Složený čas vyjadřující předčasnost v minulosti (tj. minulý děj předcházející jinému ději minulému). Marginální prvek kategorie ↗času slovesného. V č. jde o „položivý“ relikt starších vývojových fází; viz ↗antepréteritum. Je tvořen tvary ↗préterita slovesa být (byl jsem, byl jsi, byla, byli jsme atd.) a ↗‑l‑ovým participiem (zvaným tradičně příčestí minulé; viz ↗préteritum): byl jsem přišel, byla přišla, byli jste přišli atd. V č. několika posledních desetiletí je p. okazionální součástí pouze č. spisovné, obvykle její vyhraněné knižní podoby.

Už na konci 19. stol. bylo p. patrně na periférii gramatického systému č., včetně č. spisovné. Podle ✍Gebauera (1900) se užívalo „jen v jazyku spisovném, a i tu zřídka“. Ve 20. stol. a pravděpodobně zejména v č. posledního půlstoletí se p. i ve spis.č. užívá velmi zřídka a obvykle jen se speciálním stylotvorným záměrem (archaizace jazyka a/nebo stylu, humor, ironie), zcela vzácně se užije patrně i bez stylotvorného záměru, pouze jako jeden z prostředků vypjatě knižního jaz.; viz doklady z ČNK: Řeka se odmlčel, neboť mohl jen naslouchati, aby svist větru a kosy a hnutí obilního lánu opakovaly to, co byl řekl (V. Vančura); Jan XIV. se v tísni utekl do Andělského hradu, kde zemřel, dříve než asi byl očekával (J. Durych); Když ho, trochu zmateného a odpor nekladoucího, byla vystrnadila, obrátí se k Marii […] (J. Voskovec & J. Werich); Možná že bližší a konkrétnější příslib nesmrtelnosti v jistém smyslu upřesnil onen pojem nemajetnické lásky, již prorok hlásal po celý svůj život, aniž byl dokázal kohokoli doopravdy přesvědčit (překlad M. Houellebecqa).