Neohebný slovní druh, jehož hlavní funkcí je udělit pád svému ↗komplementu (nejčastěji substantivu), čímž usouvztažňuje komplement s jiným elementem ve větě. V tradiční mluvnici slovní druh synsémantický; viz ↗slovní druh. V tradiční mluvnici se p. dělí podle svého původu na p. primární // p. vlastní // p. původní), např. do, na, nad, pod, v, za, a na p. sekundární // p. nevlastní // p. nepůvodní, např. během, narozdíl, uprostřed, vevnitř, na přelomu, v porovnání s (viz např. ✍MČ 2, 1986; ✍PMČ, 1995). Primární p. jsou jednoslovné, zatímco sekundární p. mohou být jak jednoslovné, tak víceslovné, viz nahoře. Nejčastějším případem víceslovné p. je primární p. předcházející abstraktní substantivum, např. na základě (✍Čermák, 1996; ✍Blatná, 2006). Primární p. jsou slovotvorně neodvozené; naproti tomu sekundární p. jsou odvozené. Mohou vznikat z různých slovních druhů, např. ze substantiv v pádě prostém: zásluhou, kolem, n. předložkovém: narozdíl, okolo, ze zájmen: co do, ze sloves: počínaje, vyjma, z adverbií: skrz, blízko, z předložek: zpod, zponad. U některých sekundárních p. jako např. dle, mezi je vztah k základovému slovu již zastřený, proto někdy bývají řazeny k primárním p. (viz ✍MSoČ 1, 2010). Další rozdíly mezi primárními a sekundárními p. jsou: Primární p. tvoří uzavřenou třídu a sekundární p. třídu otevřenou. Primární p. plní vždy funkci p. ve větě; naproti tomu sekundární p. mohou mít homofonní protějšek, který plní ve větě i funkci jinou, nejčastěji příslovečnou, např. blízko: Stál blízko ohně × Stál blízko. Narozdíl od primárních p. a stabilizovaných sekundárních p. (kvůli) se po nestabilizovaných sekundárních p. u osobního zájmena on a u vztažného zájmena jenž j nemění na ň: bez něho, bez něhož, kvůli němu, kvůli němuž × díky jemu – němu.

Primární p. jsou buď neslabičné (v, k, s, z), n. jednoslabičné, přičemž jednoslabičné p. (do, na, před, ...) přebírají přízvuk od následujícího slova; srov. ˈkoupil ˈdům (přízvuk je na slovese i jméně) × ˈkoupil ˈna dům (anténu) (přízvuk je na jen slovese a předložce). Naproti tomu sekundární p. (skrz(e), mezi, vedle) přízvuk od následujícího slova nepřebírají; srov. ˈviděl ˈokno (přízvuk je na slovese i jméně) a ˈviděl ˈskrz ˈokno (přízvuk je na slovese, předložce i jméně).

Termínem vokalizace předložek se označuje to, že p. zakončené na konsonant (v, pod) mají varianty s epentetickým vokálem e (v / *ve domě × *v / ve věži, *pod / pode dveřmi), p. k taky epentetickým vokálem u: k / *ke / ^archku bratrovi × *k / ke / ^archku kmotrovi), ^knižku prospěchu; adverbia mají jen ku‑: Já mám doma kupříkladu dva labradory × K příkladu 8 nemám připomínky; srov. též kupodivu; k tomu viz ↗alternace vokálů s nulou; viz např. ✍Dickins (1998), ✍Hodleman (2000).

Narozdíl od sekundárních p. primární p. také ve velké většině fungují jako slovesné prefixy. I když jsou prefixy příbuzné s p., jejich třídy nejsou zcela identické ani nestojí ve vztahu podmnožina – nadmnožina, ať už obecně, n. jen vzhledem ke slovesům. Šmilauer v ✍NS (1966) zmiňuje devatenáct novočeských primárních p. Z nich k nefunguje jako prefix (s výjimkou příslovečných spřežek jako kupodivu) a bez nemůže být slovesný prefix. Přes alternuje s pře‑. Na druhé straně lze najít prefixy, které nemají předložkový protějšek: ni‑, pa‑, pra‑, roz‑, vy‑. Skupiny s primární p. mohou být ↗předmět n. ↗adjunkt, skupiny se sekundární p. jsou vždy adjunktem.

Dalším kritériem pro klasifikaci p. je jejich spojitelnost s pády. V č. se p. pojí se všemi pády kromě vokativu, přičemž p. pojící se s nominativem jsou jen cizího původu, např. de, kontra, versus. Většina primárních p. se pojí s jedním pádem. Vedle toho existují dvě skupiny p. udělující dva pády; na, o, po, v udělují akuzativ a lokál a nad, pod, před, s, za udělují akuzativ a instrumentál. S a za navíc ještě udělují genitiv. Předložky sekundární – jak jednoslovné, tak víceslovné – se nejčastěji pojí s genitivem, protože p. jednoslovné jsou typicky derivovány od substantiv n. substantivum obsahují a substantiva vyžadují komplement v genitivu. Víceslovné p. jsou nejčastěji typu [primární p. + substantivum] (viz nahoře), kde dané substantivum opět uděluje genitiv. Pouze jediný pád vyžaduje obligatorně p.: lokál, což není jen č. záležitostí, jak ukazuje srovnání s ruštinou n. staroslověnštinou, v níž se bezpředložkový lokál vyskytoval pouze v locativus temporis a pak především u sloves s prefixem pri‑, jenž má předložkový protějšek pri udělující lokál. Protože v současné č. je lokál vždy pád předložkový, nazývá se někdy ve formálně orientovaných popisech termínem ↗prepozitiv. P. se také liší co do přítomnosti/množství lexikálního významu. Některé nesou lexikálního významu více (položit na skříň, položit pod skříň) a jiné méně, zejména ty, které tvoří ucelenou jednotku se slovesy a nemohou být nahrazeny jinou p. (myslet na skříň, počkat na skříň), srov. k tomu rozdíl mezi ↗lexikálními kategoriemi a ↗funkčními kategoriemi; viz ↗lexikální kategorie a např. ✍Haumann(ová) & Schierholz (1997).

Autoři se v sémantické klasifikaci předložek liší; nápadným rysem popisů je usouvztažňování významu p. a pádu, který p. přiděluje. Gen. přidělují p., které vyjadřují významy prostorové (do, z, u, od, blízko ...), časové (od, do, za, během ...), původu (od, z ...), absenci n. negaci (bez), vynětí z platnosti, vytčení (kromě ...) aj.; dat. přidělují p. vyjadřující významy směru (k, naproti ...), času (k ...), nesouhlas (proti ...), zřetel (k, vůči, vzhledem k, v poměru k ...) aj.; akuz. přidělují p. vyjadřující základní prostorový vztah v odpovědi na otázku kam? (na, za, pod ...), vztah časový (za ...), vztah nedotčenosti (mimo ...), účel a cíl (na, pro ...) aj.; lok. přidělují p. vyjadřující prostorový vztah v odpovědi na otázku kde? (na, v, po ...), vztahy časové (po, o ...) aj.; instr. přidělují p., které vyjadřují významy prostorové obdobně jako u lok. typu kde? (za, pod ...), souvýskyt (s), významy časové (před, počínaje) aj. Některé p. se pojí s více pády; se dvěma pády: akuz. a lok.: na stůl × na stole, akuz. a instr. pod stůl × pod stolem s výše uvedeným rozdílem, se třemi pády: gen., akuz., instr.: za vlády × za vládu × za vládou.

Č. patří mezi jazyky, které mají p. direktivní s významem ‘kam’, ale v systému p. s významem ‘odkud’ jsou díry, třebaže derivační operace je k dispozici: (dal to) pod stůl / za stůl – (vzal to) zpod stolu / zeza /zpoza stolu × (dal to) mezi stoly – (vzal to) *zpomezi stolů.

