Uzavřená množina výrazů: (a) můj, tvůj, náš, váš; (b) jeho, její, jejich, (c) svůj. Zájmena (a) mají rys [+účastník komunikace], zájmena (b) mají rys [–účastník komunikace] a zájmeno (c) je z hlediska rysu [účastník komunikace] nespecifikované. Jsou to tedy výrazy, které mají rysy společné s osobními zájmeny (p.z. (a) a (b)) a s reflexivním zájmenem (p.z. (c)), je to rys Ref(erence): já – můj, ty – tvůj, on – jeho, ona – její, ono – jeho; my – náš, vy – váš, oni/ony/ona – jejich; se – svůj/svá své; viz ↗osobní zájmeno. ✍MČ 2 (1986:89) proto tato zájmena sdružuje do jedné kategorie. Na rozdíl od osobních zájmen a reflexivního zájmena p.z. navíc vyjadřují, že jejich referent je v sémantickém vztahu posese k referentu nominální skupiny, a to jako člen tohoto vztahu s rysem Pos(esor). Tento sémantický vztah je syntakticky vyjádřen buď tak, že p.z. je v pozici premodifikátoru (tj. v tradiční syntaxi: shodným atributem) této nominální skupiny (můj stan), n. tak, že p.z. je v posponové pozici věty, jíž je nominální skupina podmětem (Ten stan je můj). V č. se – na rozdíl např. od angl. a jiných jaz. – p.z. v obou syntaktických kontextech morfologicky neliší: moje auto – To auto je moje × my car – This car is mine. Projevuje se zde ale rozdíl mezi posesivními variantami osobních zájmen a posesivní variantou reflexivního zájmena: zatímco všechna p.z. se objevují v atributivní pozici v kombinaci s jakýmkoli substantivem, v posponové pozici se bez jakýchkoli omezení objevují posesivní varianty osobních zájmen, kdežto posesivní varianta reflexivního zájmena se objevuje jen v kombinaci s lidským subjektem a má dostupný jen idiomatický význam, např. Už jsou svoji (‘jsou oddáni’): Prezident byl zase svůj (podle SSJČ ‘být svérázný, osobitý’ × ^#Ten stůl je svůj). Vyjadřuje-li idiom hodnocení, může svůj přijmout negaci: Prezident byl nesvůj.

Specifikace rysu Pos je odvozována na základě významu nominální skupiny a probíhá na základě znalostí světa, přičemž termín „přivlastňovací“ postihuje jeden vztah, v němž je p.z. vůči referentu nominální skupiny, a to vztah patrně typický; srov.: moje noha ‘předmět patřící referentu p.z. jako jeho nezcizitelné vlastnictví’; moje auto = ‘předmět patřící referentu p.z. jako jeho zcizitelné vlastnictví, n. jako předmět, který referent p.z. nějak používá’, moje spolužačka ‘osoba, která je ve sociálním vztahu s referentem p.z.’, moje sestra ‘osoba, která je v příbuzenském vztahu s referentem p.z.’, moje kritika ‘událost, jíž je referent p.z. účasten jako agens n. jako patiens’ apod.

Rys Ref, společný p.z. (a) a (b) a zájmenům osobním, se projevuje v tom, že obě třídy zájmen obsahují co do reference stejné kategorie výrazů:

(i) Výrazy, které jsou ↗indexy (viz také ↗shifters), tj. jejichž referenty jsou komunikační role účastníků komunikace v komunikačním aktu: mluvčí (1.os.sg.) můj – já, mluvčí + další (1. os.pl.) náš – my, adresát (2. os.sg.) tvůj – ty, adresát + další (2. os.pl.) váš – vy (viz ↗zájmeno osobní); srov. i shodu p.z. a osobních zájmen při tykání (To jsi ty / To je _.tvůj problém) a vykání (To jste Vy, pane Karlíku / To je Váš problém, pane Karlíku). Jakožto osobní indexy sdílejí tato p.z. s osobními zájmeny i to, že inherentně nevyjadřují rod referentu: já čtu / můj klobouk (referentem já i můj může být muž i žena).

(ii) Výrazy, které jsou zájmena (proformy), tj. jejichž referenty nejsou komunikační role účastníků komunikace, nýbrž „objekty“, které jsou v komunikačním aktu nekomunikanty (3. os.) sg. mask. jeho – on, sg. fem. její – ona, sg. neutr. jeho – ono, pl. jejich – oni/ony/ona. (viz ↗zájmeno osobní). Jakožto proformy sdílejí tato p.z. s osobními zájmeny v sg. to, že vyjadřují rysy rod a číslo referentu.

