V č. lingvistice se termín p.s. neobjevuje; jev, který je jím popisován, se označuje termínem křížení vět // křížení propozic (✍Uhlířová, 1972; ✍Štícha, 1996; ✍Petkevič, 1998). Typický příklad:

Tázací zájmeno komu, které syntakticky i sémanticky patří do vedlejší věty (je to nepřímý předmět slovesa prospěje), se objevuje ve struktuře, do níž nepatří, tj. v maticové větě. V č. jazykovědě se pokládá za případ tzv. ↗neprojektivních konstrukcí. Viz také ↗doplňovací tázací věta.

V transformační generativní gramatice sloveso, které umožňuje, aby se do jeho klauze posunul („extrahoval“) konstituent, který je bázově generovaný ve (finitní) klauzi selektované tímto slovesem. Koncept p.s. pochází od ✍Rosse (1967). Metafora syntaktického „mostu“ (bridge) úzce souvisí s metaforou syntaktického „ostrova“ (island), což je struktura, z níž nelze syntakticky extrahovat; viz ↗ostrov. P.s. je pak slovesem vytvářejícím jakýsi „most“ ze zanořeného „ostrova“ do nadřazené věty. Schematické vyjádření negramatické extrakce z ostrova a několik příkladů je v (1) (extrakce z komplexní NP, (1a), extrakce z adverbiální věty, (1b), a extrakce z koordinace, (1c)). Gramaticky bezproblémová extrakce konstituentů přes p.s. je znázorněna schematicky a na příkladech v (2). V těchto příkladech jsou užita typická p.s. – tedy slovesa říkání (2a), myšlení (2b), či chtění (2c) (✍Karlík, 2009) – nicméně množina českých p.s. je pravděpodobně mnohem širší (viz ✍Klaška, 2008, pro korpusovou studii):

(2)	[CP XP1 … V(bridge) [CP … t1 … ]]
	a.	Jak dlouho1 říkala Jana, [CP že žila s tím mužem t1]?
	b.	Kterého studenta1 si Karel myslí, [CP že urazili t1]?
	c.	Kdo1 chceš, [CP aby to t1 udělal]?

Příklady (2) ilustrují extrakci tázacích výrazů, extrakce přes p.s. je však možná pro všechny typy A’-posunu (✍Chomsky, 1977). Příklad (3a) ilustruje extrakci vztažného zájmena a (3b) extrakci kontrastivního výrazu (viz ✍Dotlačil, 2007).

Mezi p.s. se standardně neřadí případy tzv. restrukturačních sloves s infinitivními komplementy (viz ↗restrukturace), ačkoliv odpovídají schematickému strukturnímu popisu v (2). O p.s. se hovoří jen tehdy, kdy sloveso zanořuje větu finitní a kdy se extrahovaný element posunuje posunem typu A’. Poněkud schizofrenně bychom tedy sloveso rozhodl označili za p.s. v (4a), kde zanořuje finitní větu, odkud je extrahován výraz komu, nikoliv však v (4b), kde sice dochází k extrakci výrazu komu, avšak jen z infinitivní struktury, či v (4c), kde dochází jen k extrakci klitiky mu (pravděpodobně A-posunem, popř. posunem hlavy) z infinitivní struktury.

Z hlediska syntaktické teorie není ani tak otázkou to, co činí sloveso slovesem přemosťovacím, jako spíš to, proč některá slovesa tuto vlastnost nemají. Ve většině syntaktických teorií totiž (2) není konfigurací, kterou je třeba postulovat ad hoc pro p.s., nýbrž se jedná konfiguraci, která je defaultně umožněna. Konfiguraci (2) tedy můžeme obecněji a přesněji zapsat jako (5). V (5) navíc zachycujeme běžný předpoklad, že extrakce ze zanořené finitní klauze probíhá (minimálně) ve dvou krocích – extrahovaný element se nejdříve posouvá do zanořené SpecCP a teprve poté do maticové SpecCP:

Základní teoretickou otázkou tedy je, co zamezuje syntaktické derivaci/reprezentaci jako (5), resp. co způsobuje, že některá slovesa se chovají jako „nepřemosťovací“, srov. např. (6a) s (6b), kde sloveso litovat uvozuje tzv. faktivní presupozici (viz níže), a s (6c), kde pošeptal blíže specifikuje způsob mluvení:

Syntaktická literatura se vesměs soustředila na vysvětlení kontrastu mezi (6a) a (6b), ponechávajíc (6c) bez jasnějšího vysvětlení. ✍Kiparsky & Kiparsky(ová) (1970) navrhují, že nemožnost extrahovat přes slovesa typu litovat plyne z obecnější podmínky nemožnosti extrakce z komplexní nominální fráze (viz (1a)). Podle těchto autorů jsou sice veškeré větné komplementy reprezentovány jako NP, nicméně jen v některých je přítomno (kovertní) jméno. Příklady (6a) a (6b) jsou v této analýze strukturně reprezentovány jako (7a) a (7b). Zatímco v (7a) je přítomna pouze syntakticky inertní nominální struktura, v (7b) je přítomna kovertní nominální hlava argumentové CP (kovertnost značíme kapitálkami), která způsobuje ostrovní charakter této CP. Sémantika této nominální hlavy odpovídá sémantice slova fakt či skutečnost, což odpovídá presupozičnímu charakteru zanořené CP v (7b): (7b) s sebou nese tzv. faktivní presupozici, což znamená, že účastníci konverzace předpokládají, že to, že někoho chceme pozvat, je pravda (což neplatí o (7a)); viz ↗faktové sloveso. Kiparsky & Kiparsky(ová) tedy navrhují následující syntakticko‑sémantickou korelaci, která zůstává dodnes v různých formách vlivná: faktivita – komplexní NP – ostrov – selekce „nepřemosťovacím“ slovesem × absence faktivity – „jednoduchá“ NP (či CP) – transparentnost – selekce „přemosťovacím“ slovesem. P.s. je pak definováno jako sloveso, v jehož komplementu se nenachází kovertní substantivum FAKT (popř. jiné takové substantivum).