P. se nemohou kombinovat s ↗klitikami: Myslel na něho / *ho; tradiční gramatika vysvětluje jen negramatičnost sekvence *[p. bez přízvuku – klitika] (*k mu / k němu), ale nedává vysvětlení negramatičnosti sekvence *[p. s přízvukem – klitika] (vedle *ho / něho) (vysvětlení poskytuje v rámci generativní gramatiky ✍Abels, 2003).

Výrazné rozdíly panují ve výkladu p. coby součásti struktury věty. V tradičních koncepcích, které popisují strukturu věty na principu větných členů chápaných jako funkce autosémantických slovních druhů, se p. pokládají za součást pádové formy substantiva (a tvoří s ním větný člen). V jiných popisech se předložka pokládá za samostatnou syntaktickou jednotku: v některých dependenčních gramatikách za dominující výraz přidělující pád nominální skupině (a připouštějící adjunkty: zřetelně nad průměrem), v složkových gramatikách za hlavu předložkové fráze (PP); viz dále.

Z hlediska typologického prepozice patří do kategorie adpozicí. Prepozice jsou takové adpozice, které stojí před svým komplementem: do školy, něm. in die Schule, angl. to the school. Adpozice, které stojí za svým komplementem, se nazývají ↗postpozice: č. postpozice nemá, má je např. něm. des Vaters wegen, japonština ie kara (dům z ‘z domu’), možná i angl.: a year ago. Byla pozorována pravidelnost: jazyky typu ↗SVO preferují prepozice, jazyky ↗SOV preferují postpozice. Za ambipozice se pokládají takové adpozice, které mohou být prepozice i postpozice: č. je nemá, má je např. něm. [Meiner Erfahrung nach] // [Nach  meiner Erfahrung] (regnet es dort oft) n. angl. He slept [through the whole night] // [the whole night through]. Adpozice, které jsou dvoudílné, tj. jedna část je prepozice, druhá část je postpozice, se nazývají ↗cirkumpozice: č. cirkumpozice nemá, má je např. něm. um Gottes willenn. angl. from now on.

Jedním z důležitých rysů, jimiž se liší jaz., je možnost n. nemožnost nechat v předložkové skupině předložku bez jejího komplementu. (a) V č. není možné přesunout komplement p. a předložku nechat v pozici samu: Co si myslíš [o tom]? – Co si [o tom] myslíš? – *Co si [tom] myslíš [o]; to je možné např. v angl. ([What] are you thinking [about]?; srov. ↗preposition stranding; (b) V č. není možné komplement p. elidovat (viz ↗elipsa: Večer půjde Petr do kina. *Půjdeš [s ] // Půjdeš [s ním]?; to je možné např. v angl.: I'm going to the park. Do you want to come [with] // Do you want to come [with me]? Absence komplementu u p. je signálem [idiomu]: Koupe se bez = ‘bez horního dílu plavek’, srov. taky Kdo je pro?. Viz také ↗složená předložka.

1 Sémantika

1.1 Sémantika primárních předložek

Primární p. jsou obvykle analyzovány jakou dvoumístné predikáty (viz např. ✍Bierwisch, 1988; ✍Wunderlich & Herweg, 1991; ✍Heim(ová) & Kratzer(ová), 1998), které něco vypovídají o vztahu externího a interního argumentu. Jsou tedy typu (1a), jiným způsobem zapsáno jako (1b):

Např. význam statické p. pod vypadá ve formálněsémantickém zápisu jako (2). Externí argument x je umístěn pod interním argumentem y:

Ve větě (3) tedy pod umísťuje referent externího argumentu ta kniha pod referent interního argumentu stůl:

