Termín tradičně užívaný v české fonologii jako označení pro segment řeči s neplným slabičným vrcholem střední ↗sonority. Zvučnostním vrcholem se staly ↗sonory, tj. souhlásky se středním stupněm sonority/zvučnosti r, l, m, n, ň, j, pokud byly po zániku lichých/slabých ↗jerů odděleny nesonorními souhláskami, které mají nízký stupeň zvučnosti, od vrcholů pravých slabik tvořených samohláskami n. slabikotvornými r̥ n. l̥, tj. hláskami s maximálním stupněm sonority. Sonory (S) v nově vzniklých hláskových sekvencích typu ^V k S k^V uvnitř slova n. ^V k S na konci slova n. S k ^V na začátku slova neměly sice takový stupeň sonority, aby vytvořily vrchol skutečné slabiky, ale dostatečný stupeň sonority k tomu, aby v sousedství s méně sonorními souhláskami vytvářely slabičný pseudovrchol, tj. p.s.; vzniklá výslovnostní potíž je odstraňována různými způsoby:

(1) Na konci slova: (a) změnou neslabičné S v slabikotvornou, např. ⁺bratrъ (dvojslab.) > bratr, v stč. zprvu jednoslabičné [bratr], po změně neslabičného r > r̥ dvojslabičné: [bratr̥]; tak spis. pravidelně v ‑l‑ových participiích od sloves se souhl. základem, např. ⁺neslъ (dvojslab.) > nesl, v stč. zprvu jednoslabičné [nesl], po změně neslabičného l > l̥ dvojslabičné [nesl̥], pod. ⁺vedlъ > vedl > [vedl̥]; též ojediněle m̥, např. ⁺sedmь > sedm > [sedm̥], ⁺osmь > osm > [osm̥]; (b) vsuvným e před S, např. gen. pl. ⁺sestrъ > (jednoslabičné) sestr > sester, gen. pl. ⁺veslъ > vesel, tak i v nom.sg.subst. na ‑sńь a ‑zńь, např. ⁺pěsńь > píseň, ⁺bojazńь > bázeň; v jv.mor.nář. místy v ‑l‑ových part. od souhláskových sloves, např. neséł, vedéł; před ‑m ojediněle vsuvným ‑u‑, např. hovor. sedum, osum; (c) zánikem koncové S; tak v obecné č. v ‑1‑ových part. od souhláskových sloves, např. nes, ved; (d) vokalizací ł > u ve vmor.nář. s tzv. „obalovanou výslovností“ ł, např. nésu, védu ‘nesl, vedl’ (s délkou v kořeni na rozdíl od préz. nesu, vedu), příp. (u nejstarší generace) pomocí přísuvného ‑u‑, např. nésłu, védłu ‘nesl, vedl’ (srov. ✍Bělič, 1971:47).

(2) Uvnitř slov: (a) změnou neslabičné S v slabikotvornou, např. ⁺(j)ablъko > jablko zprvu dvojslabičné [jablko], po změně l > l̥ trojslabičné [jabl̥ko]; (b) zánikem neslabičné S v p.s., např. [jablko] > nespis. [japko]; (c) zánikem nesonorní souhlásky oddělující S od samohláskového vrcholu slabiky, např. ⁺sedlьka > sedlka (dvojslab.) > selka (srov. pův. podobu základu v sedlák).

(3) Na počátku slov pův. spojení S+ъ/ь+K: (a) zůstává po zániku jeru jako SK se S v pozici p.s. dalekosáhle zachováno, např. ⁺lь²nъ¹ > len, ale ⁺lь¹něnyjь > lněný, ⁺rъ²tъ¹ > ret, ale ⁺rъ³tъ²mь¹ > rtem, ⁺mъ¹šica > mšice; ve spis. č. lněný, rtem, mšice atd. se však variantně, zejm. na začátku věty, po pauze a uprostřed věty po souhl., může náslovná S realizovat i jako r̥, l̥, m̥; tak nepochybně zaznamenáno v některých případech v mor.nář., např. v tej r̥ži (dvojslab.); v mor.nář. s „obalovanou výslovností“ ł v násloví je též místo p.s. plně slabičné u, např. užička; (b) častěji dochází k zániku jь, např. ⁺jьgrati > hrát, ⁺jьměti > stč. jmieti > mít (ale zůstalo jmění < ⁺jьměnije); v nář. zaniká i pobočné l; např. žice, žička proti spis. lžíce, lžička < ⁺lъži‑, už v stč. hostajně (Tkadl.) proti nč. spis. lhostejně < ⁺lьgo‑; (c) ojediněle se slabika a průběh její sonorní linie mění metatezí (přesmyčkou), např. nář. chod. hlář proti obecnému lhář < ⁺lъga‑n. v č. i mor.nář. doložené žlice, žlička < ⁺lъži‑, jč. šmíce proti obecnému mšice < ⁺mъši‑ n. žmučky za mžutky (spis. mžitky < ⁺mьžu‑); ⁺mьgla > mhla > [mlha] > [ml̥ha]. Viz také ↗čeština 14. století, ↗pračeština, ↗slabika.