V tradiční fonologii samohláska e střídající se s ø, a to v kořenu/kmenu zvl. při flexi a derivaci n. na konci některých souhláskou e končících předložek n. předpon; typický příklad v nč.: pes‑ × ps‑a, ve‑psal × v‑pis. Viz ↗alternace vokálů s nulou.

Pohyblivé e vzniklo: (1) vokalizací sudého/silného jeru (↗jery), tzv. jerové e; (2) analogicky podle typu (1) k usnadnění výslovnosti, tzv. vsuvné e.

(1) V různých tvarech téhož slova n. v různých odvozeninách od téhož slovního základu se s Ø střídá e jerové: např. nom. ⁺dь²nь¹ > den (mezi d a n v pozici sudé/silné se jer regulérně vokalizuje), ale gen. ⁺dь¹ne > dne (týž jer v pozici liché/slabé zanikl bez náhrady); tak vzniklo vývojem jerů střídání e ~ Ø typu den ~ dne, podobně nom. ⁺šь³vь²cь¹, gen. ⁺šь²vь¹ca > švec, ševce; ⁺svatь¹ba, svatь²b‑inъ¹ > svatba, svatební.

(2) Ne vždy je však střídání e ~ Ø přímým výsledkem vývoje jerů. Jako typ usnadňující výslovnost se objevuje per analogiam e vsuvné bez pův. hláskosl. oprávnění: např v gen. pl. desek nepochází e mezi s a k z jeru, uvedený tvar vznikl z gen. pl. ⁺dъ²skъ¹, který se zprvu regulérně vyvinul v desk a dodatečně získal mezi s a k pohyblivé e vsuvné; podobně nom. sg. bitva, gen. pl. bitev < ⁺bitvъ (v č. s e podle typu kostka : kostek, kde je e etymologicky náležitě ze sudého/silného ‑ь‑: ⁺kostь²kъ¹; viz ↗anaptyxe); nom. sg. ⁺česnъ²kъ¹ > česnek s regulérní střídnicí e za silný/sudý ъ, ale gen. sg. ⁺česnъ¹ku by při zachování jerového pravidla měl znít česnku, ale analogií k nom. sg. je česneku (ve stč. a ve vč. nář. česenku).

(3) Vznik tzv. vokalizovaných podob předložek a předpon: některé předložky a předpony byly na konci psl. období zakončeny na ‑ъ: vъ(‑), kъ(‑), sъ(‑) (pův. na -n: ⁺vъn, ⁺kъn, ⁺sъn), nadъ(‑), ⁺perdъ(‑) (> před(‑)), podъ(‑); byla‑li v slabice následující za nimi jiná samohláska než jer, zanikl v nich jer v liché/slabé pozici bez náhrady, např. v bouři < ⁺vъ buŕi, k tobě < ⁺kъ tobě, podložit < ⁺podъložiti atd. Byl‑li v následující slabice jer lichý/slabý, vokalizoval se jer v předložce/předponě jakožto sudý/silný v e, např. ve dne < ⁺vъ² dъ¹ne, ke mně < ⁺kъ² mь¹ně, podepsat < ⁺podъ²pь¹sati. Tak vznikly dubletní podoby předložek/předpon v(‑) / ve(‑), s(‑) / se(‑), k(‑) / ke(‑), pod(‑) / pode(‑), nad(‑) / nade(‑), před(‑) / přede(‑). Podoby s ‑e se v souhl. skupinách šířily i do těch pozic, kde jejich -e nevzniklo regulérní vokalizací sudého/silného jeru, ale kde stojí: (a) jakoby na místě jeru lichého/slabého, např. ⁺kъ krali > stč. k králi, ale nč. ke králi; ⁺vъ srědǫ > stč. v středu, ale nč. ve středu; ⁺sъzobati > stč. szobati/zzobati, ale nč. sezobat; sъstǫpiti > stč. sstúpiti/zstúpiti, ale nč. sestoupit; někde je dodnes kolísání, např. v staroslověnštině // ve staroslověnštině; (b) na místě, kde etymologický jer vůbec nebyl; na souhlásku byly původně zakončeny předložky/předpony (jь)(z‑), vъz‑, ⁺orz‑ (> roz‑), bez(‑), ot(‑), ob(‑) (pokud nezískaly sekundární ‑ъ analogií podle podъ atd.); je tedy v každém případě regulérní změnit (< ⁺jьz‑měn‑), rozdělit (< ⁺orz‑děl‑), vzpínat se (< ⁺vъz‑pin‑), bez tmy (< ⁺bez tьmy), od věže (< ⁺ot věže), obložit (< ⁺ob‑lož‑) atd., ale pro usnadnění výslovnosti je s e nejerovým např. zesměšnit (< ⁺jьz‑směš‑), obeplout (< ⁺ob‑plu‑) atd., když jinde by event. mohlo jít i o vokalizaci onoho sekundárního analogického jeru, např. beze všeho (< ⁺bez vьśego n. ⁺bezъ vьśego?), stč. ote / nč. ode mne (< ⁺ot mьne n. ⁺otъ mьne?) atd.