Interní a externí argument mohou být entity různého druhu: prostorové entity jako v (3), události n. časy. Externí argument bývá též nazýván figure a interní argument ground (✍Talmy, 2000, ad.). Tyto dva základní kognitivní koncepty (viz ↗prostorová sémantika) mají podle Talmyho všechny jazyky. Figure představuje koncept, který potřebuje nějaké referenční ukotvení, a to mu dává právě ground (někdy též zvaný landmark n. referenční bod). Tyto koncepty mohou být reprezentovány např. jmennými entitami jako v (3) n. událostmi, které naopak mohou být vyjádřené větami, jež se nacházejí v časovém n. příčinném vztahu. Ve skutečnosti může mít p. více argumentů než jen dva, pokud vezmeme v úvahu situace, kontexty n. možné světy, jak ukazuje např. (4), kde s představuje stavový argument. Podle (4) se referent externího argumentu x nachází ve stavu bytí pod referentem interního argumentu y:

Podle některých autorů je význam p. ještě komplexnější (viz ✍Lang, 1991; ✍Bierwisch, 1996; ✍Kracht 2008). Např. prostorové p. jako pod by měly obsahovat lokalizační funkci, která je v určitých jaz. vyjádřena i morfologicky (srov. ✍Bierwisch, 1996; ✍Botwinik-Rotem(ová), 2008; ✍Svenonius, 2008 pro angličtinu, hebrejštinu, japonštinu, korejštinu n. tzeltal). Podle ✍Langa (1991) by význam pod vypadal jako (5), kde * označuje charakteristickou funkci a obecná relace LOC lokalizuje externí argument x vzhledem k prostoru pod y:

V poslední době se prosazují zejména dva typy sémantických analýz, sémantika regionů (např. ✍Wunderlich, 1991; ✍Nam, 1995; ✍Kracht, 2008) a vektorová sémantika (např. ✍Zwarts & Winter, 2000; ✍Zwarts, 2005). Obecné schéma významu lokativních p. v sémantice regionů se nachází v (6):

P je funkce, která přiřadí danému individuu x jeho místo v prostoru, ⊆ označuje prostorový vztah mezi částí a celkem a u je množina funkcí, které přiřazují argumentu y určitý sousední region, např. prostor pod ním jako v případě p. pod. Regiony (prostory) mohou být dále členěny do podregionů podle toho, zda jsou interní, n. externí vzhledem k internímu argumentu, n. podle jednotlivých os prostoru (vertikální, horizontální) majících vztah k danému argumentu. Následně nese statické pod význam (7). Denotát externího argumentu x se nachází v regionu, který je externí vzhledem k y a navíc je pod ním:

Podobně by měla statická p. nad význam (8), který se odlišuje od (7) pouze v hodnotě vertikální osy:

Ve vektorové sémantice je význam lokativních p. pojímán jako množina vektorů, které spojují určité body v prostoru. V případě pod se jedná o množinu vektorů, jež jdou od denotátu komplementu p. (interního argumentu) k bodům pod ním. Významy p. se rozlišují podle toho, zda jsou upward vektorově monotónní n. downward vektorově monotónní; viz ↗monotonicita. Tato vlastnost hraje důležitou roli při rozvíjení p. měrovými modifikátory, protože p. mohou být rozvíjeny měrovými modifikátory jen tehdy, pokud jsou zároveň upward a downward monotónní (✍Zwarts & Winter, 2000; srov. též uplatnění tohoto přístupu na č. prefixy u ✍Dočekala, 2009). Např. p. v (9a) mohou být rozvity měrovým modifikátorem dva metry, protože ke své přirozené downward vektorové monotonicitě mají též upward monotónní vlastnosti. Naproti tomu p. v (9b) nemohou být takto modifikovány, protože nejsou upward vektorově monotónní:

Vektorová sémantika obecně umožňuje jednoduše analyzovat měrovou modifikaci, protože význam předložkové fráze obsahující měrový modifikátor lze chápat jako průnik dvou množin vektorů. Např. v (10) se jedná o průnik mezi množinou vektorů, které jdou od hladiny dolů, a množinou vektorů, které jsou dva metry dlouhé:

