1 Typ ↗afixu, který se ve slově nachází nalevo od kořene: v této pozici buď stojí přímo před ním (vy‑táh‑nout), nebo mezi ním a kořenem stojí ještě jiný prefix (po‑vy‑táh‑nout, ne‑po‑za‑stav‑it). V ↗OTS se p. řadí, vyjma futurálního po‑ (po‑jedu) a negačního ne‑ (ne‑přítel) k ↗slovotvorným formantům. Viz také ↗prefixace, ↗deprefixace, ↗mylná deprefixace, ↗prefixoid.

Z hlediska jejich distribuce lze p. rozdělit do několika skupin. První skupinu tvoří p. ně‑, ni‑, ne‑ a nej‑. P. ně‑ se spojuje výhradně se zájmennými kořeny (ně‑kd‑o, ně‑jak); viz ↗zájmeno neurčité. Distribuce negačního prefixu ni‑ je rovněž vázána na zájmenné kořeny (ni‑kd‑o, ni‑jak), a to nutně v kontextech, kde je sloveso samo negováno prefixem ne‑: p. ni‑ je vyjádřením negační shody (ni‑kdo / *ně‑kdo ne‑přišel,  ve významu „pro všechny dané osoby platí, že nepřišly“); viz ↗zájmeno záporné; ↗negace, ↗záporová shoda. P. nej‑ derivuje ↗superlativ adjektiv (nej‑lepší, nej‑snazší) a adverbií (nej‑lépe, nej‑snáz(‑e)). Do druhé skupiny patří p., jejichž distribuce je vázána na nominální kořeny (a jejich deriváty); typicky jde o přejaté p. řecko‑latinského původu (např. anti‑kampaň; pa‑věda, pa‑vědecký; a‑morální, a‑morálnost), z domácích sem patří např. p. bez‑ (bez‑nohý, bez‑lepkový). Třetí skupinu tvoří p., které lze souhrnně označit jako verbální. Jde o p., které se spojují s verbálními kořeny (zá‑klon, vý‑kon‑ný) n. verbálními kmeny (za‑klon‑ě‑ní, vy‑kon‑a‑ný).

Verbální p. jsou v č. příbuzné s předložkami. Z devatenácti obvykle zmiňovaných novočeských primárních předložek pouze k nefunguje jako verbální p. (lze ho najít pouze v příslovečných spřežkách jako kupříkladu n. kupodivu). Mezi verbální p., které naopak nemají svůj předložkový protějšek, patří vz‑ (vz‑létnout), vy‑ (vy‑létnout), roz‑ (roz‑létnout) a pře‑ (pře‑létnout). P., jež jsou od původu předložkami, se objevují i v derivátech typu pod‑pat‑ek a pří‑měst‑ský, které typicky označují nějaké místo, popř. vztah k místu; č. gramatiky v tomto případě hovoří o prefixálně‑konverzních n. prefixálně‑sufixálních derivátech a p. pokládají za součást složeného afixu, tzv. ↗cirkumfixu. Ke vztahu mezi prefixy a předložkami viz dále a také viz ↗předložka.

V č. lingvistice se navíc rozlišují tzv. ↗prefixoidy, tj. morfémy zaujímající přechodné postavení mezi kořenem a prefixem; slova je obsahující mohou být analyzována jako prefixáty, n. jako kompozita: bio‑ (bioplyn, biopotraviny…), euro‑ (euroregion, eurovíkend…); rádoby‑ (rádobydivadlo, rádobysynonymum…); lži‑ (lžikultura), vzdoro‑ (vzdoropapež, vzdorovláda…).

1. 1 Fonologie

P. mohou být buď jednosegmentové, a to jak vokalické (u‑ložit, a‑typický), tak i konsonantické (vz‑létnout, s‑tlačit), n. vícesegmentové (za‑bít, od‑táhnout, bez‑práví, pode‑psat). Pokud jde o verbální p., většina z nich má dva alomorfy, které se liší vokalickými alternacemi: u p. se strukturou (CC)V‑ finální vokál alternuje mezi krátkým a dlouhým (výjimku představují prefixy pře‑ a o‑, které jsou bez alternace), na konci p. se strukturou (CCV)C‑ vždy alternuje vokál e s nulou; viz ↗alternace vokálů s nulou. Distribuce alternant je závislá jednak na morfosyntaktické, jednak na fonologické struktuře slov, v nichž se dané p. objevují. Distribuce alomorfů, které se liší alternací dlouhých a krátkých V, závisí na tom, jestli je daný p. spojen s verbálním kořenem n. s celým verbálním kmenem. Příklady v  (2) ukazují, že dlouhé varianty p. se objevují v kontextu verbálních kořenů, za nimiž následuje nějaký nominální anebo adjektivní sufix (včetně sufixů nulových), zatímco krátké varianty jsou vázány vždy na verbální kmeny, tj. na struktury, kde za kořenem následuje tematický sufix (včetně nulového), viz příklady (1).

Formy, kdy za kořenem lineárně následuje tematický sufix a p. má přesto dlouhý vokál, jsou dvojího typu: 1. imperfektivní slovesa jako zá‑vid‑ě‑t n. pří‑sluš‑e‑t (k nim viz dále), 2. slovesa, která jsou sama derivována z deverbálních jmen, kde mezi kořenem a viditelným tematickým sufixem stojí neviditelný, tj. nulový, nominální sufix; srov. kontrast mezi slovesem pří‑zvuk‑Ø‑ova‑t, které je derivováno ze jména s dlouhým p. pří‑zvuk (přízvukovat = ‘umísťovat někam přízvuk’), kde mezi kořenem zvuk a tematickým ‑ova‑ stojí nulový nominální sufix, a slovesem s nekompozicionálním významem při‑zvuk‑ova‑t (přizvukovat = ‘souhlasně přitakávat’), kde je p. krátký, protože ‑ova‑ stojí těsně za kořenem. Kvantitu p. ovlivňuje nejen morfosyntaktická struktura (tj. přítomnost tematického sufixu v pozici za kořenem), ale i struktura fonologická: je‑li kořen sám dlouhý, pak se p. nikdy nedlouží ani u kořenových derivátů; srov.: zá‑stav‑b‑a × za‑stáv‑k‑a. Produktivita dloužení pak závisí na kvalitě vokálů: dloužení p. s vysokými a nízkými vokály je pravidelné, dloužení p. s finálním o‑ je nepravidelné; srov.: dublety jako pro‑hmat/prů‑hmat, pro‑sak/prů‑sakn. kořenové deriváty s krátkým p. jako do‑taz, pro‑hoz n. po‑tah. K analýze dloužení u verbálních p., která je založena na templatické morfologii, viz ✍Scheer (2001), ✍Ziková (2012); viz také ↗templát. Dlouhé varianty p. se objevují také u jmen typu pří‑moř‑í n. ná‑kolen‑k‑a; na rozdíl od deverbativ ale u těchto jmen neplatí, že je‑li kořen dlouhý, pak p. musí zůstat krátký; srov. zá‑kout‑í, pří‑sál‑í, zá‑nárt‑í atd.