Rys Pos, který mají p.z. ve srovnání s osobními zájmeny navíc (viz výše), se morfologicky projevuje tak, že posesivní indexy (i) sufixálně vyjadřují shodu v rodě, čísle a pádu s jménem tvořícím jádro nominální skupiny, s níž je p.z. v relaci Pos: můj stan / Ten stan je můj; moje/má kniha / Ta kniha je moje/má; moje/mé auto / To auto je moje/mé. Posesivní proformy (ii) se chovají diferencovaně: její vyjadřuje sufixem shodu v rodě, čísle a pádu s jménem tvořícím jádro nominální skupiny, s níž je p.z. v relaci Pos, kdežto jeho a jejich nikoli: její bratr/sestra/dítě, (bez) její‑ho bratra / její‑Ø sestry / její‑ho dítěte …, (s) její‑m bratrem / její‑Ø sestrou / její‑m dítětem × jeho bratr/sestra/dítě, (bez) jeho bratra/sestry/dítěte …, (s) jeho bratrem / jeho sestrou / jeho dítětem. P.z. jeho a jejich se tradičně analyzují jako nesklonná zájmena, ale může být i analýza, podle níž jde o pádový ↗synkretismus koncovky bez fonetické realizace (tzv. nulové koncovky), tedy např. (bez) její‑ho bratra / bez jeho‑Ø bratra; (s) její‑m bratrem / s jeho‑Ø bratrem.

P.z. 3.os. mají tedy dva rody a dvě čísla: inherentní rod a číslo referentu a sufixem vyjadřovaný rod a číslo kongruenční, jehož hodnoty jsou určovány na základě shody v syntaxi: (bez) její_Fem.Sg.ho_Mask.Sg. bratra_Mask.Sg. × její_Fem.Sg.Ø_Fem.Sg. sestru_Fem._Sg., (s) její_Fem.Sg.mi_Mask.Pl. bratry_Mask.Pl. × (bez) jejich_Mask.Pl.‑Ø_Mask.Pl. bratrů_Mask.Pl. Tuto vlastnost sdílejí s ↗nominálními posesivy typu otcův, matčin.

P.z. (c), tj. svůj, posesivní reflexivum, je slabá ↗anafora, a má tedy rys Ref společný s reflexivním zájmenem se; jeho referent je tedy (v typických kontextech) identický s referentem subjektu syntaktické struktury, v níž se objevuje: Petr_i se_i umývá – Petr_i umývá svého_i bratra; Petrova_i vzpomínka na svou_i babičku, v definovaných kontextech s referentem jiným (Petr_i vrátil ty knihy_j na své_*i/j místo_j); v idiomech bez reference (Punčochy vzaly za své); viz výše. Na rozdíl od se, které nemá nom., protože se nemůže (jakožto „nominální“ anafora) v pozici, v níž je přidělován nom., vyskytnout, svůjnom. má: Petr by nechtěl být svůj pes, ale jakožto anaforické zájmeno vylučuje (stejně jako se) umístění v subjektu: Petr políbil svou milenku × *Svá milenka byla políbena Petrem. Stejně jako reflexivum se nemá posesivní reflexivum svůj inherentně hodnoty rysů rod a číslo: [Petr/Eva/Dítě/Všichni]_i se_i chválí – [Petr/Eva/Dítě/Všichni]_i chválí svou_i panenku. Rys Pos, který má reflexivum svůj ve srovnání s reflexivem se navíc, se morfologicky projevuje tak, že posesivní reflexivum stejně jako ostatní posesiva sufixem vyjadřuje shodu v rodě, čísle a pádu s jménem tvořícím jádro nominální skupiny, s níž je p.z. v relaci Pos: [Petr/Eva/Dítě/Všichni]_i chválí své_iho_j bratra_j / sv_iou_j panenku_j.

O distribuci reflexivního posesiva a posesiv nereflexivních v případech transparentních (Já_i mám rád mou_i/svou_i/jeho_j ženu × Petr_i má rád mou_k/svou_i/jeho_j ženu) i netransparentních typu Já_i jsem ho_j poslal koupit své_i/j/jeho_k/mé_i/* ženě nějaký parfém, typu Já_i jsem šel do kina s Pavlem_j a s jeho_j/k/mou_i/svou_i ženou aj. existuje bohatá literatura, např. ✍Daneš & Hausenblas (1962), ✍Bílý (1981), ✍Čmejrková (1998), ✍Dočekal (2000). Struktury, v nichž se místo reflexivního posesiva objevuje posesivum nereflexivní, jsou jako substandardní tolerovány (Já mám rád mou maminku), funkčně se jich využívá pro vyjádření vykání (Petře, vzpomeňte si na Vaši první lásku); viz také ↗koreference, ↗teorie vázání.