Dynamické (direkcionální) p. jsou komplexnější než statické (lokativní) p., protože obsahují nejen statický sémantický komponent, ale též dynamický význam. Dynamická p. pod má význam (11), který vedle statického komponentu – srov. (5) – obsahuje též operátor BECOME (nebo CHANGE), který do významu přináší změnu mezi jednotlivými stavy a jehož argumentem je koncový stav (tj. statický význam v (11): bytí x v prostoru pod y), viz např. ✍Dowty (1979), ✍Wunderlich & Herweg (1991):

Sémantické teorie používají při popisu dynamických p. často pojem path (cesta), liší se však v tom, jak ho přesně používají. Např. ✍Bierwisch (1988) navrhuje pro dynamickou p. v význam (12a), kde FIN označuje funkci cesty. Výsledkem je, že lokace externího argumentu x na konci cesty je zahrnuta v regionu interního argumentu y. Srov. (12a) se statickou p. v v (12b):

Vektorová sémantika (✍Zwarts & Winter, 2000; ✍Zwarts, 2005) pojímá cestu jako funkci z intervalu [0, 1] do vektorů, přičemž se jedná o interval reálných čísel; 0 představuje začáteční bod cesty, 1 konečný bod cesty a body na cestě jsou lineárně řazeny (od 0 do 1). Jiné přístupy zobecňují pojem fáze a tvrdí, že význam zdrojových a cílových dynamických p. sestává ze dvou fází, pravdivé a nepravdivé, při nichž se figure nachází v určitém vztahu ke ground (✍Fong(ová), 1997, viz také (11)). Existují také analýzy kombinující více přístupů, např. ✍Kracht (2002), jenž používá vektorovou sémantiku společně s fázovým přístupem. Dynamické p. se také rozlišují podle toho, zda jsou telické, atelické, n. zda tato vlastnost závisí na kontextu, přičemž platí, že p. je telická, pokud nemá kumulativní referenci (✍Zwarts, 2005). Např. cílová p. pod a zdrojová p. z jsou telické, protože není možné konkatenovat dvě či více cest (tj. druhá začíná přesně tam, kde první končí), které spadají pod denotaci příslušné předložkové fráze. To vyplývá z toho, že cílové a zdrojové p. jsou dvoufázové, takže druhá cesta – pokud se má napojit na první – nemůže začínat ve stejné fázi jako první cesta. Např. v pod stůl začíná první cesta mimo stůl a končí pod stolem, kde by se na ní měla napojit druhá cesta. V tom případě by však druhá cesta nepatřila do denotace pod stůl. Naproti tomu p. k je atelická, protože na první cestu vedoucí např. ke stolu lze napojit druhou cestu stále vedoucí ke stolu (a celková cesta také vede ke stolu). Přes je telická p., pokud cesta jde přes ground jen jednou (což je triviální, protože není druhá cesta ke konkatenaci), a atelická, pokud cesta přejde přes ground vícekrát; např. pokud pes přeskočí přes plot jednou a hned podruhé zpět z místa doskoku, tak konkatenujeme dvě cesty patřící do denotace přes plot. Viz ↗telicita.

1.2 Sémantika sekundárních předložek

Sémantika sekundárních p. je složitější, protože mají komplexnější strukturu, která často obsahuje celé části vět. Např. nehledě na obsahuje vedle dynamického významu p. na i participiální význam tranzitivního predikátu a negační operátor.

2 Syntax

P. ve větě projektuje předložkovou frázi (PP). V č. musí p. stát před svým komplementem (13a), nemůže ho následovat (13b). A komplement musí být vždy přítomen, viz (14):

Existují nemnohé výjimky, např. v některých frazémech může p. vystupovat samostatně: Byla nahoře bez. Také není možné posunout komplement p. do vyšší strukturní pozice a zanechat p. samotnou (tzv. ↗preposition stranding). Předložkové fráze jsou ↗ostrovy pro všechny druhy posunu, viz např. skremblovaný předložkový komplement v (15a) (viz ↗skrembling), komplement posunutý wh-posunem v (15b) n. předložkový komplement posunutý do klitikové pozice v (15c) (viz ↗klitika):

Předložkový komplement nemůže být ↗klitika, viz (16):

