V ↗psycholingvistice soubor dílčích psychických procesů směřujících od smyslového vjemu řečového signálu, tj. od sluchového vjemu vyslovené výpovědi n. od zrakového vjemu napsané výpovědi (viz ↗čtení), k pochopení jejího významu a dále k pochopení záměru mluvčího. Jsou to procesy velmi složité; i v případě výpovědí, kterým rozumíme bez jakýchkoli problémů, by bylo velmi obtížné jen na základě sebepozorování odpovědět na otázku, jak jsme k porozumění dospěli. Někdy se rozlišuje vnímání (percepce), recepce a p.ř. (komprehenze), jindy se tyto termíny užívají jako synonyma, podobně se jako synonym užívá i termínů recipient, percipient, vnímatel. Existuje řada teorií p.ř. (podrobný přehled viz např. ✍Altmann, 2001). Badatelé se shodují v tom, že p.ř. je proces aktivní, nikoli pouhý příjem a dekódování řečového signálu, v mnoha otázkách se však rozcházejí. Shoda dosud není v tom, zda dílčí procesy, které se na p.ř. podílejí, probíhají lineárně (jako sled kroků), n. se časově překrývají. Rozcházejí se i v tom, v čem (resp. do jaké míry) se dílčí procesy navzájem podporují (viz níže). Nestejné jsou i názory na to, kdy porozumění končí, jak se pozná, že recipient výpovědi n. textu rozumí, a zda má smysl si takovou otázku klást. V experimentálních výzkumech se k p.ř. přistupuje v součinnosti s mnoha dalšími psycholingvistickými poznatky, zkoumá se např., jak si posluchač poradí s výslovnostními variantami fonémů, jakou funkci má při segmentaci vnímané výpovědi její slabičná struktura, jak jsou slova reprezentována v mentálním slovníku jedince, zda a jak je p.ř. ovlivňováno verbálním kontextem vnímané výpovědi a situací.

Někteří badatelé přistupují k p.ř. pouze od příjmu řečového signálu („zdola nahoru“), jiní kromě toho i od očekávání recipienta („shora dolů“). Ještě dříve, než začne recipient řečový signál fyzicky vnímat, zpravidla předjímá, co může očekávat; na základě svých zkušeností s daným typem komunikační situací, popř. s komunikačním partnerem si vytváří předběžná očekávání (expektace). Někdy jsou expektace spíše rámcové, jindy konkrétnější, recipient si utvoří představu o tématu komunikace, popř. i o jaz. prostředcích; předem tak v mysli aktivuje odpovídající znalosti a jaz. prostředky. Jestliže je vnímaný text s expektacemi v souladu, porozumění to usnadňuje. V průběhu vnímání řeči recipient původní expektace modifikuje na základě toho, co už slyšel a čemu rozuměl: např. při přednášce předjímá, jak se bude téma dále vyvíjet, při diskusi často každý z účastníků předjímá další repliku svého komunikačního partnera. Expektace někdy působí i jako filtr, který propouští jen některé informace, např. vyprávění kamaráda o dobré zkušenosti s cestovní kanceláří přijmeme s důvěrou, zatímco reklama, která obsahuje tytéž informace, může vzbudit spíše podezření. Expektace se podílejí i na udržování stereotypů, předsudků apod.

