party or not, it will be fun; Whoever comes to the party, it will be fun), nýbrž imperativy. Viz ↗příslovečné určení irelevantních okolností. Viz také ↗kondicionál.