To však nesouvisí se selekčními požadavky p., ale spíše s cílovou pozicí klitik. Pokud je pravda, že se klitika v č. musí nacházet v hlavě komplementizéru C (n. jiné hlavě v levé periférii věty (✍Veselovská, 1995; ✍Toman, 1999; ✍Lenertová, 2001; ✍Biskup, 2011)), pak musí být (16a) negramatická, protože tento požadavek není splněn. Věta (16a) nemůže být zachráněna posunem ti do pozice hlavy C, protože i když přijmeme, že klitika mají jak status fráze, tak hlavy (✍Chomsky, 1995), posun zanechá p. samotnou, což v č. není přípustné, jak ukazuje (15c). Navíc je (16a) problematická z toho důvodu, že se ve finální – tj. fokusové – pozici nachází lehký element. (16b) může být analyzována minimálně třemi způsoby: Buď je celá předložková fráze posunuta do první pozice a pak je věta negramatická, protože ti opět není v hlavě C (nýbrž zapuštěna ve specifikátoru v předložkové frázi). A následný posun ti do C by zase přinesl negramatický ↗preposition stranding. Nebo jsou k a ti generovány nezávisle, ti přímo v hlavě C a k se spojí s celou větou. To však neodpovídá selekčním požadavkům p. Také není jasné, jak by ti získalo pád a theta roli, protože k by je mělo udělit svému komplementu, tj. CP. Další problém jsou neuspokojené selekční požadavky predikátu patřit. Poslední možnost je generovat k ti rovnou v hlavě C. To je ale nemožné, protože k ti má status fráze, a ne hlavy. Podobně by se vysvětlila negramatičnost věty (16c). S a Janou se opět nemohou generovat nezávisle (s klitikou se v C). Ani není možné posunout s Janou nahoru a vložit se do ‚druhé‘ pozice, protože se by pak nebylo v hlavě C a navíc by tato operace byla necyklická.

V syntaktických analýzách se externí argument p. často generuje mimo příslušnou předložkovou frázi (typicky ve verbální frázi). Proto vypadá nejjednodušší struktura předložkové fráze jako (17a), kde p. coby hlava selektuje svůj interní argument. Pokud se v předložkové frázi nachází modifikátor, pak je ve strukturní pozici specifikátoru:

Někteří autoři umísťují do předložkové fráze také externí argument, např. ✍Svenonius (2007), který dekomponuje předložkovou frázi do dvou projekcí, pP a PP (18), analogicky k verbální projekci (viz též ✍van Riemsdijk, 1990). V návaznosti na Talmyho koncepci (✍Talmy, 1975; ✍Talmy, 2000) je interní argument ground uveden do struktury hlavou P a externí argument figure hlavou p. Tato konfigurace je univerzální, takže se např. figure nemůže objevit v PP:

Podobně jako slovesa mohou být podle ✍Svenonia (2007) pP tranzitivní, n. intranzitivní (neakuzativní a neergativní), srov. též ✍Romanova (2006), ✍Biskup & Putnam (2012). Umístění argumentů do dvou různých projekcí je ospravedlněno jejich rozdílným chováním vzhledem k selekčním vlasnostem p. P. vyžadují komplement určité syntaktické kategorie, k tomu s určitým pádem (17a), to ale neplatí pro externí argument; srov. tu knihu v (19a) a (19b):

Podobně tomu je u sémantické selekce. V (20a) nemůže být interní argument p. mezi singulárová entita, ale to neplatí pro externí argument (20b):

