Texty ve zdrojovém a cílovém jazyce spárované po úsecích (větách). Princip překladové paměti je velmi jednoduchý – jedná se v podstatě o paralelní dvojjazyčný text, který vzniká jako vedlejší produkt činnosti překladatele. Systém ukládá páry vět n. kratších větných úseků (segmentů) do zvláštního souboru, tzv. překladové paměti, aby mohly být později využity při překladu tematicky podobných textů. Každý jednotlivý pár segmentů bývá v paměti doplněn popisnými informacemi, které typicky označují autora, druh dokumentu, datum vytvoření, status překladové jednotky apod.

Systémy používající p.p. jsou jazykově nezávislé, dají se naplnit daty pro libovolný jazykový pár. Zároveň je třeba zdůraznit, že se jedná o čistě komerční softwarové aplikace nepoužívající žádné lingvistické znalosti. V podstatě po celou dobu své existence tyto systémy pracují stejným způsobem, nové verze se vyznačují zejména větším uživatelským komfortem a vylepšenými doplňkovými moduly (glosáře, konkordance, analýza apod.), lingvistický výzkum v této oblasti v podstatě neprobíhá.

P.p. výrazně pomáhá při překladech dokumentů, které obsahují větší množství podobných vět, n. při překladech nových verzí již dříve přeložených textů (návody, dokumentace programů, právní dokumenty apod.). Překladatel dostává od systému návrhy překladu těch vět, jejichž originál i překlad se nacházejí v paměti. Aktuálně překládaná věta se od věty z p.p. může do určité míry lišit, systém obvykle nabízí i neúplné shody (do určité hranice, v praxi to bývá obvykle 70 %) a barevně označuje slova, ve kterých se překládaná věta a věta z paměti liší. Překladatel má možnost návrh přijmout, odmítnout n. upravit.

Moderní komerční systémy disponují celou řadou pomocných funkcí, které umožňují práci s terminologií, se slovníky, provádějí analýzu vhodnosti textu pro danou překladovou paměť, umožňují automaticky vytvářet paměť i z dokumentů, které původně nebyly přeloženy pomocí systému s překladovou pamětí apod.

Myšlenka použití p.p. se poprvé objevila již na konci 70. let v pracích překladatele P. J. Artherna, vedoucího překladatelského týmu Evropské komise; někdy se tento nápad připisuje i jazykovědcům M. Kayovi (Stanfordská univerzita) n. A. Melbymu (Univerzita Brighama Younga). Trvalo však až do pol. 90. let, než se nástroje s překladovou pamětí začaly více rozšiřovat v překladatelské praxi. V současné době existuje celá řada komerčních systémů, vedoucí postavení na trhu si udržuje nástroj SDL Trados.

V principu se používají dvě základní metody práce s p.p. Překladatel ji buď může využívat pro jednotlivé věty překládaného textu tak, jak jdou za sebou (takto pracuje např. SDL Trados), n. pracuje s tzv. překladovou tabulkou, přehledně zpracovaným seznamem překládaných segmentů extrahovaných z původního textu (např. systém DéjàVu firmy Atril). V prvním případě se překladatel pohybuje v kontextu překládaného dokumentu, ovšem opakovaně použitou větu musí přeložit vícekrát, ve druhém případě se sice ztrácí kontext, ovšem každá věta se překládá pouze jednou.

Existuje celá řada standardních formátů pro data systémů s překladovou pamětí, které umožňují např. výměnu pamětí mezi jednotlivými systémy, práci s terminologií apod. Jedná se zejména o formáty TMX (Translation Memory eXchange), TBX (Term Base eXchange), OLIF (Open Lexicon Interchange Format), XLIFF (XML Localisation Interchange File Format) a další.