Neúřední vlastní jméno, které většinou charakterizuje osoby, méně místa n. věci. V případě osob se p. vztahuje k určité činnosti, vlastnosti, původu atd. pojmenovávaného. Může, ale nemusí obsahovat pozitivní n. negativní hodnocení. P. lidé získávají buď od svého okolí (v rámci jisté sociální skupiny), n. si je z různých důvodů (např. v počítačových hrách n. plánovitě v některých skautských oddílech) volí sami. Vedle základních ↗onymických funkcí pojmenovací (nominační) a identifikační (individualizující) plní p. ještě funkce specifikující, a to expresivní a často též charakterizační. Kromě osobních přezdívek jsou i p. skupinové (Kujebáci – obyvatelé Vysokého Mýta).

P. míst n. věcí jsou většinou omezeny na menší okruh uživatelů a prozatím nebyly systematicky zkoumány. (Např. nový Renault Laguna dostal od svého majitele p. Plecháč, ta je známa jen rodině.); viz též ↗sérionymum.

1 Jazykové aspekty přezdívek

Během života může mít člověk jednu, eventuálně více p., n. naopak nemusí mít žádnou. V dnešní době převládají při jejich tvoření následující motivační podněty: výrazné tělesné a charakterové vlastnosti, záliby a koníčky, oblíbené či známé osobnosti z kultury, sportu, politiky, populárních seriálů, rodinné poměry, nezapomenutelné příhody a také ↗rodné jméno, popř. ↗příjmení pojmenovávaného, které se stává východiskem pro jeho p. (např. Květoslava má p. Květák). Na rozdíl od ↗hypokoristika, expresivní obměny rodného jména n. příjmení (Peťa ˂ Petr, Horňajs ˂ Horníček), vznikají p. na základě nového pojmenovacího aktu (Petr Novák má p. Šplhoun). P. se v č. tvoří z apelativ (Kapr, Rajčátko, Bylinkář) a proprií (Kudla ˂ Kudláček, Amerika, Nike ˂ nike – podle značky módy), méně často ze sloves (Stopař, Kecka – je upovídaný), adjektiv (Šedák), sporadicky z jiných slovních druhů, např. z číslovek (Nula), interjekcí (Jojda) a vzácně z různých slovních spojení (Skautská babička, Šikmý voko, Bílý obláček, Paní v bílém). Jejich základem je č., ale u mladé generace se místy uplatňuje i angl.: Big head.

V minulosti vznikaly p. poměrně často též ze dvou plnovýznamových základů (vlastní i nevlastní složeniny) a ve větší míře než dnes z rozmanitých slovních spojení, ba dokonce z vět. Jejich základem byla č., ale uplatňovala se i tehdy užívaná lat. a vzhledem k soudobým národnostním poměrům též něm. Např. ✍Winter (1890:79–89) uvádí pro 16. stol. z různých měst č. zemí p. či ↗příjmí vzniklá z p., které svědčí o tvůrčí vynalézavosti našich předků: pražský krejčovský tovaryš Jan Desperatus [zoufalý, bez naděje], kovář Moc jinak Landsman [rolník, venkovan]; Martin Kazidřevo, Šimon Půlkolo, Martin Tvrdočelo, měšťané Všemurád a Trojepivo, Havel Bohuporučený, Anna Vzaduhladká, soukeník Třikrátzlý, zloděj Starámse, sladovník Matouš Rozlilpivo, měšťané Drždobře, Jan Traptělo, kovář Stroj na stůl, měšťan Zejtra domů, Václav s Tlustú nohú, Anna Slánská jinak Krátká ručička.