Další návrhy, jak dekomponovat syntaktickou strukturu p. a předložkových frází, lze najít např. u ✍Jackendoffa (1983), ✍Koopman(ové) (2000), ✍Bayera & Badera ad. (2001), ✍van Riemsdijka & Huijbregtse (2002), ✍Gehrke(ové) (2008), ✍den Dikkena (2010), ✍Noonan(ové) (2010); pro č. viz např. ✍Caha (2007), ✍Caha (2009), ✍Emonds (2007), ✍Biskup (2009). Většinou se vychází z toho, že struktura p. je univerzální, přičemž její jednotlivé části mohou, n. nemusí být realizovány a jejich realizace může v různých jaz. vypadat různě. Např. podle ✍Jackendoffa (1983) odpovídají ontologické kategorie konceptuální struktury syntaktickým konstituentům, jež nesou odpovídající rysy: [PLACE], [THING], [DIRECTION], [EVENT] atd. Statické předložkové fráze mají obecnou reprezentaci (21a) a konkrétní reprezentaci např. jako (21b) a dynamické předložkové fráze mají obecnou reprezentaci (22a) a konkrétní reprezentaci jako (22b):

Podobně tvrdí ✍van Riemsdijk & Huybregts (2002), že statická část p. (Loc) je blíže ke komplementu – tj. je ve struktuře p. níže – než její dynamická část (Dir). Srov. (23), ukazující, že sekundární dynamické p. obsahují statickou p. (pod a za mají statický význam). Opačný případ – statické p. obsahující dynamickou p. – ovšem neexistuje. To samé platí i pro dynamická adverbia, jež jsou strukturně předložkovými frázemi, viz (24), kde před má statický význam:

Někteří autoři dekomponují i dynamickou projekci; viz např. ✍Pantcheva (2010), která rozděluje PathP do tří různých projekcí: [Route [Source [Goal [ ...]]]. Detailnější analýzu p. představuje také ✍Koopman(ová) (2000), podle níž p. patří k ↗lexikálním kategoriím stejně jako slovesa, adjektiva a jména a mají rozšířenou funkční projekci, která odpovídá struktuře věty. Na této teorii se zakládá analýza den ✍Dikkena (2010), který zavádí funkční projekce aspektu, času a komplementizéru – jež jsou přijímány v případě slovesné a jmenné struktury – také do struktury p. Lokativní a direkcionální p. u něj mají projekce AspP, TP (Deixis) a CP, přičemž aspektová projekce určuje, zda se jedná o lokativní, n. direkcionální p. (analogicky k rozdílu mezi statickými a dynamickými predikáty v případě sloves a rozdílu mezi počitatelnými a nepočitatelnými jmény). Mezi komplementační a aspektovou frází se nachází projekce pro deixi, která je analogií verbální časové deixe a jmenné deixe osoby, jak je ukázáno v (25):

Analogii se slovesy používá též ✍Grimshaw(ová) (2000), podle níž je p. pouze částí jmenné rozšířené projekce, tak jako je komplementizér částí slovesné rozšířené projekce (podobný náhled mají školské syntaktické koncepce, v nichž je p. se svým komplentem považována za jednu syntaktickou jednotku). Někteří autoři umísťují do předložkové fráze měrovou frázi (DegP), např. ✍Koopman(ová) (2000), ✍Svenonius (2008), což se zdá být oprávněné i pro č., v níž p. také mohou obsahovat morfém vyjadřující měrový modifikátor, jak ukazuje po v (26):

Podobně jako mnohé jiné jazyky má také č. v sekundárních p. speciální morfémy sloužící k vyjádření lokace. Tyto morfémy jsou obvykle původem substantiva a vyjadřují abstraktní pojmy související s osami prostoru, viz pod a vrch v (27) (srov. též diskusi nahoře u příkladu (7) a (8)). Tyto morfémy bývají většinou umísťovány do projekce Ax(ial)PartP, která se nachází v nespodnější části předložkové struktury, jak ukazuje (28) (viz např. ✍Svenonius, 2006; ✍Kracht, 2008):

Sekundárním p. v (27) jsou velice blízké adverbiální předložkové fráze typu (29a), typu (29b), kde je vedle p. přítomný adjektivní morfém a jméno je skryté (viz však pádové koncovky), a typu (29c), kde je adjektivum nahrazené příslovcem:

