Přiřazení jazykové formy k určitému obsahu (též pojmenovací akt) i rezultát tohoto procesu (též pojmenovací jednotka). Pojmenovací akt je vždy záležitostí konkrétní promluvy, pojmenovací jednotka však nemusí být v daném okamžiku vytvářena, většinou je pouze vybírána z existujících lexémů (tj. z jaz. systému) a aktualizována. Aktualizaci umožňuje pružnost lexikálního významu. Hotovými pojmenovacími jednotkami jsou slova (hruška) a ustálené kolokace včetně frazémů (mikrovlnná trouba, růžová nálada). Jako p. však mohou (na základě součtu významů) aktuálně fungovat i neustálené popisné kombinace slov (kniha s pevnými deskami; kniha, která má pevné desky).

Pojem p. je tradičně spojován (výhradně n. přednostně) s tzv. pojmenovacími slovními druhy, nositeli pojmového významu, tj. se substativy, adjektivy, verby a adverbii. V širším smyslu však lze pojmenovací funkci přiznat všem slovním druhům, tedy i synsémantikům (p. relací a modifikací).

Nová p. vznikají z potřeby označit poznané jevy a vztahy vnějšího i vnitřního světa člověka, důvody však mohou být i jiné, např. jaz. móda, tlak jaz. systému apod. K základním pojmenovacím postupům patří: ↗tvoření slov a ustálených slovních spojení, ↗sémantické tvoření, ↗přejímání a ↗kalkování. Podle míry prediktability významu ve vztahu k formě se v návaznosti na Mathesia rozlišují pojmenování popisná a značková (viz ↗motivace). Pojmenovacím procesem se zabývá ↗onomaziologie.

Je třeba upozornit, že za prostředky pojmenovacího aktu (viz mathesiovskou dichotomii: akt pojmenovací, akt usouvztažňovací) lze považovat nejen jednotky lexikonu, ale též některé morfologické gramatické kategorie. Ty se totiž mohou podílet jak na aktu pojmenovacím, tak usouvztažňovacím: např. ve větě Černý pes honí bílé kočky je číslo u substantiv kategorií aktu pojmenovacího, zatímco u adjektiv kategorií aktu usouvztažňovacího, konkrétně kategorií syntakticky závisle proměnnou (srov. rozpracování mathesiovského pojetí problematiky pojmenování a usouvztažnění u ✍Daneše, 1991; též ✍Panevová, 2010).