Výše zmíněný návrh se dočkal modernějších teoretických parafrází. Např. ✍Müller & Sternefeld (1995) společně s Kiparskym & Kiparsky(ovou) z teoretických důvodů (např. pádový filtr) předpokládají, že všechny komplementové CP jsou ve skutečnosti NP (a tedy primárně ostrovy), nicméně v některých případech je kovertní nominální hlava inkorporována do maticového slovesa, čímž se sloveso stává p.s. a zanořená věta ztrácí status ostrova. Nutnou, nikoliv však dostačující podmínkou inkorporace je, aby zanořený větný komplement byl přímým objektem slovesa. Důvod, proč v některých případech inkorporace není možná, není v této teorii zcela jasný – zůstává lexikální idiosynkrazií.

✍Stepanov & Stateva (2006) (viz také ✍Arsenijević, 2009) si všímají toho, že uvažovaná nominální hlava zanořených CP může být ve slovanských jaz. overtně realizována ve formě demonstrativního zájmena to, jako např. v (9a). Podle očekávání jsou zanořené CP s overtní demonstrativní hlavou ostrovy, viz (9b). Pro č. bylo toto pozorováno ✍Petkevičem (1998) a analyzováno jako negramatická extrakce z komplexní NP např. ✍Šimíkem (2005) či ✍Karlíkem (2009):

Myšlenku, že (některé) zanořené CP jsou ve skutečnosti syntakticky nominální, odmítají ✍Haegeman(ová) & Ürögdi(ová) (2010). Namísto toho navrhují, že zanořené argumentové CP, které se chovají jako ostrovy, obsahují ve SpecCP prázdný operátor (OP₂ v (10a)), který váže stopu (t₂ v (10a)) odpovídající událostní proměnné. Tento operátor zajišťuje jistou „referenčnost“ dané CP, která je podle autorů spřízněná (avšak nikoliv totožná) s faktivitou. Haegeman(ová) & Ürögdi(ová) tedy považují komplementy faktivních sloves jako litovat za ↗ostrovy slabé (podobné wh-ostrovům) a nikoliv silné (jak činí předchozí zmíněné analýzy). Pozitivním důsledkem takové analýzy je, že zachycuje jistou stupňovitost přijatelnosti daných struktur – (10a) je příkladem extrakce ze slabého ostrova a (10b) je příkladem extrakce ze silného ostrova:

Stupňovitost přijatelnosti při extrakci ze zanořených CP je základní devizou funkčních přístupů k p.s. Teoretický základ těchto přístupů položili ✍Erteschik-Shir(ová) & Lappin (1979), kteří staví na konceptu „dominance“ (domination). Dominantní konstituent je takový konstituent věty, k jehož významu (intenzi) chce mluvčí větou upoutat posluchačovu pozornost. Podle Erteschik-Shir(ové) a Lappina je extrakce ze argumentové CP možná pouze tehdy, je‑li daná CP dominantní. Pravděpodobnost dominance CP klesá s tím, jak roste její faktivita – je‑li presuponována pravdivost CP, jako např. v příkladu (11b), pak většinou není třeba upoutávat na význam této CP pozornost – považuje se za daný. Výhodou této analýzy je, že je schopna zachytit také již zmíněný kontrast mezi (11a) a (11c) – tedy něco, pro co syntaktické analýzy nenabízejí rozumné řešení. V tomto případě relativně bohatý lexikální význam slovesa pošeptal vede k tomu, že toto sloveso je (s vysokou pravděpodobností) dominantní. Je-li však dominantní sloveso, pak nemůže být dominantní CP, již zanořuje, a ta se tím pádem stává ostrovem:

Funkční teorie p.s., resp. syntaktické lokality a ostrovů obecně, byly podpořeny i experimentálně (avšak srov. ✍Phillips, 2013). Např. ✍Kluender (1992), ✍Kluender (1998) či ✍Featherston (2004) poukazují na to, že „(ne)přemosťovací“ charakter sloves závisí i na nelingvistických faktorech, např. lineární délky slovesa či jeho frekvence výskytu: čím je sloveso kratší a frekventovanější, tím pravděpodobněji bude „mostem“. Nezanedbatelnou roli hrají i faktory, které se netýkají slovesa samotného, např. charakter extrahovaného elementu, komplementizéru uvozujícího zanořenou CP, maticového subjektu atd.

V gramatikách, které nemají pro syntaktickou analýzu k dispozici pohyb, se struktury obsahující p.s. nutně analyzují jinak; např. v českém ↗FGP jako (jeden typ) ↗neprojektivní konstrukce.