V ↗G&B hlava P svému komplementu uděluje inherentní pád a theta roli, viz (17). V dekomponovaných p. však pád nemůže být udělen takovým jednoduchým způsobem. Je nutné rozhodnout, která (či které) projekce jsou zodpovědné za udělování pádu a za jakých podmínek. Též je nutné zodpovědět otázku, jakým způsobem se na udělování pádu podílí sám komplement. Existují dva základní přístupy k těmto otázkám. Podle prvního přístupu je pád přidělen komplementu, jenž zůstává in situ, přímým udělením pádu (či potřebného rysu), n. pomocí ↗operace shody (např. ✍Biskup, 2009). Podle druhého přístupu dostane komplement pád po svém posunu do příslušné pádové pozice, přičemž p. se ve struktuře v závislosti na detailech jednotlivých analýz také může posouvat, viz např. ✍Caha (2009). Podle Biskupa se hlavy jednotlivých projekcí dekomponované předložkové fráze inkorporují do hlavy T, která na základě inkorporovaných rysů a příslušných převáděcích pravidel udělí pád. V tomto přístupu jsou pády vyjádřením sémantických vlastností (rysů) jednotlivých projekcí obsažených v dané p. (srov. významy/rysy pádů u ✍Hjelmsleva, 1935, ✍Jakobsona, 1936/1971; ✍Komárka, 1982; ✍MČ 2, 1986; ✍Neidle(ové), 1988; ✍Frankse, 1995; ✍PMČ, 1995; ✍Krachta, 2002, ad.). Podle ✍Cahy (2009) mají jména (NP) rozšířenou funkční projekci, kde jsou podle univerzální hierarchie umístěny jednotlivé pádové projekce, a podle toho, jak se dané jméno posune v této struktuře vysoko, takový dostane pád. Pád je buď vyjádřen sufixem, pokud se NP posunula nalevo od příslušné projekce (takže pádové koncovky jsou frázové sufixy), n. je vyjádřen p., pokud je NP níž než příslušná projekce.

Co se týká komplementu samého, nedávné přístupy k pádu v předložkové frázi často používají projekci K(ase)P, která dominuje komplementovou DP, pokud dané jméno nese inherentní pád, viz (28) (✍Bayer & Bader ad., 2001). Při pádové alternaci jsou obvykle postulovány dvě či více různých struktur/derivací, které se liší co do přítomnosti určitých projekcí, např. (ne)přítomností direkcionální fráze v případě statické a dynamické p. pod. Tyto projekce jsou pak zodpovědné za přítomnost toho kterého pádu (např. ✍van Riemsdijk, 2007). V mnohých přístupech neexistuje rozdíl mezi pádem a p.; obě entity jsou manifestací té samé kategorie (✍Fillmore, 1968; ✍Emonds, 1985; ✍Kracht, 2002; ✍van Riemsdijk & Huybregts, 2002; srov. též nahoře diskusi ✍Cahy, 2009).

Sekundární p. typu (30a), v nichž uděluje pád strukturně vyšší p. (je nalevo), je nutné odlišovat od sekundárních p. typu (30b), v nichž uděluje pád nižší p. Zatímco v (30a) je přítomná jen jedna předložková fráze, v (30b) jsou dvě, protože komplement vyšší p. selektuje tu nižší předložkovou frázi. Její komplement je sice ze synchronního hlediska komplementem celé sekundární p., ale kvůli lokalitě mu pád může udělit jen ta nižší p. Že tuto otázku nelze redukovat na rozdíl mezi jednoslovnými a víceslovnými p., ukazuje příklad p. navzdory (30c), která si podržuje dativní pádové vlastnosti spojené se slovesem:

Co se týká externích syntaktických vlastností PP, mohou být argumentem (31), modifikátorem (32) a predikátem (33):

Ze strukturního hlediska mohou být předložkové fráze komplementem (31), adjunktem (32) n. specifikátorem, viz (34), kde v rohu je specifikátorem fráze ve skříni, když zužuje denotaci prostoru skříně, a naopak, když ve skříni zužuje denotaci v rohu, pak je ve skříni specifikátorem:

Viz také ↗lexikální kategorie.