Vedle ↗homonymie případ ↗víceznačnosti izolované jazykové, především slovní formy; např. jazyk 1. ‘svalnatý orgán v dutině ústní’, 2. ‘co se podobá jazyku živočichů, např. součást boty’, 3. ‘soustava vyjadřovacích prostředků’.

Od lexikální homonymie se p. liší tím, že jednotlivá významová užití (lexie) polysémního lexému (hyperlexému) spolu sémanticky i geneticky souvisejí, resp. stačí, když každá lexie je bezprostředně spjata s jednou z dalších. (K terminologické dvojici lexie – hyperlexém, zavedené Filipcem, viz ↗lexém.) Hranice mezi p. a homonymií není ostrá, což mj. vedlo k vyčlenění ↗kosémie, pro niž platí, že významy jsou sice spjaty společným sémantickým komponentem, ale ne genetickým vztahem (např. kopáč ‘kdo kope’, ‘nářadí na kopání’); tyto případy bývaly tradičně řazeny spíš k  homonymii. Nedořešena zůstává slovnědruhová konverze, řazená zpravidla též k homonymii, avšak na rozdíl od ní obsahující aspekt genetické provázanosti. K problematičnosti určování hranic mezi p. a homonymií přispívají také vzájemné přechody, kdy se na jedné straně mohou jednotlivé lexie hyperlexému od sebe natolik významově vzdálit, že se jejich motivační vztah z hlediska synchronního zatemní, tj. dojde k rozpadu p. (např. pero ‘část pokrývky ptačího těla’ a pero ‘nástroj na psaní’ lze synchronně považovat už za homonyma), na druhé straně se k sobě mohou jednotky od původu homonymní významově přiblížit, např. na základě ↗lidové etymologie (tak se např. významově propojila homonyma šiml ‘kůň plesnivé barvy’ a šiml ‘byrokratické úřadování’, srov. rajtovat úředního šimla, slyšet řehtat úředního šimla; ke spojení došlo patrně už v něm.; viz ✍Havlová, 1999).

P. pomáhá řešit protiklad stálé pojmenovací potřeby a omezenosti inventáře jaz. prostředků (jaz. ekonomie). Typologicky je p. nejrozšířenější u jaz. analytických (izolačních); jaz. flexivní a aglutinační jí vymezují menší prostor. Souvisí to s vazbou na délku formy a počet morfémů. V lexikálním systému č. se p. týká téměř čtyř pětin z tisíce nejfrekventovanějších slov, celkově je však více slov monosémních (✍Čermák, 1999; ✍Čermák, 2010).

P. vzniká: (a) lexikalizací kontextových významových posunů, k nimž lze řadit i specializaci a ↗generalizaci významu, (b) tvorbou ↗přenesených pojmenování (sémantickou derivací). ✍Cruse (2011) podobně rozlišuje p. lineární a nelineární. K lineární p. řadí případy, kdy jeden význam je určitým způsobem specializací druhého, a to tzv. autohyponymii (pít 1. ‘polykat tekutinu’, 2. ‘požívat alkoholický nápoj’) a automeronymii (dveře 1. ‘zařízení uzavírající otvor pro vstup do ohraničeného prostoru’, 2. ‘otvor s tímto zařízením’), za základ nelineární p. považuje ↗metaforu a ↗metonymii.

Lexie jsou v hyperlexému hierarchicky strukturovány. Jedna je chápána jako základní, opěrná: nejčastěji (ale ne nutně) je vývojově primární, stylisticky a emocionálně neutrální a má širokou ↗kolokabilitu (např. v bohatě strukturovaném významovém spektru hyperlexému hlava je to lexie s významem ‘horní část těla’). Z hlediska motivačního mohou být mezi významy lexií hyperlexému vztahy: (a) postupného odvození (jeden význam se odvozuje od druhého a sám se stává výchozím pro následující, např. galeje 1. ‘starověká a středověká veslová loď’ → 2. ‘veslování na takové lodi jako trest pro odsouzence’ → 3. ‘těžká práce vůbec’); (b) souřadného odvození (významy jsou motivovány jedním významem, např. od 1. významu slova jazyk byl odvozen 2. i 3. význam, viz výše). Zpravidla však jde o vztahy smíšené n. motivačně obtížně rozčlenitelné.

Lexikografickým problémem zpracování p. je vedle jejího odlišení od homonymie (dnešní lexikografie však od reflexe této diference v synchronně pojímaných slovnících zčásti upouští) zejména rozčlenění významového spektra polysémního lexému. Jako elementární vodítko při zjišťování autonomie jednotlivých lexií je možno uplatnit fakt, že současná aktivace dvou samostatných, tedy neslučitelných významů (Přeskočil první dvě kapitoly knihy a louži) vyvolává sémantickou anomálii, ↗zeugma (srov. ✍Cruse, 2006). Ke kritériím pro vymezení počtu významů a určení jejich hranic patří diference morfologické (uši × ucha), valenční (věřit v koho, co × věřit komu co), derivační (korunová mince × korunní princ), stylistické (kedlubna neutrálně ‘zelenina’ × kedlubnazhrub. ‘hlava’), rozdíly v zapojení do systémových paradigmatických vztahů (např. antonymie: hluboký rybník – mělký rybník × hluboký hlas – vysoký hlas), frekvenční a distribuční odlišnosti ad. (srov. ✍Člex, 1985:138–139). – V posledních letech se do popředí lingvistického zájmu o p. dostávají kognitivní aspekty lexikální víceznačnosti (v č. prostředí např. ✍Martinková, 2013).