↗Výpovědní modifikace, a to typu:

Jde tedy o rozčlenění (segmentaci) ↗rematické části výpovědi na dílčí fragmenty: Představ si, že naše Marta utekla za Petrem v noci do Čejkovic → Představ si, že naše Marta utekla. Za Petrem. V noci. Do Čejkovic. Takový typ výpovědní modifikace se může vykládat z dvojího pohledu: (a) Z hlediska projevu připraveného, promyšleného, zejména psaného, v němž má autor dostatek času promyslet si celkovou perspektivu vyjádření, lze mluvit o záměrné parcelaci (Nekvapil v ✍MČ 3, 1987). (b) Z hlediska spontánního (nepřipraveného) projevu mluveného, při němž mluvčí nemá vždy úplně jasnou perspektivu své formulace, lze mluvit o dodatečném (aditivním) připojování prvků, typickém principu výstavby mluvených projevů (✍Šipková, 1993): Ležela sem tenkrát ve špitále. Štrnást dni. S nohama. V obou případech je však výsledný efekt v podstatě týž: mluvčí (pisatel) vytváří vlastně naznačenou segmentací několik samostatných (eliptických) výpovědí, a tak získává možnost uplatnit pro každou z nich vlastní ↗intonační centrum. Při nesegmentované formulaci (např. Jedu do Prostějova za maminkou) by disponoval jen jediným intonačním centrem, umístěným zpravidla na konci. O výpovědní povaze (samostatnosti) naznačených segmentů svědčí i to, že mohou být připojeny různými spojovacími a částicovými výrazy, signalizujícími, že mezi nimi a předcházejícími částmi textu mohou být tytéž sémantické vztahy a poměry jako mezi větami v souvětí: Rodiče nám pomohli, ale neochotně; Nakonec jsem to snědl, i když s nechutí; Napište jim dopis. A to doporučený!; Jezdím tam na prázdniny – a už hezkou řádku let!

Dodatkově připojit lze i elementy povahy ↗tematické. Bývá tomu tak zvláště v projevech mluvených: O té krádeži jsem už někde slyšel → O tom jsem už někde slyšel, o té krádeži; S tím na mne nechoď – s takovým návrhem; On ten diktát vždycky zvorá – ten náš kluk apod. Dodatkový prvek specifikuje (konkretizuje) zájmenný výraz v pretextu. Dodatkové segmenty tu nemají povahu výpovědi: mimo jiné nemohou nést intonační centrum.

Specifickým případem jsou tematické segmenty (parceláty) s emocionálně hodnotícími (expresivními) výrazy. Ty mají právě svou expresivní složkou povahu ↗sekundární predikace, a tím tedy i výpovědi: S nima nebudu už mluvit, s takovou sebrankou (= vždyť je to sebranka); Nemohu ho vystát! Všiváka jednoho! (= je to všivák); Vždyť je znáte, ty dnešní hejsky!

P. a její podoby patří z hlediska funkčního do oblasti ↗aktuálního členění větného. V starší č. a slovenské lingvistické literatuře se p. chápe jako podtyp obecněji chápaného procesu ↗osamostatňování větných členů. Zahrnují se sem proto i procesy ↗předsouvání výrazů (větných členů) před výpověď (Eva, ta se učí denně do noci). S takto obecně míněným termínem ↗samostatný větný člen se dodnes pracuje v školních mluvnicích; akcentují ovšem spíše jejich větněčlenskou než tematicko‑rématickou stránku (funkci).