Současné p. se tvoří 1. derivací (Rychloš); 2. kompozicí (Bílejlajbl); 3. zkracováním spojení jméno a příjmení (Filo ˂ Filip Lorenc, Groš ˂ Grolek Štěpán), zkracováním (↗iniciálové zkratky) (MB, Mbéčko ˂ Martin Bartoň); 4. obměňováním rodných jmen a příjmení na základě různých asociací, často provázeným derivací, jehož výsledkem jsou p. homonymní s apelativem n. přejímající podobu jiného propria; takto utvořené p. obsahují týž zkrácený základ jako výchozí antroponymum (Bábovka ˂ Bábková, Semínko ˂ Semínová, Palcát ˂ Palát, Lučina – původně název sýru ˂ Lucie); 5. hravým rýmováním, tj. k základní n. hypokoristické podobě jména se přiřadí takové slovo, které se s ním rýmuje, ale jinak nemá k pojmenovávané osobě žádný vztah (Dominik – p. Kominík, Kačenka – p. Tlačenka, rodné jméno Mike – p. Nike); 6. přenášením pojmenování (apelativních, propriálních, víceslovných) na základě jejich metaforické n. metonymické souvislosti s pojmenovávanou osobou (Maradona – podle populárního fotbalisty, Liška – podle barvy vlasů, Moucha tse‑tse – je otravná, Eiffelka – podle vysoké postavy, Špekáček – má zavalitou postavu; Velká piha – je pihovatá); 7.  p. vycházejí ze stejného sémantického okruhu jako apelativum homonymní s rodným jménem či příjmením pojmenovávaného, přičemž může jít o antonymické dvojice, asociační n. doplňkové vztahy ve významových polích (Dlouhý – p. Prcek, Rybnikář – p. Kapr, Havel – p. Prezident, Kohoutová – p. Kykyryký); 8. překladem jména (příjmení Černý – p. Black, Blek). V dnešní době jsou nejvíce produktivní pojmenovací postupy 4–6 (✍Knappová, 1996), ovšem s různou mírou jejich využití v jednotlivých zájmových skupinách. Např. hravé rýmování (6) se uplatňuje především ve školském prostředí, ve skautských oddílech převládají p. metaforické a metonymické (7) (✍Hanušková, 2012) a mezi orientačními běžci ČR jsou zase hojně zastoupeny p. zkratkové (3), viz ✍Vintrová, 2009. Naopak derivace (1) a kompozice (2) jsou dnes – ve srovnání s obdobími dřívějšími – uplatňovány méně, kompozice dokonce zcela ojediněle. Tvorba p. je proces živý – na rozdíl od tvoření rodných jmen a příjmení – nikým neusměrňovaný, spontánní a jako takový představuje stále aktuální svědectví o specifikách onymické slovotvorby v průběhu vývoje č.

2 Vývoj přezdívek

2.1 Období 1200–1300

Tento druh je na samém počátku. Soudobá antroponyma s charakterizační funkcí pokládáme spíše za příjmí (Boguša Svár – podle ✍Pleskalové, 2011), protože vystupují ve dvojici se jménem oficiálním, které doplňují, a tím pomáhají jednoznačně identifikovat pojmenovávaného (Bohušě barbatus [vousatý]). Kdyby šlo o pravou p., existovala by samostatně. Není však vyloučeno, že v některých případech šlo původně o pravou p., která se stala příjmím.

2.2 Období 1300–1500

P. nadále nepředstavují samostatný druh vlastních jmen. Tvoří se stejně jako jména oficiální a příjmí, ale motivicky se většinou omezují na charakteristiku svého nositele. Oba druhy neoficiálních proprií (příjmí i p.) v této době splývají, neboť mnohé p. – ve větší míře než v předchozím období – pronikly s pojmenovávanou osobou na veřejnost a začaly sloužit jako příjmí: Johannes dictus [řečený] Zub (✍Krafl, 2010:246); Macek Múdrý v latinském překladu též Macko Prudens, Jan Tučný, Martin Nábožný (✍Kalousek, 1889:10, 12, 65). To znamená, že ve 14.–15. stol. p. většinou nelze spolehlivě rozeznat od příjmí. O pravých p. můžeme snad uvažovat v případech, kdy je toto jméno připojeno za příjmí, jako např. Andreas Pašek dictus Svázal (✍Kalousek, 1889:9). Také ✍Svoboda (1964:202–203) zatím nepovažuje p. za samostatný druh proprií a uvádí je v rámci své klasifikace ve skupině příjmí (oddíl charakteristiky, přezdívky – Bezedno ʻpijan’, Jezmaso, Vydřiduch, Hrachojiedek, Darmopich, Mokronos, Zelený Zajiec, Zlý Michal).

V dalším vývoji se však cesty příjmí a p. rozdělují. Příjmí se postupně ustalují, v průběhu dalších staletí se z těchto nedědičných, nezávazných a neustálených doplňkových jmen stávají jména, která i přes svou neoficiálnost jsou pro identifikaci osoby (zejména muže jako zástupce rodiny) nepostradatelná. P. zůstaly neoficiálním pojmenováním jedince, které v daném kolektivu plní onymické funkce samostatně (bez dalších proprií, srov. nč. Škrtil ʻlakomý člověk’).

2.3 Období 1500–1786

Z této doby již pochází velký počet možných p., která byla motivována různými nápadnými vlastnostmi pojmenovaného n. byla založena na jisté události. Vzhledem k tomu, že jde o jména užívaná na oficiální úrovni a připojená ke ↗jménu křestnímu, lze předpokládat, že se jedná o příjmí, která vznikla z p. Soudobý antroponymický materiál tedy svědčí o pravých p. užívaných v neoficiálním prostředí jen nepřímo. O pravých p., které pronikly na veřejnost, aby umožnily jednoznačnou identifikaci pojmenovávaného, by bylo možné uvažovat asi jen tehdy, jestliže je toto jméno připojeno až za příjmí – Václav nožieř řečený Pich (✍Teige, 1915:16).

