PŘEDMĚT (objekt)
V tradiční gramatice větný člen, který rozvíjí sloveso n.adj. (jakékoli větněčlenské platnosti) a jehož tvar je tímto slovesem n.adj. řízen. Tvarová řízenost (↗rekce) záleží v tom, že řídící člen určuje // přiděluje pád p. (Šmilauer v ✍NS, 1969). Školní mluvnice mluví o vazbě. P. se vyjadřuje nominální skupinou, jejímž jádrem je typicky subst., n. zájmeno (1a), n. předložkovou skupinou (1b):
(1) | a. | Petr rozbil vázu |
b. | Petr čekal na Evu |
Za p. se často pokládají taky vedlejší věty, které mají distribuci předmětových jmen; nazývají se vedlejší věty předmětové. Spojkové předmětové věty (2a), (3a) patří do kategorie vět obsahových, takže jejich spojka je určována významem řídícího slovesa n. adjektiva (viz ↗obsahová věta). Mnohá slovesa n. adjektiva vyžadují doplnění předmětovou infinitivní skupinou (2b), (3b); v č. tradici se analyzují jako výsledek ↗nominalizace vedlejší spojkové věty a reflektuje se řada jejich vlastností, např. to, zda je vyrozumívaný, ale nevyjádřený podmět infinitivní skupiny identický s podmětem řídící věty (2b), n. s předmětem řídící věty (3b); podrobněji viz ↗kontrola; k popisu výrazu to, resp. předložka + to, tzv. korelátů, v maticové větě viz ↗obsahová věta:
(2) | a. | Oba státy se dohodly (na tom), | že navážou diplomatické styky |
b. | navázat diplomatické styky | ||
(3) | a. | Politická situace přinutila oba státy (k tomu), | aby navázaly diplomatické styky |
b. | navázat diplomatické styky |
Jako výsledek „pravé“ ↗nominalizace vedlejší spojkové věty se v č. tradici analyzují taky nominální skupiny, jejichž jádrem je ↗dějové substantivum a ↗verbální substantivum:
(2) | c. | Oba státy se dohodly | na navázání diplomatických styků |
Vztažné předmětové věty patří do kategorie ↗vztažných vět bez hlavy (4); jejich popis viz tam; k analýze struktur se zájmenem to viz ↗vztažná věta s lehkou hlavou:
(4) | a. | Já budu jíst (to), co uvaříš |
V novějších závislostních mluvnicích se za p. pokládá pravovalenční syntaktická pozice slovesa n.adj. (a výrazy v ní) s pevně fixovanou pádovou formou, kterou přiděluje této pozici sloveso n.adj. (✍MČ 3, 1987). Je-li v této pozici nominální skupina, získává pád od nositele valence ona (slíbil včasný návrat), je-li v této pozici spojková vedlejší věta n. infinitivní skupina, je pád nevyjádřen (Slíbil, že se včas vrátí) n. může být vyjádřen na „korelátu“ to ve větě maticové: Slíbil také to, že se včas vrátí / Také to slíbil, že se vrátí; Slíbil také to včas se vrátit / Také to slíbil včas se vrátit (viz ↗obsahová věta). Rozlišují se slovesa, u nichž je p. obligatorní (Zastřelil srnu ‒ *Zastřelil), a slovesa, u nichž je p. potenciální/fakultativní: Dokoupilovi včera zabíjeli prase ‒ Dokoupilovi včera zabíjeli (= prase); Zavři (= okno n. dveře, ≠ oči); viz ↗nulové objekty. Byl pozorován často se vyskytující vztah mezi prefixací a přidáním obligátního p.: psát (něco) × napsat *(něco), *sněží sjezdovku × Vlekaři zasněží sjezdovku; viz ↗tranzitivní sloveso.
Z hlediska formy se rozlišuje p. v pádě prostém a p. v pádě předložkovém. V syntaxi je mezi oběma typy p. rozdíl: Zatímco předmětu v pádě předložkovém nositel valence přiděluje předložku a ta přiděluje jménu pád (přemýšlet o Pavlovi / *k Pavlovi), v případě předmětu v pádě prostém nositel valence přiděluje pád přímo jménu: pít vodu / *vodě.
1 Předmět u sloves
U sloves je základním pádem p. ↗akuzativ (tzv. přímý předmět); slovesa, která vyžadují jen přímý předmět, jsou ↗slovesa tranzitivní: Petr má staré rodiče, To víno obsahuje vodu, Svetr pouští barvu, Petr píše dopis. Podle ↗Burziovy generalizace by neměla existovat slovesa, která mají přímý předmět a nemají aktantový podmět; č. (a třeba i něm.) ovšem několik málo takových struktur má: Zebe mě, Mich friert. O mechanismu přidělení sémantické role (viz dále) tomuto předmětu a o mechanismu přidělení akuzativu viz ↗tranzitivní sloveso. Předmět v jiném pádě než akuz. se nazývá nepřímý předmět: dotknout se stolu, věřit matce, diskutovat o syntaxi …
Slovesa, která vyžadují přímý předmět a ještě jeden nepřímý předmět (typicky v dativu n. pádě předložkovém), jsou ↗slovesa ditranzitivní: Petr věnoval přítelkyni prsten, Číšník nutil hosta k odchodu. Č. nepatří k jaz., které dovolují dva akuz. předměty (jako např. angl. He brought his mother some flowers): možná výjimka: Učil Petra matematiku). Detailnější syntaktická a sémantická analýza viz ↗ditranzitivní sloveso.