1 Rozpoznávání slov

V odborné literatuře se setkáváme s velkým množstvím studií o tom, jak rozpoznávání slov v mysli recipienta probíhá, o které (a jak rozsáhlé) zvukové elementy se opírá, jakou roli tu hraje variantnost ve výslovnosti týchž slov n. slovních spojení různými mluvčími, jak je důležitý kontext daného slova a jeho frekvence výskytu. Velmi významné jsou v posledních letech výsledky neurověd, právě od nich se odvozují obecněji respektované poznatky. Slova v mysli jedince (viz ↗mentální slovník) si sice můžeme pro názornost výkladu představovat jako „zásobárnu“, jednu z nádob v hlavě, musíme si však být trvale vědomi, že jde o metaforu; znalosti jedince (a mentální slovník jako jejich součást) jsou ve skutečnosti vysoce organizovaným souborem nervových buněk navzájem propojených do složitých formací (nervových okruhů). Sluchový n. zrakový vjem při příjmu řečového signálu vyvolá aktivaci celé soustavy nervových okruhů, tedy nejen daného slova, ale všech slov, která jsou s ním spojena (omezíme‑li se pro tuto chvíli pouze na slova). Soudí se, že proces identifikace slov probíhá ve dvou etapách: první z nich spočívá v aktivaci mnoha slov přicházejících v úvahu, z nich je ve druhé etapě vybráno slovo správné. Recipient je schopen slovo identifikovat, pokud se jeho zvuková forma dostatečně liší od jiných slov. Tak od sebe odliší např. česká slova nos a kos, dárek a párek, obraz a obrat, protože každá dvojice se liší alespoň jedním fonémem. Bylo zjištěno, že k procesu rozpoznávání slova začne docházet v mysli recipienta dříve, než ho mluvčí dořekl; na základě vlastní řečové zkušenosti si to snadno představíme např. u slova s vysokou frekvencí (okno, kniha) n. u delšího slova, které nemá konkurenci (např. pronásledovat n. klokanice). Překvapivý je tento proces u slov, která lze členit více než jedním způsobem; jak ukázaly výzkumy, např. slyší‑li recipient slovo autor, aktivují se v jeho mysli také slova auto a autorita (blízká pouze formálně, nikoli významově), a teprve pokračování výpovědi (např. autor povídky) na základě kontextu vyřadí z konkurence další dvě slova, dojde k poklesu jejich aktivace a recipient slovo autor identifikuje, přiřadí mu náležitý význam. Na rozpoznávání slova se tedy podílí vstupní informace (input), kontext i frekvence slova, přesněji, jak často se recipient se slovem setkává. Výzkum rozpoznávání slov souvisí s problémem, jak jsou slova v mentálním slovníku uložena (rozložena na morfémy n. jinak); zdá se, že v č. jako ve flexivním jazyce je na místě počítat spíše s rozpoznáváním slovních tvarů. Specifickým problémem jsou homonyma a slova polysémní (travička, hnát, koruna), při jejichž identifikaci hraje kontext zvláště významnou roli, dále „obrazná“ vyjádření (moře lidí) a frazémy (drží se tam zuby nehty, jsou spolu jedna ruka). Viz též ↗lexikální kategorie; ↗lexikalismus.

2 ↗Parsing

2.1 V psycholingvistice je to psychický proces zpracovávání syntaktické struktury, během kterého recipient přiřazuje slovům ve výpovědi syntaktické a sémantické role (např. původce děje, objekt, okolnostní určení), identifikuje vedlejší věty apod. V odborné literatuře jsou popsány desítky experimentů, prováděných na angl. materiálu, jimiž se zjišťuje, jak k parsingu dochází (přehledně viz ✍Gompel & Pickering, 2007). Jsou dvě hlavní teorie, jak tento proces probíhá, modulární a interaktivní, v rámci každé je řada modelů. Rozdíl spočívá v předpokladu, jaké zdroje informací recipient při parsingu (zejména při zpracování nejednoznačných vět) využívá a v jakém pořadí. Důležitým činitelem je frekvence syntaktických struktur. Podle modulární teorie recipient nejprve využívá pouze informace o předpokládané syntaktické struktuře, a teprve když zvolená struktura není v souladu s pokračováním věty, dochází k revizi (další analýze), na níž se podílí další syntaktická struktura (např. Z letadla vystoupila v Paříži vyřazená tenistka). Zpracovávání věty se tu považuje za postupné (sled kroků). Podle interaktivní teorie recipient využívá všech zdrojů informace od počátku současně, všechny syntaktické alternativy jsou aktivovány paralelně, žádná z nich není dominantní. Zkoumají se i různé typy omezení při parsingu (constraint‑based theories); důležité je zejména sémantické omezení vycházející z předpokladu, že lexikální a syntaktická informace jsou navzájem propojeny; vede se dokonce diskuse o tom, jestli, resp. do jaké míry význam identifikovaných sloves další zpracování věty omezuje n. přímo řídí. Jiným typem akceptovaného omezení je kontext. Častým předmětem výzkumu je parsing vět s nejednoznačným významem. Anglické příklady nejednoznačných vět n. vět s nejednoznačným počátkem ve studiích o parsingu jsou založeny především na slovosledu a na několika typech slovesných tvarů (např. The student forgot the solution was in the book.). V č., jazyku s bohatou morfologickou homonymií, musí být parsing ještě složitější; v řadě vět recipient nenajde pro propojení syntaktické a sémantické informace žádné formální vodítko (např. Kaštan stíní záhon;Pozoroval dívku z protějšího domu; rozhodnutí ředitele × odvolání ředitele; velký a silný muž × velký a malý muž); v některých případech recipient potíže s nejednoznačností nemá, v jiných má. Uznává se, že je problém experimentálně spolehlivě zjistit, zda zpracování věty probíhá postupně n. paralelně. Z nesyntaktické informace se na parsingu podílí i informace o diskursu a v poslední době se oceňuje i vliv vizuálního kontextu. Všechna tato zjištění podporují spíše interaktivní teorii.