V jaz. interakci lze ve společenskou etiketou vymezených případech p.z. užívat jako honorifika, srov.: Vaše Magnificence, pane rektore; Přichází Jeho Excelence, velvyslanec Půlnočního království; ve fr. např. oslovení mon général, v něm. za fašismu oslovení Hitlera mein Führer.

Těsný vztah mezi p.z. a zájmeny osobními a reflexivním zájmenem ukazuje také to, že obě kategorie zájmen sdílejí stejné kořeny, které jsou nositeli rysu Ref, a jsou proto i vybaveny stejnými inherentními rysy rodu a čísla: 1.os.sg. m (můj – mě, mně …), 2.os.sg. t (tvůj – tě, tebe …), 1.os.pl. n (náš – nás, nám …), 2. os. pl. v (váš – vás, vám …), 3.os.sg.pl. j (jeho, její – jeho, jí …; jejich – jich, jim …), refl. s (svůj – se, sebe …). P.z. obsahují kořeny osobních zájmem, které mají tato zájmena mimo nominativ: 1.os.sg. já, mě … – můj, 1.os.pl. my, nás … – náš, 3.os. on, jeho … – jeho. Rys Pos vyjadřuje u p.z. s rysy 1./2.os.sg a u reflexiva tematický sufix realizovaný dvěma alomorfy: ‑o‑ (m‑o‑), ‑vo‑ (t‑vo‑, s‑vo‑). V derivaci p.z. s rysy 1./2.os.pl. a 3.os.sg. a pl. (náš, váš a jeho, jejich) není rys Pos vyjadřován afixálně. Jako možné vysvětlení se nabízí to, že rys Pos je u těchto p.z. odvoditelný jako (typický) rys genitivu, jehož formu tato zájmena ve své vnitřní struktuře obsahují. (V této formulaci jde o rozšíření pozorování ✍Večerky (1955) (a jiných), kteří tvrdí, že nom. p.z. jeho, její, jejich jsou původní gen. osobního zájmena on (striktně vzato to platí jen pro tvar jeho, protože tvary její a jejich obsahují navíc před gen. osobního zájmena je‑: jí – její, jich – jejich), a vyvozují z toho (pro diachronii), že pův. postnominální gen. osobního zájmena se přehodnotil na nom. zájmena přivlastňovacího a přitom se adjektivizoval (slovosledně: tím, že je v prepozici, a u její i morfologicky: tím, že má koncovky schopné vyjádřit shodu, jak je tomu i u jiných výrazů v prepozici (u adj. i nominálních posesiv typu otcův / matčin i jiných zájmen)), tedy „stan jeho → jeho stan“.)

Zájmena vybavená rysy Ref a Pos v pozici premodifikátoru přijímají pův. ukazovací zájmeno j‑ pro vyjádření shody, srov. m‑o‑ja > (dial.) moja / (kontrakce) má; nas‑ja > (palatalizace) naša > naše. Tak lze derivovat většinu tvarů p.z. 1./2. os.sg. a pl. včetně tvarů dlouhých a krátkých (typu moje // má), a to jako výsledek fonologických procesů. Styl derivace může být např. takovýto: gen.sg.mask. mo‑jeho > (kontrakce zasahující tematický vokál o) mého / (dial. bez kontrakce) mojeho; gen.sg. nas‑jeho > (palatalizace) našeho, gen.pl. nas‑jich (palatalizace) našich. U zájmen s rysem fem. se objevuje mezi kmenem a zájmenem j‑ ještě ‑je‑, které se objevuje i u fem. 3.os. (její): např. gen.sg. mo‑je‑jí > (dial.) mojej / (kontrakce zasahující tematický vokál o) (dial.) méj // (kontrakce zasahující e z je‑) mojí / (kontrakce zasahující tematický vokál a reanalýza kontrakcí vzniklého vokálu jako koncovky, a v důsledku toho vymazání pádové formy zájmena j‑) mé; gen.pl. nas‑jich > našich. České mluvnice se ovšem spokojují s popisem tvarů p.z. bez ambice je takto n. nějak jinak odvozovat.

O vztažných přivlastňovacích zájmenech, tj. zájmenech ve větách jako Seznámil jsem se tam s ženou, jejíhož muže zastřelilo gestapo, viz ↗vztažné zájmeno.

Viz také ↗zájmeno, ↗osobní zájmeno, ↗zvratné zájmeno.