Ve stylistice a poetice označení jazykového prostředku tvořícího specifickou lexikální vrstvu textů umělecké povahy, jehož užití je příznačné zejména pro poezii. Tento ↗příznak si p. zachovávají i mimo text (děva / dívka, luna / měsíc, vesna / jaro, jeseň / podzim, duma / myšlenka, úběl / alabastr n. bělost, stero světel / četná světla atd.). Jedná se o jaz. prostředky se stálou (zpravidla inherentní) stylovou hodnotou, tvořené za účelem plnění estetické funkce básnických projevů. V ✍SSJČ (1958–1971) jsou v rámci stylistického hodnocení označeny jako básnické. Ve vývoji č. poezie byla vrstva p. vytvářena zejména členy literárních generací 19. stol. usilujících o tvorbu děl jazykově vytříbených a originálních, tj. obrozenců, májovců, lumírovců (např. poetická kompozita květotravný, jedovýparný, miloobraz; Polák), později již jen některými básnickými individualitami. V pozdějším období p. nabývají víceméně archaických odstínů, aktualizačním prostředkem ↗poetizace se stávají stále více ↗metafory.

Mezi p. lze řadit rovněž autorská slova (✍Krčmová, 2008), zvyšující estetický účinek sdělení zdůrazněním některé z jeho složek (ty noci bezmezna, jež líbají stříbrostěn harmonie; Holan).

Termínem nadřazeným p. je poetizace, tj. vytváření estetické hodnoty literárního díla v rámci všech jazykových rovin a zároveň všech stylistických aspektů výstavby textu. Viz také ↗umělecký styl.

P. jakožto jazykový prostředek nelze zaměňovat se stejnojmenným literárním směrem české avantgardní poezie 20. let 20. stol.