V závislostních gramatikách způsob spojení dvou vět, při kterém se žádná z vět nezačleňuje do druhé věty jako její větný člen (tradiční vyjádření je, že žádná z vět není vedlejší věta druhé věty). Buď jde o spojení (a) vět hlavních, tj. syntakticky nezačleněných (Petr spí a Eva si čte), n. (b) ↗vět vedlejších (Maminka říkala, že Petr spí a Eva čte). Při spojení (a) nedochází – na rozdíl od ↗hypotaxe – k suspendaci výpovědní platnosti jedné z vět (tj. věty vedlejší), a tedy ani její ↗komunikační funkce (_oznámeníJá mu to řeknu, _otázkaale uvěří mi?; _rozkazUč se, _oznámenía nepropadneš), takže různé komunikační funkce obou vět mohou být využity jako ↗subsidiární ilokuce pro ↗ilokuci hlavní: _varování[Uč se, nebo propadneš]. S tím, že věta není degradována na větný člen jiné věty, souvisí i nemožnost její ↗nominalizace. Daneš ve ✍VT (1985) takové spojení nazývá výpovědí několikanásobnou. Komplementární k termínu p. jsou termíny ↗hypotaxe a ↗juxtapozice.

Syntaktický vztah a většinou i sémantické vztahy mezi větnými výrazy v parataktickém spojení typu (a) se vyjadřují souřadicími spojovacími výrazy // souřadicími konektory (někdy se objevuje termín konjunktor), tj. souřadicími spojkami (v generativní gramatice se nazývající spojky (konjunkce)): Bylo předjaří a sluníčko už pěkně svítilo a příslovci: Hned prší, hned svítí slunce. Možné je i spojení bez spojovacího materiálu, tj. asyndeton: Bylo předjaří, ( ) sluníčko už pěkně svítilo, ( ) sníh roztál a u potoka rozkvétaly první petrklíče. V parataktickém spojení typu (b), tj. vět vedlejších, sémantický vztah mezi větami není nutný, jako výraz začleněnosti se může v druhé větě objevit za souřadicí spojkou spojka podřadicí: Petr říkal, že Eva se rozvedla a že bude zítra celý den pršet.

V jiných přístupech se p. chápe šířeji a míní se jí způsob spojení jakýchkoli dvou výrazů vyjadřující, že žádný z nich není syntakticky závislý na druhém. Rozlišuje se pak p. členská (Viděl jsem tam [svého tatínka] a [tvou maminku]) a p. větná/souvětná: [Bylo předjaří] a [sluníčko už pěkně svítilo]; [Těšili jsme se na babičku], a [[když nepřijela], byli jsme zklamáni]] // [Těšili jsme se na babičku] a [byli jsme zklamáni, [když nepřijela]] atd. Formou p. bývají spojeny především složky ve vztahu ↗koordinace. Podrobněji viz ✍Karlík (1999), v jiném rámci viz ✍Štěpán (2013).