Typickou vlastností akuzativního předmětu je, že je to (i) druhá hierarchicky nejvyšší pozice (po pozici subjektu), a tedy (ii) hierarchicky nejvyšší pozice mezi předmětovými pozicemi. Tato vlastnost předmětu je v různých teoriích analyzována různě a deskriptivně je potvrditelná řadou dat. Vlastnost (i), tj. že subjekt a přímý předmět jsou prominentní pozice, je podporována tím, že pouze subjekt i přímý předmět získávají strukturní pád (viz dále) // superpád (✍Emonds, 2010), a z toho, že subjekt je hierarchicky vyšší pozice než přímý předmět, vyplývají subjekt-objektové asymetrie (např. každá věta musí mít subjekt, ale nikoli objekt, typická je subjekt-predikátová shoda, nikoli objekt-predikátová shoda, reflexivům poskytuje referenci subjekt, nikoli přímý předmět, a mnoho jiných). Vlastnost (ii) se projevuje např. v tom, že umístěním nominální skupiny do pozice přímého předmětu se mění diateze a význam: Napustil vanu vodou × Napustil vodu do vany; viz ↗diateze. Při pasivizaci se přímý předmět stává podmětem (viz dále): Policie pronásledovala zloděje → Zloděj byl pronásledován policií. Tento fakt se může využít jako diagnostika, která ukazuje, že č. má sloveso se dvěma přímými předměty: Petr doučuje Pavla matematiku → Pavel je doučován Petrem / Matematika je doučována Petrem × Petr doučuje Pavla hodinu → Pavel je doučován Petrem / *Hodina je doučována Petrem.
V pozici přímého předmětu bývá typicky přidělována role patientu // protopatientu // theme. O jemnější sémantickou klasifikaci p. se na základě intuice pokouší už Trávníček v ✍MSČ (1951) a po něm i valenční syntaxe rozlišují různé protějšky p. ve významové stavbě věty (z okruhu ↗DVS je reprezentativní ✍MČ 3, 1987, 51–58, z okruhu ↗FGP ✍Panevová, 1980). Obvykle se uvádí rozdíl mezi p. vnitřním (označení toho, co je dějem „zasahováno“) a p. vnějším (označení toho, co existuje nezávisle na ději): psát knihu × číst knihu. Vnitřní p. se dále diferencuje na předmět dějem vznikající/zanikající (vařit polévku) a p. dějem měnící své vlastnosti (vařit maso). Termín p. vnitřní se jako synonymum s termínem p. obsahový užívá pro příbuzný p. (cognate object): tančit polku, tančit tanec; viz ↗figura etymologická.
Jedním z formálních projevů umožňujících přímý p. vnitřně klasifikovat je možnost pasivizace: Následující příklady ukazují vztahy syntaktické tranzitivity a sémantické tranzitivity: Petr má staré rodiče → *Staří rodiče jsou *měni Petrem, Svetr pouští barvu → *Barva je pouštěna svetrem, To víno obsahuje vodu → Víno je obsaženo *vodou / ve vodě, Petr píše dopis → Dopis je psán Petrem; viz ↗pasivum.
↗MVT analyzuje akuzativ přímého předmětu (a nominativ subjektu) jako strukturní pád, tj. pád, který je přidělován rysy obsaženými ve vnitřní struktuře nositele valence, a nabízí tak vysvětlení, že: (a) Změna vnitřní struktury nositele valence může vést ke změně ve formě valencí: klasický příklad je aktivum × pasivum (Zedníci stavějí halu × Hala je stavěna): pasivní morfologie slovesa blokuje přidělení akuzativu přímému předmětu a patiens v této pozici nemůže být formou NS vyjádřen a je vyjádřen v pozici subjektu jiného slovesa (lexikálně prázdného být), která od finitní morfologie být získá nominativ, ale interpretován je stále v pozici přímého předmětu (tedy jako patiens); viz ↗pasivum. (b) Změna vnitřní struktury nositele valence může vést k přepsání akuz. jinou pádovou formou, což signalizuje další sémantické rysy, zvl. kvantitativost, gen. partitivní: On tam přidal sůl → On tam přidal (trochu/moc) soli; podílnost, předl. po přidělující lok.: Dal studentům knihy → Dal studentům po knize; přibližnosti množství, předl. na přidělující akuz. Přečetl sto knih → Přečetl na sto knih. Arch. (nebo ve frazeméch) je gen. záporový, vyvolávaný záporkou ne‑: Viděl jsem tam jedinou květinku → Neviděl jsem tam jediné květinky // Neviděl jsem tam jedinou květinku (viz ↗genitiv). Za p. se v řadě tradičních gramatik v návaznosti na ✍Kopečného (1953) pokládá i gen. počítaného předmětu/numerativ, který se objevuje místo akuz. po číslovkách od pěti výše a po číslovkách neurčitých: V diktátu jsem udělal dvě chyby × V diktátu jsem udělal šest // několik chyb; viz ↗genitiv. Všechny uvedené formy se objevují jen místo strukturního pádu, srov.: Za celou dobu nepotkal jedinou ženu / jediné ženy × Za celou dobu nevěřil jediné ženě / *jediné ženy. Viz ↗akuzativ.
