Moderní lingvistiku při výkladu jazykových fenoménů významně formovalo vymezení jazyka (langue) a mluvy (parole), jak je ve svých přednáškách, vydaných posmrtně jeho žáky pod titulem Cours de linguistique générale (1916), podal F. de Saussure, jehož dílo vyšlo v kritickém vydání až v letech 1967 až 1974. Vedle pojmů langue a parole zavedl de Saussure také označení langage (řeč), kterým označuje schopnost člověka vytvářet a užívat jazyk jako systém znaků, který není dědičný, resp. jím na obecné, preteoretické rovině označuje jazyk a jevy a činnosti s ním spojené. Všechny tři pojmy i jejich vztah sám schematizoval:

(české vyobrazení podle ✍de Saussure, 1989:50)

De Saussurovo dílo v č. kontextu rezonovalo zvl. v pracích autorů ↗Pražské školy, kteří výsledky svého bádání vědomě napojovali na de Saussurovu terminologii. De Saussure jazyk (langue) jako zobecněný systém odlišil od mluvy (parole) jako konkrétní realizace jazyka jeho uživateli v dialogu, jenž probíhá v konkrétním časoprostoru. Pojmy jazyk (langue) i mluva (parole) se pak v návaznosti na de Saussura dále různě zaostřují a jejich výklad variuje.

Jazyk (langue) je v návaznosti na de Saussura možno chápat jako vnitřně organizovaný (strukturovaný) a relativně vyvážený, uzavřený a stabilní systém jednotek vymezených vztahy k jiným jednotkám i jako systém pravidel jejich kombinace v stabilizovaných jaz. strukturách. Jeho stabilita je dána tím, že jazyk (langue) je podle de Saussura „jev sociální (na individuu nezávislý)“ (✍Macháčková, 1987:233), tj. že vznikl konvencí, společenskou dohodou, takže jej jednotlivec nemůže libovolně měnit. Jako konvenční systém je jazyk (langue) společenskou institucí s intersubjektivní platností, zároveň se mluví o jeho individuálním osvojení a uložení v paměti jednotlivých příslušníků ↗jazykového společenství chápané jako jeho „sklad“ („dépot“).

Mluva (parole) se chápe jako mluvní akt, při jehož produkci a interpretaci dochází ke konkretizaci jazyka (langue). Jeho konkretizace v mluvě (parole) je tak prostředkem k uchopení a poznání jazyka (langue); v tomto smyslu jazyk (langue) a mluva (parole) tvoří jednotu a mohou se chápat jako dvě strany či dva aspekty jednoho jevu (např. ✍Trubetzkoy, 1939; ✍Skalička, 1948). I parole má přitom individuální a sociální dimenzi: Mluva (parole) se realizuje v individuálním ↗mluvním aktu, utváření jazykového smyslu v dialogu i postupná proměna jazyka (langue) v něm by nebyly možné bez sociální dimenze mluvy (parole).

Vymezení jazyka (langue) a mluvy (parole) jako systému a jeho konkretizace má i svou rovinu akviziční. Podle de Saussura se jazyk (langue) osvojuje a formuje v mluvě (parole), tj. jazyk (langue) podle de Saussura není vrozený a může se proměňovat. Podle představ autorů Pražské školy jsou přitom případné asymetrie v synchronním systému jazyka (langue), které jsou výsledkem jeho dosavadního vývoje, jedním z důvodů jeho proměny: ta se konkrétně odehrává v mluvě (parole) a promítá se do jazyka (langue). Systém jazyka (langue) tak není statický, ale přes svou stabilitu dynamický.

De Saussurova opozice jazyk (langue) a mluva (parole) sehrála v kontextu Pražské školy roli také při vymezení jazykových rovin jako hierarchicky organizovaných subsystémů jazykového systému n. při argumentaci ve prospěch funkční řeči či ↗funkčních stylů v tom smyslu, že tzv. funkční styly nejsou pouze mluva (parole), ale že mají i svou jazykovou (languovou) rovinu. Vachek zase výklad de Saussura, který vycházel z řeči (langage), doplnil o jazyk (langue) jako systém, který se konkretizuje při ↗psaní. Zde je ovšem třeba říci, že de Sasussure sice ve svém výkladu mluví o řeči (langage) a mluvě (parole) a při vymezení ↗znaku u jeho formy pojmově vyšel z „akustického obrazu“, v souvislosti s přirovnáním jazyka (langue) k šachu se de Saussure nicméně přihlásil k tomu, že tak jako nezáleží na materiálu šachových figur, nezáleží při konkretizaci jazyka v mluvě (parole) na médiu této konkretizace.

V lingvistice a jejích disciplínách se langue a parole různě akcentují. De Saussure považoval za hlavní úkol lingvistiky zkoumání jazyka (langue). Na jazyk (langue) klade důraz i N. Chomsky, který se na de Saussura a jeho rozlišení langue a parole kladně odvolával především v první polovině 60. let. Někdy se tak vidí kontinuita mezi de Saussurovým rozlišením langue a parole a Chomského kompetence a performance (✍De Mauro, 1989:338; ✍Dresselhaus, 1979). Chomsky přitom na rozdíl od de Saussura, který se soustředí na slovo, do centra své teorie klade větu. Mj. i s odkazem na pojmy ergon a energeia (W. v. Humboldt) pak kompetenci chápal jako znalost procedurálních pravidel, s jejichž pomocí se při performanci generuje nekonečné množství gramaticky správných vět. Toto pojetí jazyka ho v počátcích jeho teorie vedlo k rozlišení hloubkové a povrchové struktury jazyka, které je jiné než rozlišení langue a parole u de Saussura.

Nejpozději pragmatickým obratem v jazyce koncem 60. let se nicméně pozornost obrátila k mluvě (parole) a silněji reflektoval problém oddělování langue od parole. Languová či tzv. vnitřní lingvistika zaměřená na popis systému konkrétního jaz. se totiž neobejde bez dat konkrétních promluv, na což klade důraz i později zformovaná ↗korpusová lingvistika. Naopak parolová či tzv. vnější lingvistika zaměřená na konkrétní mluvní akt musí řešit a řeší např. otázku utváření jazykového významu a smyslu v dialogu a spolu s tím i otázku jeho intersubjektivního vyjednávání a intersubjektivní platnosti. Rozlišování langue a parole každopádně představuje problém. Jeho řešení s ohledem na výklad jazykového znaku nabízí K. Bühler, který znak na rozdíl od de Sassura ponechal ukotven v komunikační situaci a zdůraznil, že jazykový znak je v ní zároveň konkrétní užití (token) i část jazykového systému (type), což vrhá jiný pohled nejen na výklad jazykového jednání, ale i na otázky vztahu „jazyka jako gramatického systému“ a „jazyka jako prostředku komunikace“ (✍Auer, 2014:13, 31). Bühlerův model znaku viz ↗komunikační model.

Celkově tedy rozlišení langue a parole sehrálo významnou roli při rozvoji lingvistiky. Jeho spojení s metaforickým rozlišením tzv. vnitřní a vnější jazykovědy, jež implikuje hodnocení a případně vede k jednostrannosti n. rozdělení různých oblastí jazykovědného výzkumu, se ale jeví jako problematické, ne-li škodlivé tam, kde se toto hodnocení mechanicky přenáší na hodnocení jazykovědných disciplín a do organizace vědy.