Původně zřejmě forma nominální věty. Do ↗praslovanštiny se p. vyvinul z nominální věty/nominálního přísudku a zachovával v ↗staroslověnštině a ještě i v stč. jakožto pův. slovesné „adjektivum“ důsledně kongruenční kategorie pádu (v případě p. šlo o nom.), čísla a rodu, v syntaxi pak některé archetypální konstrukce, např. spojení se slovesnou větou s pomocí slučovacích spojek (interjekcionálního původu) i, a (Byv pokřtěn Ježíš i vyšel z vody – Da jim milostivé vítanie a řka), užití p. po interrogativech a relativech (Neviete, čso prosiece ‘nevíte, oč prosíte’), p. ve spojení s finitními tvary slovesa býti (Když byl tři léta po moři jezdě, tehdy stirže sě vietr veliký (byl jezdě = ‘jezdil’)) aj. Spolu s obecnou tendencí pův. kongruentních tvarů v ↗doplňku k adverbializaci začaly i tvary p. už v 16. stol. ustrnovat v tvaru jediném; tento vývoj byl důsledně dovršen ve všech současných slovanských jaz. s výjimkou nové č.; viz ↗přechodník.

Ve staré č. byly vedle přechodníkových skupin stejnopodmětových časté i přechodníkové skupiny různopodmětové; hledaje kněz český cizieho oběda, i utka jej jeho bieda. Ustoupily především v době humanistické, protože neměly paralelu v lat. Počínaje 15. stol. začala se kongruence p. porušovat, zejm. v nižším stylu, ovlivněném mluv.jaz., ve vysokém stylu je jejich kongruence závazná ještě v 16. a 17. stol. Stč. absolutivní vazby se objevovaly především tam, kde je syntaktická pozice akuz.n. jiných pádů; po zániku flexe part. se tu užívalo nekongruentních tvarů (slyšu tě mluviece). Takové využití do konce 14. stol. zaniklo. Dobrovský restituoval p. stejnopodmětové a kodifikoval starší stav podle úzu Bible kralické. Protože tato kodifikace platí i v nové č., není gramatika p. pevnou součástí jaz. kompetence č. rodilého mluvčího (Čech se ji tedy musí učit).