Distribuce vokalizovaných alomorfů p. (vokalizace předpon) je mnohem méně pravidelná než distribuce alomorfů s dlouhými a krátkými finálními vokály, což se projevuje mj. existencí dublet (viz ✍Ziková, 2008). U jednosegmentových p. má na vokalizaci vliv kvalita následujícího konsonantu: jestliže by spojením p. a kořene vznikl řetězec buď dvou ↗sibilant, n. dvou hlásek [v], pak se p. vždy vokalizuje; srov. se‑sednout × v‑sednout, ze‑šílet × v‑šít, ve‑vázat × s‑vázat. Podobně se v kontextu sibilant vokalizuje i roz‑, ale na rozdíl od s‑ a z‑ ne pravidelně; srov. roze‑stoupit, roze‑štvat, ale roz‑šklebit, roz‑škvařit, a dublety jako roz(e)‑sadit, roz(e)‑skočit. Sama fonologická blízkost konsonantů na švu tedy není dostatečnou podmínkou pro vokalizaci p., což ukazuje i to, že řetězce dvou dentál na švu zůstávají pravidelně bez vokalizace: nad‑dimenzovat, od‑táhnout, pod‑trhnout, před‑třídit apod. O vokalizaci p. rozhoduje i morfosyntaktický status vokálu, který za ním následuje: je‑li součástí kořene, pak se p. nevokalizuje, jde‑li o tematický sufix, pak se p. vokalizuje; srov. od‑čpav‑kovat × ode‑čp‑í‑t, roz‑tříd‑it × roze‑tř‑í‑t n. z‑tlouc‑t × ze‑tl‑í‑t. Z tohoto pohledu tvoří výjimku uzavřená skupina verbálních kořenů, které samy obsahují vokál, jež alternuje s nulou: jejich vokalizované formy vyžadují i vokalizované prefixy; srov. ode‑br‑a‑t, roze‑dr‑a‑t, přede‑hn‑a‑t, pode‑ml‑í‑t, se‑pr‑a‑t, ode‑stl‑a‑t, roze‑žr‑a‑t, kde se p. vokalizuje podle výše zmíněného pravidla, a formy ode‑ber‑eš, roze‑der‑eš, přede‑žen‑eš, pode‑mel‑eš, se‑per‑eš, ode‑stel‑eš, roze‑žer‑eš, kde se p. vokalizuje, i když kořen obsahuje vokál.

2 Morfosyntax

Prefixace různým způsobem ovlivňuje morfosyntaktické a sémantické vlastnosti základových slov. Typickou vlastností verbálních p. je např. to, že perfektivizují; např. psát_IMP – na‑psat_PERF, krást_IMP – roz‑krást_PERF. Perfektivizační efekt nemá pouze negační p. ne‑ (např. letět i ne‑letět jsou obě imperfektiva) a futurální p. po‑ (např. letět i poletím jsou imperfektivní) a dále dlouhý p. u sloves jako zá‑vidět, zá‑viset, ná‑ležet n. pří‑slušet; tato slovesa ale reprezentují lexikalizované struktury, nikoli výsledky produktivní derivace, o čemž svědčí i to, že všechny mají dlouhý p. Při prefixaci sekundárních imperfektiv se v ojedinělých případech perfektivizace nevyskytuje, např. u přivydělávat si. Od perfektivity je nutné odlišovat ↗teličnost (↗terminativnost), další funkci p. (viz ✍Smith(ová), 1991; ✍Schoorlemmer(ová), 1995; ✍Filip(ová), 1999; ✍Borik(ová), 2002). Prefixace mění atelické události (stavy a procesy, viz ✍Vendler, 1957) na události telické (↗accomplishment a ↗ achievement), jak ukazuje (3) se změnou procesu v accomplishment a (4) se změnou stavu v accomplishment:

Pokud je adverbiální test teličnosti používající rozdíl mezi in‑adverbiálii (např. za hodinu) a for‑adverbiálii (hodinu) spolehlivý, potom tvoří výjimku pouze perdurativní p. pro‑ (5) a delimitativní po‑ (6); (dané adverbiále se v tomto testu musí vždy vztahovat k průběhu události, ne např. měřit vzdálenost mezi časem referenčním a časem události):

P. také mění slovesnou argumentovou strukturu, mohou např. přidávat přímý objekt (7a), nepřímý objekt (7b), přímý objekt s předložkovou frází (7c) a výjimečně mohou ubírat argumenty, viz (7d) ve smyslu být postižen:

S tím souvisejí změny pádových vlastností. P. mohou přidávat strukturní pády (7a), inherentní pády (7b), mohou přidávat n. odebírat předložkové pády (7c) a (7d) n. mohou nahrazovat jeden pád druhým; viz (8a) pro tranzitivní slovesa a (8b) pro ditranzitivní slovesa:

(8)  a.    věřit čemu / v co × prověřit co        b.  dát komu co  ×  vdát se za koho

Dalším efektem prefixace je změna sémantických selekčních vlastností. Např. slovesa s distributivním po‑ a kumulativním na‑ vyžadují jako argument jméno v plurálu n. látkové či hromadné jméno, viz (9).

(9)  a.    nahromadil jmění / staré knihy / *starou knihu      b.  poroznášel pivo / dříví / *láhev piva

P. také ovlivňují referenční vlastnosti objektu slovesa, srov. (10a) s (10b). Činí ho definitním či kvantifikovaným (✍Krifka, 1989; ✍Krifka, 1992; ✍Piñón, 1995; ✍Filip(ová), 1999), což není to samé jako aktuálněčlenský status topikálnosti. (Jazyky jako bulharština používají u objektu v (10b) – narozdíl od (10a) – člen určitý.)

(10)  a.    Jirka pil kafe                b.  Jirka vypil kafe

Podobné efekty lze pozorovat také v případě jiných slovních druhů; srov. v (11) neprefigované adverbium s prefigovanými adverbii, jejichž časové osy jsou na rozdíl od (11a) ohraničené, a to zleva (11b) a zprava (11c).

(11)  a.    kdy        b.  odkdy          c.    dokdy

P. u sloves a jejich odvozenin se ve slovanských jaz. obvykle dělí na dva základní typy: (i) lexikální prefixy (též zvané kvalifikační prefixy // rezultativní prefixy // interní prefixy) a (ii) superlexikální prefixy (též zvané modifikační prefixy // externí prefixy), viz např. ✍Isačenko (1962); ✍Šlosar (1978); ✍MČ 1 (1986); ✍Babko-Malaya(ová) (1999); ✍Svenonius (2004); ✍Di Sciullo(vá) & Slabakova (2005); ✍Richardson (2007). V literatuře se často uvádějí následující rozdíly mezi lexikálními a superlexikálními p. Lexikální p. mají prostorový (12a,b) n. idiosynkratický význam (12c,d,e), zatímco superlexikální p. mají význam jako adverbia a vyjadřují způsoby slovesného děje, např. fáze děje, viz inceptivní (13a) a kompletivní (13b), míru, viz kumulativní na‑ v (13c) a atenuativní při‑ v (13d), iterativnost jako v (13e) ad.

Na rozdíl od lexikálních p. by superlexikální p. neměly být schopné měnit argumentovou strukturu původního predikátu a jeho aspektovou třídu (ve smyslu ✍Vendlera, 1957); srov. změnu argumentových vlastností v (12c,e) s (13b,d,e). Superlexikální p. v (13a,c) ovšem argumentovou strukturu základového slovesa změnily. Generalizace týkající se aspektových tříd také neplatí zcela, srov. např. accomplishment (13c) s původním slovesem plakat, jež patří do procesů. Superlexikální p. – oproti lexikálním p. – by neměly derivovat idiomy, sekundární imperfektivum a pasivní participia. Tyto generalizace také nejsou bez výjimek, protože (13b,c) v daném významu sekundární imperfektivum sice netvoří, ale (13a,d,e) ano. Lexikální p. se nedají u slovesa zmnožovat. Pokud predikát obsahuje více p., potom pouze jeden, a sice ten nejbližší ke kořeni, může být lexikální; viz následující příklad, kde roz‑ má prostorový význam (je lexikální), zatímco ty vzdálenější p. mají pouze superlexikální význam: distributivní v (14a), repetitivní v (14b) a saturativní v (14c):

(14)  a.    porozdělovat          b.   přerozdělovat        c.    narozdělovat se

Kumulování superlexikálních p. ovšem možné je, jak ukazuje (15a) s distributivním po‑ a repetitivním pře‑, (15b) s kumulativním na‑ a repetitivním pře‑ a (15c) s distributivním po‑ a kompletivním do‑:

(15)  a.    popřerozdělovat      b.  napřepisovat se      c.    podopisovat

Z výše řečeného je zřejmé, že zmíněné rozdíly mezi lexikálními a superlexikálními p. neplatí stoprocentně; jsou spíše tendencemi a jemnější klasifikace p. se zdá být nezbytná, srov. k tomu ✍Biskup (2007); ✍Tatevosova (2008); ✍Žaucer (2009); ✍Žaucer (2012); ✍Markova (2011).

Vedle těchto dvou typů se také často vymezují čistě perfektivizační prefixy // perfektivizační prefixy // čistě vidové prefixy // vidové prefixy, které by měly být lexikálně prázdné (viz ✍Kopečný, 1962; ✍Skoumalová, 1968; ✍MČ 1, 1986; ✍PMČ, 1995), popř. také prefixy subsumpční jinak zvané prefixy řadicí (✍Poldauf, 1954; ✍MČ 1, 1986), srov. (16):

(16)  a.    napsat      b.  zmodrat      c.   poděkovat

V literatuře však nepanuje shoda, zda jsou čistě perfektivizační p. skutečně lexikálně prázdné, n. zda se jedná o překrývání významů, viz zejména (16a), či je-li nutné odlišovat p. čistě perfektivizační od p. subsumpčních (srov. k tomu např. ✍Šlosar, 1978; ✍Komárek, 1984). Čistě perfektivizační p. také není možné přiřadit buď k p. lexikálním, nebo superlexikálním, protože nevykazují jednoznačné chování.

Co se týká rozdílů mezi lexikálními a superlexikálními p., v poslední době se prosazuje zejména morfosyntaktický přístup, podle něhož jsou oba typy prefixů generované v různých syntaktických pozicích. Např. podle ✍Romanov(ové) (2006) a ✍Gehrke(ové) (2008) jsou lexikální p. generované v komplementu slovesa. Superlexikální p. jsou vždy generovány ve struktuře výše než lexikální p., konkrétně buď přímo v aspektové frázi, n. nad ní (např. ✍Ramchand(ová), 2004; ✍Svenonius, 2004), jak je ukázáno ve zjednodušeném stromu (17):

(17)

Podle jednotlivých autorů lexikální p. projektují buď rezultativní frázi, n. predikativní frázi, nejčastěji však předložkovou frázi, protože p. a předložky vykazují mnoho podobností a jsou společně s particles řazeny do kategorie ↗předložek; (viz např. ✍Jackendoff, 1973; ✍Emonds, 1985; ✍den Dikken, 1995; ✍Matushansky(ová), 2002; ✍McIntyre, 2007; ✍McIntyre, 2015). Právě proto jsou lexikální p. často analyzovány jako předložky inkorporované do slovesa (např. ✍Babko-Malaya(ová), 1999; ✍Romanova, 2006; ✍Biskup, 2009, pro neslovanské jaz. viz ✍Mulder, 1992; ✍Miller, 1993; ✍Pitz, 1994; ✍Biskup & Putnam, 2012). Argumenty podporující tuto analýzu se zakládají na vlastnostech argumentové struktury prefigovaného slovesa, na selekčních vlastnostech prefixů, na omezeních posunu prefixu, na paralelním chování prefigovaných sloves a předložkových frází vzhledem k extrakci, na společném původu p. a předložek a na jejich lexikálněsémantických a fonologických vlastnostech.

Diskutované rozdíly mezi lexikálními a superlexikálními p. jsou tedy v analýzách typu (17) důsledkem jejich rozdílných syntaktických pozic. Nevýhodou takového přístupu je, že očekává jednoznačné chování u obou typů p. Protože superlexikální p. na rozdíl od lexikálních p. jsou generované výš než aspektová hlava a nepatří do verbální fráze, neměly by např. tvořit sekundární imperfektiva a měnit argumentovou strukturu slovesa. Ale jak jsme viděli v (13), tato predikce je příliš silná. Určité analýzy ukazují, že některé p. obvykle považované za superlexikální se chovají spíše jako lexikální a že (alespoň některé) superlexikální p. se dají syntakticky analyzovat stejně jako p. lexikální (viz např. ✍Žaucer, 2009; ✍Žaucer, 2012; ✍Biskup, 2012). Podle tradičního přístupu se prefixace odehrává v lexikonu. Nevýhodou takového přístupu je, že dva různé moduly vykonávají stejnou práci, tj. spojují jazykové jednotky ve větší celky. Navíc přesunutí prefixace fenoménu do jiného modulu nic neřeší, protože je i nadále nutné vysvětlit dané pravidelnosti v chování obou typů p.

Druhým důležitým kritériem pro klasifikaci p. jsou kompozicionální vlastnosti prefigovaných sloves. U kompozicionálních prefigovaných sloves je význam slovesa transparentní a skládá se z významu p. a významu neprefigovaného slovesa. Naopak v případě nekompozicionálním se význam prefigovaného slovesa z významů p. a slovesa (tak snadno) rekonstruovat nedá; viz např. ✍Kratzer(ová) (2000), ✍Filip(ová) (2003), ✍Tatevosov (2008). Obvykle se přijímá, že lexikální p. přinášejí jak kompozicionální význam – viz (12a,b), tak nekompozicionální význam – viz (12c,d,e), zatímco superlexikální p. přinášejí pouze kompozicionální význam, jak ukazuje (13). Rozdělení podle kompozicionality může být i podrobnější; existují čtyři základní možnosti: kompozicionální p. a kompozicionální sloveso jako v (18a), kompozicionální p. a nekompozicionální sloveso (18b), nekompozicionální p. a kompozicionální sloveso (18c) a nekompozicionální p. a nekompozicionální sloveso (18d) (přičemž (ne)kompozicionální zde pouze označuje (ne)změnu významu daného elementu).

(18)  a.    dojít (do čeho)        b.  zdrhnout (z čeho)       c.    zapít (co)        d.  užít (co)

Kvůli nekompozicionálním významům mnohých prefigovaných sloves se prefigovaný kmen často pojímá jako ucelená významová jednotka (✍Kratzer(ová), 2000; ✍Paslawska & von Stechow, 2003). Podle Kratzer(ové) vypadá např. kmen prefigovaného slovesa napumpovat aufpump‑ jako (19). Událost pumpování (e) zapříčiní stav (s), v němž je příslušný argument (x) napumpovaný.

(19)  λxλsλe [pump(e) & event(e) & inflated(x)(s) & cause(s)(e)]

Existují také přístupy analyzující p. jako jednotky se samostatným významem. V případě kompozicionálních významů sloves s lexikálními p. se tento význam obvykle zakládá na významu předložky (např. ✍Dočekal, 2009; ✍Biskup, 2015). Dočekal analyzuje význam prostorových p. pomocí ✍Zwartsovy & Winterovy (2000) a ✍Zwartsovy (2005) vektorové sémantiky používané pro předložky. Podle Biskupa mají kompozicionální p. význam (20), kde P reprezentuje význam odpovídající předložky, √ reprezentuje kořen slovesa a Cause vyjadřuje telický efekt prefixace, tj. událost vyjádřená slovesem vede ke stavu vyjádřenému předložkou:

(20)  λPλ√λsλe[P(s) & √(e) & Cause(s)(e)]

Nekompozicionální lexikální p. pak mají význam (21), srov. ✍Zybatow(ová) & Biskup (2015). Tento význam se odlišuje od (20) v prvním konjunktu, který opět vyjadřuje výsledný stav s způsobený událostí e. Tečka znamená konkatenaci, která spojí předložku s kořenem a produkuje na sémantickém rozhraní idiosynkratický význam:

(21)  λPλ√λsλe[P.√(s) & √(e) & Cause(s)(e)]

Pro popis superlexikálních p. se používají významy odpovídajících operátorů, viz např. analýza kumulativního na‑ a delimitativního po‑ jako měrových funkcí u ✍Filip(ové) (2000) a ✍Součkové (2004). Filip(ová) navrhuje pro slovesné prefixy vyjadřující určitou míru následující obecný význam:

(22)  λPλx[P(x) ∧ m_c(x), kde P je homogenní]

M_c je měrová funkce, jež se aplikuje na proměnnou x reprezentující individuum n. událost, jež je typu P. Index c znamená, že měrová funkce je závislá na kontextu. Tato funkce se aplikuje na homogenní, tj. kumulativní, predikáty a vrací kvantifikované predikáty.

Viz též ↗vid.