V č. lingvistice je vymezil Grepl (v ✍SČ, 1998); rozlišuje dva typy; „dovolení“ a „souhlas“. Typický příklad:

1. Výpovědi s ↗komunikační funkcí „dovolení“ mluvčího, aby adresát udělal (vykonal, nadále konal) to, co (u)dělat chce; tedy vždy výpovědi reaktivní, stimulované řečovým (např. „prosbou o dovolení“), n. neřečovým jednáním, popř. chováním adresáta. Velmi obecně (rámcově) lze akty typu „dovolení“ definovat souborem těchto „nutných a dostačujících situačních (pragmatických) podmínek“ (viz ↗komunikační funkce výpovědi): (a) mluvčí ví (n. aspoň předpokládá), že adresát chce něco (vy)konat; (a₁) mluvčímu a zpravidla i adresátovi je zřejmé, že existují překážky (normy, zákony, nařízení, pravidla společenského chování …), které brání adresátovi (vy)konat to, co si (vy)konat přeje, popř. už koná; (a₂) mluvčí je kompetentní tyto překážky zrušit; bývá tedy v okamžiku mluvního aktu v nadřazeném postavení vůči adresátovi; (b) mluvčí je připraven (ochoten, nakloněn v různé míře) tyto překážky zrušit; (b₁) mluvčí přejímá (v různé míře) zodpovědnost za dovolené jednání adresáta; (c) mluvčí ruší aktem „dovolení“ překážky bránící adresátovi (vy)konat to, co si (vy)konat přeje, a tím se zároveň zavazuje k tomu, že adresát nebude (přinejmenším mluvčím) za dovolené jednání sankcionován (potrestán). Permisivní a koncesivní výpovědi představují ovšem souvislou škálu od dovolení ochotného přes dovolení v různé míře rezervovaná (zdrženlivá) až po dovolení plně neochotné (nesouhlasné), jakým je např. „rezignované přijetí“ něčího, mluvčím neakceptovaného jednání (chování). Škálu lze zhruba konkretizovat posloupností těchto hodnot: „ochotné (vstřícné) dovolení“ ‒ „souhlas“ ‒ „tolerování“ ‒ „koncedování“ (ústupek) ‒ „rezignace“. Dílčí druhy permisivně-koncesivních komunikačních (ilokučních) funkcí lze v č. indikovat těmito způsoby: (a) ↗explicitními performativními formulemi: Dovoluji vám, abyste přijímal návštěvy na pokoji // přijímat návštěvy na pokoji // návštěvy na pokoji; (b) výpověďmi s formou ↗věty výzvové, tj. s imperativem: Přijímejte (tedy) návštěvy na pokoji; imperativ tu bývá odlišován od funkce výzvové různými částicovými/příslovečnými výrazy: Klidně si zapalte; Jen vstupte; Tedy zůstaň aj.; (c) výpovědními formami s preskriptivně užitými ↗modálními slovesy moci, smět a nemuset v ind.: Od zítřka můžete / smíte přijímat návštěvy na pokoji; Dnes se (tedy) nemusíš učit aj.; (d) souvětnými konstrukcemi s frazeologizovanými výrazy: To víš, že si můžeš jít hrát; Nemám nic proti tomu, abyste spolu chodili. Méně ochotná až neochotná „dovolení“, jako jsou např. „tolerování“, „koncendování“, „ústupek“, popř. „rezignace“, bývají nadto konvencializovaně indikovány: (e) výpovědními formami s imper. s částicemi tak a si: Tak si jdi; imper. tu nemusí být tvořen jen od sloves akčních: Tak si tu třeba zmrzni! (viz ↗výzvová výpověď); (f) souvětnými konstrukcemi s frazeologizovanými podmínkovými větami tematizujícími: (i) vůli (přání) adresáta (vy)konat to, co vykonat chce: Když (tedy) chceš / Když myslíš / Když si troufáš, tak tam jdi/nechoď; (ii) neústupnost adresáta: Jestliže/když jinak nedáš / Když to musí být / Když mermomocí chceš / Když na tom trváš, tak pojď.

Akty typu „nedovolení“ nelze podle Grepla chápat jako pouhý opak aktů typu „dovolení“, nýbrž jako potvrzení (akcentování) platnosti překážek bránících adresátovi (vy)konat to, co si (vy)konat přeje: mluvčí těmito akty nevytváří nový „stav věcí“, jako je tomu u aktů „dovolení“, nemění „svět“, nýbrž naopak akcentuje jeho platnost: potvrzuje platnost zákazových norem, pravidel aj. Proto jen v těchto komunikačních funkcích mohou mít performativně užitá ↗ilokuční slovesa zápornou podobu: Nedovoluji vám přijímat po desáté hodině návštěvy na pokoji. ‒ Konstituování zákazových norem, pravidel, překážek apod. se naopak realizuje: (a) kladnými performativními predikátory: Zakazuji tímto kouřit na chodbách; (b) konvencializovanými výpovědními modifikáty typu: Kouření zakázáno; Neklepat! ‒ K aktům typu „nedovolení“ lze přiřadit (volněji) akt „protestu“.

2. Výpovědi s ↗komunikační funkcí „souhlasu“, tj. souhlasné/nesouhlasné reakce na názory, stanoviska, tvrzení, návrhy, hodnocení … adresáta, nikoli tedy na jeho přání (u)dělat něco. Hranice mezi 1. a 2. nejsou ovšem ostré a z toho vyplývá i částečná totožnost jaz. indikátorů, zvl. performativní užití některých predikátorů, zejména souhlasit: je ho možné užít jak pro funkci 1. (Souhlasím s tím, abyste přijímali návštěvy na pokojích), tak pro funkci 2. (Souhlasím s tím, že Pavel se na tuto funkci nehodí). Rozdíl bývá v č. indikován spojkami. I zde lze rozlišovat několik druhů (odstínů): „schválení“, „přitakání“, n. naopak „nesouhlas“, „námitku“, „protest“, „korekci“, „protiargument“ aj. Jako víceméně příznakové indikátory těchto komunikačních funkcí fungují: (a) explicitní performativní formule: Souhlasím/Nesouhlasím s tím, že Pavel se na tu funkci nehodí; (b) výpovědi s různými, víceméně frazeologizovanými přitakacími/popíracími výrazy Ano/Ne a jejich ekvivalenty: Ano // Máš pravdu, Petr se na funkci nehodí; Byl pravda stresovaný, ale…