P. v ↗genitivu se objevuje zvl. u ↗reflexivních sloves (dotknout se drátů, vzdát se odměny, ptát se učitelky); u sloves nereflexivních ho vytěsňuje p. v akuz. (používat tužky → používat tužku). Viz ↗genitiv.
P. v ↗dativu je dvojí: (i) u sloves s jedinou pravou valencí označuje, že objekt, k němuž referuje jméno, nějak koreluje s referentem subjektu predikátu (Petr se podobá otci; Petr věří matce), a (ii) u sloves, které vedle dat. valence, získávající interpretaci adresáta/recipientu v širokém smyslu, vyžadují další valenci, zvl. akuz: dát matce růže. Podrobněji viz ↗dativ.
P. v ↗instrumentálu označuje objekt, který má vůči ději více n. méně výraznou nástrojovou povahu: hodit kamenem / kámen po někom × hodit *kamenem / kámen někomu, n. někam. Viz ↗instrumentál.
P. v pádě předložkovém se vykládají různě, srov. ✍Běličová (1982), ✍Komárek (1982), ✍Bémová ad. (1989) aj., konsenzus panuje v tom, že předložky se zde desémantizují a neuplatňují se ↗předložky sekundární.
2 Předmět u adjektiv
U adjektiv v č. neexistuje p. v akuz. (s výjimkou dlužný odpověď a možná i dlužný stovku): gen.: plný vína, dat.: věrný svým zásadám, instr.: jistý svým vítězstvím, předl. pád: náchylný k nemocem; zvyklý na samotu. Tzv. činná verbální participia mají adjektivní flexi, ale dědí syntaktické vlastnosti slovesa, a tedy i akuz. valenci slovesa (číst knihu ‒ čtoucí knihu) a např. možnost reflexivizace (denně se holí – denně se holící).
- Bausewein, K. Akkusativobjekt, Akkusativobjektsätze und Objektsprädikate im Deutschen, 1990.
- Bázlik, M. Akuzatívny objekt z hľadiska valencie v porovnání s angličtinou. JČ 37, 1986, 39–45.
- Běličová, H. Sémantická struktura věty a kategorie pádu, 1982.
- Bémová, A. & J. Panevová ad. Znovu k významu prostých a předložkových pádů. SaS 50, 1989, 128–136.
- ČŘJ, 1996.
- Emonds, J. Case Theory Revisited: Nominative and Accusative Supercase. In Bičan, A. & J. Klaška ad. (eds.), Karlík a továrna na lingvistiku, 2010, 98–124.
- Hausenblas, K. Co je předmět. ČJ 4, 1954, 28–31.
- Hausenblas, K. Vývoj předmětového genitivu v češtině, 1958.
- Komárek, M. K významu předložkových pádů v češtině. AUPO, Philologica 46, 1982, 77–85.
- Konečná, D. K otázce druhů objektu podle významu. SlavPrag 8, 1966, 311–316.
- Konečná, D. Jeden z přístupů k popisu objektu českého slovesa. SlavPrag 10, 1968, 187–192.
- Kopečný, F. Kvantitativní přívlastek a určení míry. SaS 14, 1953, 115–121.
- MČ 3, 1987.
- MSČ, 1951.
- Němec, I. Ještě k funkcím lexikálního nevyjádření objektu děje ve větě. NŘ 72, 1989, 119–130.
- NS, 1969.
- Oravec, J. Väzba slovies v slovenčině, 1967.
- Panevová, J. Rozvití předmětová a příslovečná, doplňující a určující. NŘ 58, 1975, 61–66.
- Panevová, J. Formy a funkce ve stavbě české věty, 1980.
- Panevová, J. Kolik významů má český instrumentál? In Nebeská, I. & A. Macurová (eds.), Jazyk a jeho užívání, 1996, 14–23.
- SČ, 1998.
- Straková, V. Slovesná determinace pádová. ČSR 14, 1969, 1–11.
- Štícha, F. K problematice vazby. SaS 46, 1985, 38–45.
- Štícha, F. Komunikativní a jazyková funkce lexikálního nevyjádření objektu děje ve větě. NŘ 70, 1987, 184–193.
- Uličný, O. Instrumentál v struktuře české věty, 1984.
- Zimová, L. Způsoby vyjadřování větných členů v textu, 1994.
- Viz Tranzitivní sloveso, Ditranzitivní sloveso, Nulový objekt, Pád.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PŘEDMĚT (poslední přístup: 21. 11. 2024)
CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny
Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020
Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka