V teorii intertextovosti text, na nějž se navazuje (pretext, pr.), a text navazující (posttext, po.). Značně rozšířený je termín pr., který se výrazněji uplatňuje od 80. let 20. stol. (např. ✍Schmid, 1983:143; ✍Pfister, 1985:11–20), termín po. se naproti tomu nejeví jako stejně potřebný a často se místo něho užívá bez specifikace pouze výraz text.

Intertextovost//intertextualitu zakládá právě existence vztahu mezi pr. a po. Jestliže se např. na počátku románu Příběh inženýra lidských duší objevují úryvky z básně Havran, jsou verše E. A. Poea v pozici pr. a próza J. Škvoreckého v pozici po. Pr. se uvnitř po. reflektuje prostřednictvím ↗citátu, ↗aluze, parafráze, komplexní transformace, přejetí určitých složek či pravidel výstavby, tematického navázání (děj, postavy) apod. (viz ✍Genette, 1982; ✍Markiewicz, 1988:260–262; ✍Homoláč, 1996; ✍Plett, 1991). Jako pr. přitom může vystupovat nejen jednotlivý text, ale také soubor textů určitého autora (rysy jeho individuálního stylu), texty určité skupiny autorů, žánr, ↗funkční styl, ↗diskurz. V naposledy uvedených případech už nelze určit konkrétní texty ve funkci pr., ale pr. se stává abstraktní architext jako soubor charakteristických vlastností skupiny textů (✍Genette, 1982:11; ✍Homoláč, 1996:41–46); relace mezi texty se tak přesouvá do sféry typologické intertextovosti (✍Holthuis, 1993:51–89). Na druhé straně po. získává rysy heterogennosti, protože do své struktury přijímá prvky jiné struktury (projevuje se v něm dvojí zakódování; viz ✍Lachmannová, 2001:249–250), a zároveň se zapojuje do literární, resp. kulturní tradice. Základní podoba komunikačního fungování vztahu mezi pr. a po. spočívá v tom, že recipient je postaven před úkol pr. identifikovat (k tomu mohou napomáhat různé signály, které na něj poukazují, např. vyznačení citátu, uvedení jména autora) a interpretovat vztah mezi pr. a po. jako činitele, který se podílí na konstituování smyslu po. (srov. ✍Homoláč, 1996:56). Často ovšem po. slouží především k tomu, aby o pr. (prostřednictvím citátu, parafráze apod.) informoval, n. naopak prvky pr. zcela odděluje od jejich původního referenčního rámce (✍Lachmannová, 2001:251). V dalších případech chce navazující text své východisko spíše nahradit, případně zamlčet; proto je sporné, zda lze překlad či plagiát označovat za po.

Vedle výrazů pr. a po. se v odb. literatuře objevuje řada dalších terminologických dvojic se stejným n. blízkým významem, např. hypotext – hypertext (✍Genette, 1982), intertext – text (✍Riffaterre, 1980), referenční text – manifestovaný text (✍Lachmannová, 2001), prototext – text (✍Markiewicz, 1988). Text, na který se navazuje, bývá mj. nazýván zdrojový text či text‑zdroj (✍Minc, 1973; ✍Hutcheon, 2012). V českém a slovenském kontextu byla od 70. let 20. stol. vlivná teorie ✍Popoviče (1978), který pracoval s terminologickou dvojicí prototext – ↗metatext; obojí přitom Popovič chápal velmi široce, metatext vymezoval jako model prototextu a vzájemný vztah popisoval jako vztah mezi invariantem (společným významovým jádrem) a variantou: „Významové komponenty prototextu sú realizované v metatexte prostredníctvom sémantických posunov“ (✍Popovič, 1978:378).

Naproti tomu se můžeme setkat i s využitím výrazů pr. a po. pro vyjádření pozice okrajových složek textu, resp. tzv. paratextů (viz ✍Genette, 1982:9–10; ✍Genette, 1987). Za pr. se pak považují takové prvky, jako je titul, moto, předmluva, za po. doslov, vysvětlivky či rejstřík.