Význam (soubor významů), který v textu není vyjádřen explicitně, ale vyvozuje se interpretací v určitém ↗kontextu. Výraz p. se obvykle chápe jako sémantická entita, jež bezprostředně nevyplývá ze složek textu, je „skrytá“, avšak připojuje se k explicitně vyjádřeným významům (✍ČS, 1992:21) a může být brána jako závažnější než to, co je uvedeno přímo; „označuje se jím druhý význam textu, který je důležitější než první“ (✍Skalička, 1961:77; 2004:810). Hausenblas (viz ✍VJPS, 1971:107) v souvislosti s faktem, že nejde o další text, ale o významové zvrstvení v rámci jednoho textu, upozorňuje na to, že náležitější než p. by bylo označení „podsmysl“. Hausenblas zároveň podal klasifikaci typů „podsmyslu“: „(a) smysl založený na ustálené symbolice, alegoričnosti nebo jiném druhu ustálené zástupnosti významů […]; (b) smysl vyvozovaný z tzv. ‘narážek’, roztroušených v textu […]; (c) smysl vyplývající (výhradně) ze zapojení textu do určitého okolí verbálního anebo situačního […]“.

Koncept p. se rozvíjel hlavně v souvislosti s dramatem a divadlem (A. P. Čechov, M. Maeterlinck, J.‑J. Bernard a jeho „umění nevyjádřeného“, H. Pinter aj.); vznik p. se přitom přičítal zvláště napětí mezi řečí postavy a jednáním na jevišti. Uplatnění p., tedy podněcování recipientů k tomu, aby se při interpretaci neomezovali na to, co je výslovně formulováno, je ovšem charakteristické pro uměleckou literaturu obecně, zejména pro směry, jako je symbolismus, ale také např. pro reklamu n. publicistické komentáře. S p. se běžně operuje i v každodenní komunikaci, v některých koncepcích je mu blízký termín ↗konverzační implikatura.

Specificky se s p. nakládá v psychoanalyticky orientované interpretaci textů, jež v p. spatřuje „nevědomí“ díla; jako čtenáři „vytváříme text, který se odvíjí uvnitř díla samého a probleskuje v určitých ‘symptomatických’ momentech, vyznačujících se víceznačností, uhýbavostí či přemrštěným důrazem […]: co dílo neříká, a jak to neříká, může být stejně důležité jako to, co artikuluje“ (✍Eagleton, 2005:236). Na obecnější úrovni se takový přístup projevuje v poststrukturalistické interpretaci, pro niž je příznačné hledání skrytých, alternativních a zároveň „podvratných“ významů, jež vystupují v podobě fragmentárních stop a zlomů v textu a rozrušují jeho kanonizovaný smysl; viz ↗produkce a recepce textu, ↗interpretace textu, ↗čtenář.

Odlišné je chápání p. (subtextu) jako implicitní struktury skryté pod manifestovaným textem, jenž jej zapojuje do intertextových vztahů a vystupuje jako „stále tušená folie existujících textů“ (✍Lachmannová, 2001:252). Výraz subtext se někdy chápe jako segment textu charakterizovaný dílčím tématem (↗jednotka textu), byl užíván i ve významu ↗pretext. Pro ✍Lotmana (1990:68) je p. totožný s rovinou textu (rovina fonologická, gramatická atd.); text je tak vertikálně rozčleněn na různé p., přičemž každý z nich je samostatně organizovaný a zároveň propojený strukturními vztahy s ostatními.