Částicové výrazy různého původu, jimiž mluvčí vyjadřuje svůj subjektivní postoj k obsahu výpovědi, který lze vyjádřit také ↗postojovými predikátory: Bohudík/Bohužel nepřišla; Zřejmě Pavel dnes už nepřijde; Kupodivu ty hrozny dozrály aj. Podle funkce, tj. druhu postoje (✍MČ 2, 1986; ✍MČ 3, 1987; ✍AGSČ, 2013 mluví o částicích hodnotících), se rozlišují: (a) postojové částice vyjadřující různou míru jistoty mluvčího o platnosti sdělovaného obsahu: Pavel je asi (nejspíš, sotva ...) nemocen (pro ně se v užším smyslu razí termín ↗epistémická částice); (b) postojové částice vyjadřující pozitivní n. negativní hodnocení: Pavel je naštěstí (bohudík) zdráv; Pavel je bohužel (naneštěstí) nemocen (pro ně se v užším smyslu razí termín ↗evaluační částice; ✍Čermák (2008) a ✍MSoČ 1 (2010) pro ně užívají termín pocitové (emocionální) částice); (c) postojové částice vyjadřující různý stupeň preference mluvčího k (budoucí) realizaci obsahu výpovědi: Kéž bych tu zkoušku udělal (pro ně se v užším smyslu razí termín ↗preferenční částice); (d) postojové částice vyjadřující různé odstíny postojů emocionálních: Vida už jsme doma aj. Teoreticky lze rozlišovat i postojové částice další. K strukturování postojových částic u ✍Čermáka (2008) a ✍MSoČ 1 (2010) viz ↗klasifikace částic.

P.č. v interakci s jinými výrazovými prostředky, zvl. s ↗intonací, plní funkci postojových indikátorů. Formálně se často shodují s jinými slovními druhy, z nichž vznikly a v procesu komunikace stále vznikají. P.č. mají původ (i) v adverbiích: Pavel je patrně (zřejmě ...) nemocen; Prostě tam nechoď; (ii) v substantivech a jejich spojeních s jinými výrazy v předložkových skupinách: Škoda žes mi nezatelefonoval; Stalo se to na mou duši za války; (iii) ve slovesech: Pavel už myslím (soudím, hádám, předpokládám ...) nepřijde. Na vyjádření postoje se podílejí i výrazy původu zájmenného (To to hřeje!) a spojkového (Když on se neučí!), resp. frazémy (To víš, přijede babička). Proces tzv. partikulizace (zčásticovávání) (viz ✍Grepl, 1989) výrazů zájmenné, spojkové, adverbiální, substantivní a slovesné povahy se projevuje: (a) sémanticky oslabováním až ztrátou jejich původního významu (Škoda že se ta škoda nevyčístila hned); (b) morfologicky tendencí k ustrnutí částicového výrazu v jedné formě (pádu, osobě, času aj.): Pavel myslím (= asi, patrně) už dnes nepřijde; jako jistotně modalitní částice (nikoli už sloveso) může mít myslím jen danou formu; (c) syntakticky tendencí k ↗vsuvce: Myslím bude pršet / Bude(,) myslím(,) pršet / Bude pršet, myslím; (d) graficky tendencí psát postojové částice vzniklé z předložkových výrazů dohromady: Naštěstí se nic vážného nestalo; On je bezesporu velmi schopný; (e) v některých případech tendencí k erozi („zkomolení“) původního výrazu: Nechť/Nechať přijde (= Nechej, ať přijde); Bodejť by už pršelo (= Bůh dej ť, by už pršelo); Budou prý (= praví) zdraženy jízdenky. ✍Grepl (1989) se domnívá, že partikularizace se týká i výrazů větné povahy, zatímco běžně se v tomto případě vychází z toho, že jde o ↗frazémy.

P.č., zvl. ty, jež byly odvozeny od adverbií, se pro svou podobnost s adverbii a adverbiálními výrazy nazývají také ↗větná příslovce n. modální příslovce (Kopečný v ✍ZČSk, 1962). Od pravých adverbií a adverbiálních výrazů se liší tím, že nevyjadřují příslovečné určení, tj. nejsou větným členem. Na rozdíl od pravých adverbií a výrazněji gramatikalizovaných částic je lze transformovat do uvozovací věty s funkcí metajazykového komentáře, jež je obdobná funkci větného adverbia v netransformované větě: On zřejmě nepřijde → Je zřejmé, že nepřijde. Postojové částice se od příslovcí liší také tím, že nenesou ↗větný přízvuk: Stejně to nezahraje! (‘stejným způsobem’) × Stejně to nezahraje! (‘tak jako tak’). Viz také ↗částice.