V každém společenství tvoří přezdívková příjmí či p. počtem sice nepatrnou, ale nápaditostí jejich tvůrců výraznou část repertoáru užívaných antroponym, která spolehlivě plní všechny potřebné onymické funkce: Jan Zlamjelito, Havel Hejha, Veliký Jan, Pěkná Anka. V č. zemích jsou poměrně častá příjmí z p. typu Zlý, Velký, Černý, upozorňující na nápadné vlastnosti pojmenovávaného. Řadu dokladů z různých měst uvádí ✍Winter (1890:78–89): v Mladé Boleslavi byli Václav Papal jinak Telecí Hlava a Voběsilpivo, v Praze žili mlynář Mikuláš Belzebub, nožíř Vřiťpich, jiní pražští měšťané byli nazýváni Zavřihuba, Zkazilbaba, Andres Hleďtam, Jan Málodobrej, v Lounech měli soukeníka Smrtholku, Václav Koželuh v Slaném se nazýval Nestarámse, jiný se jmenoval Jan Hrejsemnou, v Sušici žil Hoňsobě, v Mělníku vinař Jakub Bílá noha, v Jindřichově Hradci Vávra Hlava s pleší atd. ✍Teige (1915:172) uvádí větné jméno Michal Snědl dítěti kaši.

2.4 Období 1786–2010

V té době je doménou p. neoficiální prostředí. V důsledku předchozího vývoje se totiž z nich stala buď příjmení (Osolsobě), závazná v oficiálním prostředí, n. pravé p. sloužící v neoficiální komunikaci. Pravé p. – podobně jako pravá hypokoristika – jsou od konce 19. stol. doloženy (a) přímo v nářečních publikacích, (b) nepřímo v literárních dílech usilujících o věrné zobrazení popisované skutečnosti. Např. nářeční monografie a slovníky dokládají, že k tvoření p. na základě fyzických vlastností pojmenovávaného se často užívá sufix ‑oň‑ (Kulhoň), totéž potvrzuje ✍Pittnerová (2006:229), která ve své povídce Dohnalův rybník uvádí, že mladému muži, který přišel ve válce o nohu, dali vesničané p. Kulhoň. Od 20. stol. je již p. věnována odborná pozornost. Výzkum tohoto druhu antroponym sice není zatím systematický, ale jeho dosavadní výsledky už dovolují představit jak základní repertoár přezdívek, tak jejich klasifikaci.

3 Hlavní typy současných přezdívek

Jde o upravenou verzi klasifikace ✍Knappové (1996); příklady jsou doplněny p. z publikací ✍Knappové (1996) a ✍Knappové (1999) a z diplomových prací ✍Konečné (2009), ✍Vintrové (2009), ✍Vodičkové (2012) a ✍Hanuškové (2012).

Za dvojitým lomítkem vždy následují p. utvořené z vlastních jmen (tj. z antroponym ze světa reálného i fiktivního, ↗toponym, ↗chrématonym).

(a) Přezdívky označující tělesné vlastnosti nositele

(b) Přezdívky označující duševní, charakterové apod. vlastnosti

(c) Symbolické přezdívky motivované aktuálními událostmi

(d) Přezdívky motivované obdivem či vztahem nositele k oblíbené osobnosti n. fiktivní postavě z uměleckého díla

(e) Přezdívky motivované rodným jménem n. příjmením nositele

Jména utvořená z příjmení hypokoristickými sufixy patří mezi hypokoristika: Procházková – Prochajda, Munzarová – Munďa.

Jak patrno z představené klasifikace, je pro tvoření p. dodnes k dispozici bohatá škála nejrůznějších motivačních podnětů. Jejich výběr či upřednostnění závisí na společenské skupině, v jejímž rámci se p. tvoří. Ve školním prostředí mají významné postavení p. motivované vzhledem, charakterovými vlastnostmi pojmenovávaného, jeho vztahem k učiteli a ostatním členům daného kolektivu (Šprt, Brejloun, Žirafa, Prcek, Paní Chytrá), zatímco v kolektivech dospělých lidí spojených určitou zálibou či sportem jsou upřednostňovány jiné motivy. Např. ve Woodcraftu získávají členové kmenů podle starých tradic za mimořádné skutky p. motivované zvířecí říší (Oslík, Lišák, Talpa [Krtek], Tany ˂ z angl. tunny [tuňák]), oblíbené jsou také různé obměny rodných jmen a příjmení (✍Konečná, 2009). Účastníci počítačových her zase často volí jména zkratková, např. Eldir (ze spojení dvou jmen literárních postav Haldir a Elros z Tolkienova Silmarillionu), n. je volně skládají z písmen (přezdívka Ainé byla náhodně vytvořena složením z písmen). Viz též ↗nick.