2.2 V ↗korpusové lingvistice se parsing užívá k formálně orientované syntaktické analýze; viz ↗parsing.

V psycholingvistice jsou identifikace slov a parsing nezbytné kroky směřující k porozumění významu výpovědi; jakmile ale recipient významu výpovědi porozumí, zapomíná její doslovné znění (kapacita pracovní paměti je omezená). Doslovné znění výpovědi má ještě jinou funkci: při vnímání souvislého textu (mluveného i psaného) se doslovné znění krátce udržuje v pracovní paměti a napomáhá členění věty na známou a novou informaci, čímž se usnadňuje porozumění návaznosti výpovědí v textu: recipient identifikuje prostředky ↗koreference zabezpečující ↗kohezi textu.

I když recipient rozumí všem slovům ve výpovědi i syntaktickým a sémantickým vztahům mezi nimi, k porozumění to ještě nestačí. Je třeba propojit informace získané z vnímaného textu (input) s těmi, které má uloženy ve své mysli (se znalostmi), případně i s kontextem a situací. Tyto ↗inference mu umožňují porozumět i tomu, co nebylo explicitně řečeno. Inference jsou mentální procesy usuzování, domýšlení, překlenování mezer, vyvozování nových faktů z faktů daných, které se netýká jen p.ř. Právě inference umožňují recipientovi porozumět i implicitním a obrazným vyjádřením, výpovědím s nejednoznačným významem, ↗ironii aj. Jsou nezbytné i k tomu, aby recipient vnímal text jako koherentní. Inference se podstatným způsobem podílejí na tom, že recipient vyrozumí z textu mnohem více, než bylo řečeno, že na základě textu, který není nikdy úplně explicitní, dokáže porozumět komunikačnímu záměru produktora, že text má pro recipienta smysl. Na druhé straně neadekvátní inference bývají zdrojem neporozumění a nedorozumění.

Teorie a modely p.ř., které ve vývoji psycholingvistiky postupně vznikaly, kladou důraz na různé aspekty porozumění. Např. Paiviova teorie dvojího kódování vychází z předpokladu, že na p.ř. se podílí i představivost recipienta; podle ní jsou pro porozumění výpovědím s konkrétním významem rozhodující právě smyslové (zejm. vizuální) představy, zatímco porozumění výpovědím s významem abstraktním se opírá o identifikaci ↗propozic (✍Paivio, 1979). ✍Kintsch & van Dijk (1978) založili svoji ve své době objevnou koncepci p.ř. právě na pojmu propozice. Podle pozdějšího modelu ✍Kintsche (1988) proces p.ř. postupuje „shora dolů“, recipient se opírá o své expektace. Model rozlišuje dvě fáze: konstrukční fáze spočívá ve vytváření textové báze na základě vstupních informací z textu (identifikace propozic, aktivace širšího spektra pojmů odpovídajících obsahu vnímaného textu v mysli recipienta), integrační fáze spočívá v začleňování textové báze na náležité místo v souboru znalostí recipienta (↗kognice). Otázku, kde porozumění textu končí a co to vlastně znamená rozumět textu, řešila teorie mentálních modelů (✍Johnson-Laird, 1983). Porozumění textu je v tomto pojetí specifickým případem porozumění jiným jevům. Je to kontinuálně probíhající proces vytváření pracovních modelů v mysli recipienta, plynule navazující na porozumění jiným textům a jiným vjemům. Mentální model vnímaného textu se vytváří na základě inferencí, postupně je obohacován o informace, které recipient inferuje ze znalostí uložených ve své mysli, dále z kontextu a situace. Jestliže model není s těmito informacemi v souladu, pomocí rekurzivních procedur se vytváří mentální model adekvátnější. I ten se považuje za nekompletní a může být modifikován n. nahrazen jiným. Současné konekcionistické modely (viz ↗konekcionismus) využívají poznatků neurověd o lidském mozku: jsou to počítačové simulace vzájemných vztahů nervových buněk a jejich formací, na umělých neuronových sítích se modeluje šíření aktivace. Tyto modely umožňují sledovat, jak se aktivace šíří např. od vnímaných slov nejen ke všem slovům, s nimiž je vnímané slovo spojeno, ale do širokých kontextů odpovídajících znalostí recipienta (✍Altmann, 2001; viz též ↗kognitivní lingvistika). Výhledově se počítá s tím, že předmětem podrobnějších výzkumů p.ř. bude zpracování věty v širším verbálním kontextu, interakce mezi vstupní informací jazykovou a vizuální, propojení výzkumů porozumění a produkce řeči (protože se předpokládá, že se opírají o tytéž syntaktické reprezentace), a konečně výzkum zpracování vět nikoli jen v laboratorních podmínkách, ale také ve spontánním rozhovoru (✍van Gompel & Pickering, 2007).