PARATAXE  (formální souřadnost)

Základní

V závislostních gramatikách způsob spojení dvou vět, při kterém se žádná z vět nezačleňuje do druhé věty jako její větný člen (tradiční vyjádření je, že žádná z vět není vedlejší věta druhé věty). Buď jde o spojení (a) vět hlavních, tj. syntakticky nezačleněných (Petr spí a Eva si čte), n. (b) ↗vět vedlejších (Maminka říkala, že Petr spí a Eva čte). Při spojení (a) nedochází – na rozdíl od ↗hypotaxe – k suspendaci výpovědní platnosti jedné z vět (tj. věty vedlejší), a tedy ani její ↗komunikační funkce (oznámeníJá mu to řeknu, otázkaale uvěří mi?; rozkazUč se, oznámenía nepropadneš), takže různé komunikační funkce obou vět mohou být využity jako ↗subsidiární ilokuce pro ↗ilokuci hlavní: varování[Uč se, nebo propadneš]. S tím, že věta není degradována na větný člen jiné věty, souvisí i nemožnost její ↗nominalizace. Daneš ve VT (1985) takové spojení nazývá výpovědí několikanásobnou. Komplementární k termínu p. jsou termíny ↗hypotaxe a ↗juxtapozice.

Syntaktický vztah a většinou i sémantické vztahy mezi větnými výrazy v parataktickém spojení typu (a) se vyjadřují souřadicími spojovacími výrazy // souřadicími konektory (někdy se objevuje termín konjunktor), tj. souřadicími spojkami (v generativní gramatice se nazývající spojky (konjunkce)): Bylo předjaří a sluníčko už pěkně svítilo a příslovci: Hned prší, hned svítí slunce. Možné je i spojení bez spojovacího materiálu, tj. asyndeton: Bylo předjaří, ( ) sluníčko už pěkně svítilo, ( ) sníh roztál a u potoka rozkvétaly první petrklíče. V parataktickém spojení typu (b), tj. vět vedlejších, sémantický vztah mezi větami není nutný, jako výraz začleněnosti se může v druhé větě objevit za souřadicí spojkou spojka podřadicí: Petr říkal, že Eva se rozvedla a že bude zítra celý den pršet.

V jiných přístupech se p. chápe šířeji a míní se jí způsob spojení jakýchkoli dvou výrazů vyjadřující, že žádný z nich není syntakticky závislý na druhém. Rozlišuje se pak p. členská (Viděl jsem tam [svého tatínka] a [tvou maminku]) a p. větná/souvětná: [Bylo předjaří] a [sluníčko už pěkně svítilo]; [Těšili jsme se na babičku], a [[když nepřijela], byli jsme zklamáni]] // [Těšili jsme se na babičku] a [byli jsme zklamáni, [když nepřijela]] atd. Formou p. bývají spojeny především složky ve vztahu ↗koordinace. Podrobněji viz ✍Karlík (1999), v jiném rámci viz ✍Štěpán (2013).

Rozšiřující
Literatura
  • Bauer, J. Parataxe a hypotaxe při studiu souvětí. In Dostál, A. (ed.), O vědeckém poznání soudobých jazyků, 1958, 270–278.
  • Běličová, H. Parataxe versus hypotaxe. ČSR 30, 1985, 193–202.
  • Hrbáček, J. O pojetí a klasifikaci tzv. složitého souvětí, typy souvětných konstrukcí. SaS 26, 1965, 27–35.
  • Karlík, P. Co je to vedlejší věta? In Č-US, 1999, 13–28.
  • 3, 1987.
  • MSoČ 2, 2014.
  • Sou, 1972.
  • SS, 1990.
  • Štěpán, J. Souvětí současné češtiny, 2013.
  • VT, 1985.
Citace
Petr Karlík (2017): PARATAXE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PARATAXE (poslední přístup: 31. 10. 2024)

Další pojmy:

gramatika syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka