Ve slovotvorbě souhrn zvláštních soustav prostředků sloužících k vytváření speciálních pojmenovacích okruhů: ↗vlastních jmen, ↗termínů a ↗expresiv. Společným rysem těchto (parasystémových) prostředků je jejich odlišnost od prostředků sloužících k utváření běžných pojmenování; viz ✍Šlosar (1987); ✍Šlosar (1994); ✍Šlosar (2013). Specifika a zvláštnosti uvedených skupin pojmenování se nejvýrazněji projevují v jejich tvoření a na základě této skutečnosti bývá specifická slovotvorba parasystémových jednotek nazývána tvořením parasystémovým; v jeho rámci se rozlišují parasystémové typy a parasystémové ↗formanty (viz ✍Pleskalová,1998:9; ✍Pleskalová, 2000).

1. Pro parasystémové derivace je příznačné využívání různě zkrácených odvozovacích základů a periferních, popř. mimo p. neznámých n. již neproduktivních formantů: např. Mach < Ma‑těj + ‑ch, brach < bra‑tr + ‑ch; podobně specificky antroponymická přípona ‑eš v ↗antroponymech Bareš, Tomeš, využitá též v expresivu krobeš ‘krobián, hrubý člověk’, přípona -d(‑a) v antroponymech Tonda, Zdenda, n. v ↗zoonymech, např. pes Čenda, v starobylých termínech pravda, křivda a v expresivech – strejda.

2. Uplatňuje se též pouhé krácení slov bez změny morfologické charakteristiky n. se změnou morfologické charakteristiky (Běta < Alžběta, slangové uča < učitelka, Zach ˂ Zachariáš, bezva ˂ bezvadný), označované jako parasystémové krácení slov. Svébytný p. tvoří zkratky, jako např. ↗chrématonyma Čedok, tj. Česká dopravní kancelář, divadlo Semafor (sedm malých forem), ↗toponyma, např. Valmez, tj. Valašské Meziříčí, ↗přezdívky, např. Dodo, Fido, tj. Dominik Dolejší, Filip Dostál, termíny – rotoped, a v jejich rámci ↗iniciálové zkratky, zejm. chrématonyma – ODS, NATO, toponyma – ČR, USA, ale i přezdívky – MB, tj. Martin Bartoň; viz také ↗zkratka, ↗chrématonymum.

3. Parasystémová kompozice spočívá ve volnějším spojování dvou autosémantických základů, které na rozdíl od pravé kompozice apelativ a na ně navazujících proprií (stč. dobrohost ‘dobrý host, hrdina’ – osobní jméno Dobrohost) nepřihlíží k sémantice výsledku. Je využívána především v propriích, protože vlastní jména, jejichž významem je plnění ↗onymických funkcí (zejména pojmenovací a individualizační), nejsou původním (apelativním) významem výsledné formace nijak omezována: stč. osobní jméno L’utomír < l’útý, nč. lítý ‘divoký’ + mír, Michal Silorad Patrčka (vlastenecké jméno fyzika z doby národního obrození), Krvomír (postava z Tylovy báchorky) apod., viz ✍ Pleskalová (1998); ✍Šlosar (1999). V každém dílčím p. má toto tvoření specifickou podobu. Např. v p. antroponym je volnější spojování dvou základů (stč. L’utomír) n. základu a formantu řízeno pravidly, která dbají o zachování slovotvorné struktury č. substantiv.

(a) V parasystémovém tvoření kompozicí nevznikají formace, jejichž slovotvorná struktura by byla v rozporu se strukturami č. kompozit, např. složená antroponyma se zadním členem pronominálním n. adverbiálním *Budimoj, *Slavodoma, protože takové slovotvorné typy č. složenin neexistují. Pronominální a adverbiální základy jsou možné pouze v pozici členu předního: stč. ↗apelativa domased, samolet, podobně stč. osobní jména Domabor, Samoděl.

(b) V parasystémovém tvoření derivací se formanty připojují k plným i zkráceným antroponymickým základům bez ohledu na jejich původní význam, slovnědruhový charakter a spojitelnost s příslušnými formanty (Hněv‑ata ˂ hněv, Kub‑ata < Jakub, Mal‑ata ˂ malý, Moj‑ata ˂ stč. mój, tj. můj, Těš‑ata ˂ těšit), ale přitom respektují – stejně jako formanty apelativní – distribuci vázanou hláskoslovně (o ní ✍Šlosar, 1986:253–295).

Specifický p. představuje obrozenské tvoření adjektiv chemické terminologie pomocí sady sufixů ‑ný, ‑natý, ‑itý, ‑ičitý, ‑ečný/‑ičný, -ový, ‑istý, ‑ičelý vyjadřujících mocenství prvků ve sloučenině, např. CO – oxid uhelnatý, CO₂ – oxid uhličitý.

V žádném z uvedených případů tedy nejde o spojování libovolné, o mechanické tvoření, popř. mechanické krácení, jak se tradovalo ve starší jazykovědě (např. ✍Svoboda, 1964:38–99).

Podobné p. existují i v jiných jazykových rovinách, ale nebývají nazývány tímto termínem. Podrobněji viz ✍Němec (1968), ✍Němec (1980), ✍Šlosar (1987), ✍Šlosar (1994), ✍Šlosar (1999), ✍Šlosar (2013), ✍Pleskalová (1998), ✍Pleskalová (2000), ✍Pleskalová (2001), ✍Štěpán (2012), ✍Harvalík (2012); viz též ↗názvotvorba.