↗Vlastní jméno místní vzniklé z ↗antroponyma, popř. ↗apelativa, vyjadřující vlastnictví objektu konkrétní osobou nebo nositelem určité funkce a zakončené příponou -ice nebo -(ovi)ce. Jedná se o charakteristický typ slovanské oikonymie. Termín v.j.p., ve starší literatuře též vlastní jméno místní čelední n. vlastní jméno místní rodové, označuje ↗oikonyma utvořená nejčastěji z antroponym zakončených příponou ‑(ov)ic vyjadřujících původ po otci (patronymika); později se význam sufixu rozšířil na označení potomka a příslušníka rodu vůbec. Pl. označoval skupinu lidí příslušejících k osobě pojmenované odvozovacím základem (✍Šlosar, 1986:288; ✍Pleskalová, 1998:49–50; ✍Čornejová, 2009:136–137), následně lokalitu, např. Litoměřice, tj. ves čeledi (lidí) náležející Ľutomírovi.

Antroponymickým základem v.j.p. může být: 1) složené osobní jméno, např. Jaroměřice od Jaroměr, Litoměřice od Ľutomír, Nezamyslice od Nezamysl, 2) ↗hypokoristikum, např. Blažovice od Blaž, Bohušovice od Bohuš, Slušovice od Sluš, 3) jednoduché osobní jméno, např. Křížovice od Kříž, Pavlovice od Pavel, 4) apelativum označující osobu vlastníka, např. Biskupice, Kralice, Opatovice. Z detailního rozpracování této typologie, tj. analýzy nejen derivačních sufixů, ale též základů toponym a jejich možných kombinací s různými příponami, vychází tzv. ↗metoda malých typů (celkem 450), aplikovaná v toponymii V. Šmilauerem (✍Šmilauer, 1960).

V nejstarších pramenech rovněž nalézáme podoby v.j.p. zakončených na -(ov)ici, které dokládají genezi č. oikonymie (↗onymie), a to odstraňování homonymie pojmenování obyvatel a osady (ztráta životnosti vyjádřená akuzativem ve funkci nominativu), např. in villa Zwemizlici, Radeiowici, Bratronici (okolo r. 1227; ʻve vsi Svémyslice, Radějovice, Bratronice’); podrobněji ✍HMJČ III/1 (1896:113–115); ✍CDB I (1904–1907:421); ✍Černý & Váša (1907:7–9); ✍Fiedlerová (1975:272–273).

Typ v.j.p. je charakteristický pro období 10.–13. stol., svoji produktivitu ztrácí v pol. 13. stol. s nástupem posesivních oikonym (↗vlastní jméno posesivní) zakončených na sufixy -ov a -ín, srov. též změny ↗oikonym -(ov)ice na -ov, např. Dobrkovice > Dobrkov, Holešovice > Holešov, Prostějovice > Prostějov (✍Černý & Váša, 1907:8–9; ✍Šmilauer, 1963:95; ✍Lutterer, 1969; ✍Čornejová, 2009:137; ✍Olivová-Nezbedová, 2009:158–159). Později se již nejedná o produktivní typ, srov. ojedinělá toponyma (Velké) Karlovice (založ. 1714 Karlem Josefem ze Žerotína), Klánovice (založ. 1878 obchodníkem Václavem Klánem), popř. analogicky tvořená oikonyma z apelativ, např. Pařezovice (založ. 1766; ✍Černý & Váša, 1907:9; ✍MJMS II, 1980:221).

Jak ukázala ✍Čornejová (2009:164–168) na materiálu z 11.–13. stol., 50 % oikonym náleželo k místním jménům pojmenovávajícím primárně skupinu lidí – v rámci dané skupiny tvořila oikonyma zakončená -(ov)ici, později -(ov)ice (typ Chomútovici) 81 %, a představovala tedy nejběžnější a nejproduktivnější typ. V relativních hodnotách typ -(ov)ice tvořil 41 % všech oikonym. Posesivní oikonyma byla zastoupena následovně: -óv (Jankov) 13 %, -ín (Hodonín) 8 % a -0 ˂ -jь (Boleslav) 8 %. Oikonyma osad založených po r. 1600, zejména v 18. a 19. stol., ukazují výraznou proměnu produktivity jednotlivých typů v Čechách: -ov 18 %, vysokou četnost vykazovaly rovněž zakončení ‑y (14 %), ‑(ov)ice (10 %) a -ka (7 %), a rovněž na Moravě a ve Slezsku: -ov (38 %), -(ov)ice (20 %), dále oikonyma s formanty -ín (7 %), -ka (7 %) a -y (7 %); podle ✍Davida (2011:21–27).

Příčin oslabení pozice původně ústředního typu v.j.p. a jeho nahrazení ↗oikonymy zakončenými původně posesivním -ov je několik: 1) vymizení motivačního východiska místních jmen pojmenovávajících skupinu lidí (čeleď), 2) pro oikonyma nevhodná forma pl., neboť jde o označení jednoho onymického objektu (osada, město), srov. dublety ta/ty Konice (✍Čižmárová, 1985; ✍Konečná, 2003; ✍Tušková, 2011:141–166); dle novočeského úzu se oikonyma zakončená -(ov)ice skloňují jako plurálové podoby feminin s výjimkou těch, která „se ustálila jako singulárová (často označující místo podle vlastností půdy, okolí, porostu apod.)“, např. Bystřice, Lipnice, Skalice – u mnohých ovšem určení gram. čísla činí problém, srov. Kaplice, Rokytnice, Roudnice (✍Polívková, 2007:26–27; ✍Tušková, 2011:67–69); srov. již návrh ✍Slámy, 1834:397), 3) alternace způsobené příponou -ice, např. stč. ↗antroponyma Ivanek, Lověch > oikonyma Ivančice, Lověšice, 4) morfol. homonymie zakončení -ice, kterým se tvoří také přechýlená feminina typu hudebnice, vlčice a ↗názvy nositelů vlastností typu holice/Holice, Lužnice, teplice/Teplice, dále se vyskytuje jako součást sufixu -nice/-ovnice ve jménech míst (↗názvy míst) typu Borovnice, chmelnice a také funguje jako nepříliš častý specifikační sufix feminin typu konvice, truhlice (✍Fiedlerová, 1975:281; ✍Šlosar, 1986:266, 271–272, 293).